Je obdivuhodné, kolik péče dokáže nakladatelství Comics Centrum věnovat komiksům, které mají v podstatě pulpový charakter. Otázka, jak udělat z pulpu něco drahého a mimořádného, by stála za esej nebo i knižní studii a Comics Centrum by v ní bylo důležitou položkou. Platí to i o komiksové sérii To, co zabíjí děti: původně sešitovou sérii, která v USA vychází od září 2019, totiž české nakladatelství vydalo ve verzi, která má v Americe označení „de luxe edition“ – a na rozdíl od země vydání, kde kromě sešitové verze existuje ještě i paperbacková, si ji v češtině jinak přečíst nemůžeme. Comics Centrum má nicméně s podobně výpravnými vydáními zahraničních komiksů dobrou zkušenost a To, co zabíjí děti se k těmto sice drahým, ale relativně úspěšným publikacím může snadno přiřadit.

Není to totiž pulp ledajaký a o jeho vysoké úrovni svědčí hned tři ceny Willa Eisnera, tedy ty nejprestižnější v americkém komiksu: v roce 2021 pro Jamese Tyniona jakožto nejlepšího scenáristu, v roce 2022 znovu pro něj a k tomu za nejlepší probíhající sérii. Dočkala se zatím šestatřiceti sešitů, sedmatřicátý má vyjít letos v květnu – a asi nebude poslední. Což je sympatické i proto, že si úspěch nevysloužila s nějakým velkým vydavatelstvím v zádech, ale pod křídly mladého, ale rychle se rozvíjejícího kalifornského nakladatelství Boom! Studios.

Když se začnou ztrácet děti

Děj se odehrává v zapadlém městečku Archer’s Peak, kde se začnou ztrácet děti. A ne málo. Vše eskaluje v okamžiku, kdy se parta kluků vydá v rámci hry na výpravu do blízké rokle – a živý zůstane jen jediný ze čtyř. Těla ostatních jsou nalezena v rokli roztrhaná a zohavená. Zachráněný James je v šoku v nemocnici, policie si neví rady a mizí další děti. V tu chvíli do městečka dorazí Erika, trochu záhadná peroxidová blondýna, která, zdá se, jako jediná ví, co se tu děje. Ukáže se, že jde o elitní lovkyni tajemného Řádu svatého Jiří, která se specializuje na lov krvelačných nadpřirozených stvůr, právě takových, jaké ohrožují děti v Archer’s Peaku. A výhradně děti proto, že jako jediné dokážou příšery spatřit, protože ještě věří na existenci strašidel. Dospělí nemůžou zrůdy vidět, a tím pádem před nimi své potomky nedokážou ani ochránit, a může se tak stát, že jim příšera jejich syna či dceru zabije přímo před očima, zatímco oni zmateně a bezmocně přihlížejí. Jen Erika má díky kruté zkušenosti z dětství schopnost příšery vidět, a dokonce s nimi účinně bojovat.

Koncept nadpřirozeného zla, které vidí nebo vnímají jen děti, není v hororu úplně nový, nicméně Tynion jej používá účelně a převážně v logice věci. Jistě, občas se v tom konceptu nějaké díry a nejasnosti najdou (příšera zabila i Eričiny dospělé rodiče, Jamesovy kamarády hladová příšera z neznámého důvodu nesežere, Erika může příšeru vidět a napadnout, jen když je na lovu) a mlhavý je také koncept vzniku příšer – vytvářejí je lidé ze svých strachů. Mnoho se nedozvíme ani o Řádu svatého Jiří, což je ale pochopitelné, protože něco si do dalších pokračování tvůrci schovat museli. Ve výsledku ale vytvářejí konzistentní drama, které má hrdinské, tragické, zoufalé i nesympatické postavy, přičemž všechny jsou rozepsané ve více vrstvách a polohách a žádná není jednorozměrná.

Superhrdinský horor

Autoři (v závěru je s nimi otištěn podrobný rozhovor o motivech a vzniku série) i nakladatelství příběh zasazují do hororového žánru, ale nespadá sem úplně. Mnoho prvků i zápletka jsou samozřejmě hororové, příběh to je ale v zásadě superhrdinský: superhrdinka Erika totiž v podstatě sama vyřídí jak ústřední příšeru, tak všechny další, které se v průběhu děje objeví. Její jedinou nadpřirozenou dovedností je sice schopnost vidět příšery, ale s mačetou a dlouhým nožem bojuje neobyčejně zručně a mnohem větší obludy (jejich vzezření je inspirováno kudlankou) zabíjí, aniž by utrpěla vážnější zranění. Zároveň je to na superhrdinský příběh všechno příliš temné a příliš mnoho lidí (hlavně dětí) tu umírá ošklivým způsobem. Zajímavý a překvapivý prvek do děje vnáší také zmíněný řád, který by sice měl do Archer’s Peaku dorazit jako rytíři spásy, ale jehož úkol – zlikvidovat nadpřirozené potvory, ale také všechny zmínky o nich – může mít pro místní dost hrozivé následky.

To, co zabíjí děti je rozhodně pozoruhodný komiks, byť nijak zvlášť nevybočuje z obvyklé produkce inteligentnějšího amerického mainstreamu. Potěší realistickou, ale ne zcela konvenční, často jakoby deformovanou kresbou Werthera Dell’Edery, občas trochu zmate atypickým a místy nezřetelně nastaveným řazením oken nikoli na stránku, ale na dvoustranu. Ti, kteří investují ne zrovna nízkou částku do koupě oné výpravné publikace, litovat nebudou. Naopak budou netrpělivě vyhlížet vydání pokračování.