Každý dům uchovává tajemství a určitým způsobem odráží své vlastníky; v tom z knihy Červotoč by však nechtěl žít dobrovolně nikdo, dokonce ani jeho současné obyvatelky. Temná zákoutí jsou plná stínů, které ožívají, varují, pošťuchují, škádlí i ubližují, a dvojice žen, mezi nimiž zeje generační propast, v tomto domě postupně odkrývá své pohnuté příběhy ovlivněné rodinným traumatem i cosi zkaženého v prostředí, v němž musejí žít. A třebaže jsme teprve v první polovině tohoto roku, nezdráhala bych se říct, že Červotoč patří k těm nejlepším hororovým titulům, jež u nás letos vyšly.

Horor jako svébytný žánr si v mnohých kruzích vysloužil pejorativní nálepku nízké literatury bez uměleckých ambicí. Fascinující na něm je však možnost svobodně pojmenovávat společenské problémy prostřednictvím děsivých a emotivních obrazů – v Draculovi lze najít zakomponovaná témata jinakosti, xenofobie a tabuizované sexuality, Frankenstein zobrazuje mimo jiné varování před příliš zaslepenou touhou po vědění a nedostatkem morálky ve vědě (v dnešní době debat o umělé inteligenci je to téma opět rezonující), H. P. Lovecraft polemizuje v některých svých dílech o údělu a smyslu lidské existence, o šílenství a náboženství, Kingova Carrie ukazuje, jak devastující je sevřenost výchovy náboženského fanatismu, neinformovanosti a lidské krutosti.

Specifickým subžánrem je pak horor tematizující strašidelné domy, jehož snahou je obvykle zachytit jejich temnou historii, odehrávající se v jejich zdech a prosakující ven prostřednictvím duchů nebo nadpřirozena obecně. Tento typ příběhů je populární prakticky od dob svého vzniku a i dnes se mu věnuje řada autorů jako Grady Hendrix, Ruth Ware, Silvia Moreno-Garcia nebo asi nejvýrazněji Darcy Coates. Spadá sem i prozaický debut španělské spisovatelky Layly Martínez s označením feministický horor. Čtenáře může toto zařazení na oko zmást, ve skutečnosti však tato nálepka perfektně vystihuje podstatu příběhu.

Jím čtenáře provází dvojice žen – rázovitá babička vídá anděly, na malé vesnici platí za svého druhu čarodějnici a vnučka, která po pracovním incidentu neví, co se sebou, a vedle zkušenější ženy v letech působí jednoduše, avšak oproti svým vrstevníkům pořád jinace. Perspektivy jejich vyprávění se střídají, nabízejí různé úhly pohledů do minulosti a také na sebe navzájem reagují. Fascinující je zejména jejich rozpor ve vnímání některých událostí a silně rozdílný tón rozprav – tam, kde babička zní zemitěji a prakticky, vnučka promlouvá barvitě a často s absencí interpunkce. Tento prvek umocňuje dojem autentičnosti a perfektně od sebe odděluje obě postavy.

Ačkoli dům v Červotoči není postavou, působí jako plně propracovaná a samostatná entita. Jedna z hrdinek říká, že „v tomhle domě se nedědí peníze, ani zlaté prsteny, ani povlečení s vyšitým monogramem, tady nám mrtví po sobě nechávají postele a zášť“. A vskutku od prvních stránek na čtenáře dýchá těžká atmosféra, prosáklá zlobou a vztekem. Autorka suverénně předkládá obrazy vyvolávající úzkost, nejistotu a hrůzu z neznámého. Velmi tomu napomáhá také sugestivní jazyk v překladu Blanky Stárkové: „když jsem překročila práh, dům se na mě vrhnul“, „z tohohle domu ti vypadají zuby a seschnou střeva“, „[stíny] vylézaly z šera studny, plazily se pod stolem, ploužily se po chodbách“.

Stíny, které domem prostupují, nejsou jen reprezentací rodinné historie, ale celé společnosti a útlaku, jemuž podléhala. Martínez přichází s obžalobou nespravedlnosti třídního systému, lidské závisti, zákeřnosti a vesnické malosti a ukazuje prstem na všechny viníky, aniž by ale odmítala vinu svých postav. Přestože jsou obě hrdinky oběťmi okolností, odmítají být oběťmi pasivními. A než aby se smířily se svou situací a sklonily pokorně hlavu, vracejí světu všechny nespravedlnosti, jak jen ze své bezvýznamné pozice dovedou.

Sluší se upozornit, že kdo očekává dějový horor, bude zklamán. Spíše než komplikovaný příběh se jedná o situaci sloužící k prozkoumání vrstev rodinné historie a k zobrazení komplexní mozaiky vztahů španělského venkova. Ačkoli se jedná o prostředí západní Evropy a jiný historický kontext, řada motivů a lidských pohnutek bude našincům strašidelně povědomá: především udavačství, podlost a z nich plynoucí zášť. Jak totiž Martínez ukazuje, právě ta se zarývá jako červotoč hlouběji a hlouběji, až nezůstane nic jiného.