Kreslíři Jonáš Ledecký (nar. 1993, v komiksu i veřejných výstupech používá jméno oproštěné od diakritiky, tedy Jonas Ledecky) a Michal Suchánek (nar. 1984) mají společný zájem o americké superhrdinské a akční komiksy, značný kreslířský talent a nadšení pro komiksovou tvorbu v začátcích kariéry. A také zjištění, že navzdory nepochybné řemeslné kvalitě, kterou v případě Suchánka potvrdilo i zařazení do mezinárodního sborníku povídek o Batmanovi, se v Česku kreslením komiksu nedá uživit. Suchánek si tedy vydělává komerčními zakázkami (a přinejmenším v jedné, komiksovém seriálu pro realitní web, se může i kresebně zdokonalovat), Ledecky i jinými aktivitami. Společně nyní vydali komiks Afterpunk, který vznikl vlastně také na základě (komerční) zakázky, a byť za ni v tomto případě asi moc peněz nedostali, měli značnou tvůrčí svobodu. Jak připomínají v dodatcích v závěru knihy, původně komiksové povídky připravovali pro výstavu provázející filmový festival Future Gate, postupně je rozvíjeli a doplňovali, až to vydalo na knihu.

Otázka je, zda neměli ještě nejméně rok počkat, protože materiálu na knihu vskutku není mnoho: ze 120 stránek totiž ty komiksové tvoří ani ne tři pětiny. Zbytek jsou předěly, zvětšená okna, ukázky skic, komentáře autorů či doslov Ledeckého. Nejdelší povídka Vzteklí psi má 22 stran, ostatní jsou kratší, v závěru se objevují čtyři jednostránkové, které mají povahu drsného vtipu; s výjimkou povídky Rýmovačka, v níž Ledecky po vzoru rýmované poezie kombinuje bezeslovný sled analogických situací ve dvou „slokách“.

Je to asi nejzajímavější moment celého svazku, který své čtenáře zřejmě nezklame, protože nabízí zhruba to, co asi očekávají, ale zároveň ani ničím nepřekvapí. Povídky se odehrávají v postapokalyptickém světě, či možná ve dvou, kdy se lidská civilizace smrskla do malých enkláv ohrožovaných zločineckými tlupami jako ve slavné filmové sérii Šílený Max, případně do hororového prostředí ovládaného masami zombies, mezi nimiž ještě přežívají osamělí živí lidé. Vzteklí psi jsou brutální akční varianta Červené Karkulky s morbidní pointou, Zlatý časy melancholický příběh osamělého muže mezi zástupem hladových (ale pomalých) zombies, Vetřelci přepálené postapo drama, Máslový sušenky černohumorná jednohubka a Hope: Naděje umírá poslední v sečné akční řeži dopovídá Zlatý časy, ve finále až přeslazeně. Většina povídek by asi obstála ve slavném časopise Heavy Metal, za těch téměř padesát let, kdy vycházel (loni bohužel vyšlo jeho poslední číslo), bychom v něm objevili desítky podobných. Ale zároveň by tam z Afterpunku žádná nijak nevynikala.

Podobně je tomu také s kresbou Ledeckého i Suchánka. V domácím prostředí ve své kategorii asi nemají konkurenci (protože se tu těmto komiksovým žánrům a tomuto typu kresby vlastně nikdo ani moc nevěnuje), ale ve srovnání s americkými vzory působí zaměnitelně. Současněji vyhlíží Ledecky, protože opustil svou původní čistou linku a kreslí nyní trochu hrbolatěji a ležérněji, což jeho dříve dost precizní kresbě přidává syrovost a drsnost. Škoda jen amatérské chyby hned na první stránce komiksu, kde vidíme lidská těla v kalužích krve – na sobě bohužel nemají krve ani kapku, žádné známky zranění, takže to vypadá, jako by si lidé do té krve sami lehli. Suchánkova superhladká linka jako by se k příběhům z mizérie a špíny ani moc nehodila. Ale jeho podání je tak nápadné a výrazné (a místy až absurdní), až je z toho styl. Více zamrzí jeho záliba v dokonalých křivkách vyvinutých žen, která tu má jeden extrémní výraz. Hlavní hrdinka Vzteklých psů, pouštní bojovnice Červená, má pro svůj život sice efektní, ale extrémně nepraktický oděv: její kostým je podivně sešitý tak, aby jí z něj čouhaly obě půlky zadnice předělené titěrnými kalhotkami. Kdyby si toho náhodou čtenáři v té akční řeži nevšimli, autoři to ještě připomenou zvětšeným detailem jejího pozadí před galerií v závěru.

Což patrně souvisí s tím, komu autoři celý komiks věnovali: „Michalovi a Jonášovi… když jim bylo 13 let.“ Neboli svým mladším já, která možná hltala podobné povídky právě z Heavy Metalu. Ostatně povídka Vzteklí psi s bojovnou sexbombou v v hlavní roli, svalnatými chlapáky v rolích protivníků a bizarními zpotvořenými typy opodál je svým způsobem vlhkým snem takového třináctiletého kluka. Respektive – bývala. Je otázka, jestli to ocení i současní kluci – anebo to odmávnou jako cosi přestárlého a vrátí se k manze. Na druhou stranu, dospělých, kteří se ke svým klukovským zálibám podobně jako Ledecky se Suchánkem rádi vracejí (anebo z nich nikdy nevyrostli), je u nás taky dost.