Nizozemský malíř a kreslíř Frenk Meeuwsen (nar. 1965) se svým prvním komiksovým románem včlenil do nikterak krátkého seznamu západních umělců, kterým učaroval japonský zen buddhismus. Zen bez mistra je trochu osobní zpověď, trochu vyprávění o Japonsku a Evropanech, kteří tam žijí (nebo žili), a trochu pokusem o výklad zenu, což je pochopitelně věc ošemetná, ne-li nemožná. Ne náhodou staří zenoví mistři pohrdali pokusy o intelektuální popsání a vysvětlení zenu a nezanechali po sobě žádné spisy.

Zen a moderní svět

To už samozřejmě dávno neplatí a zejména obliba zenu mezi západoevropskými a americkými intelektuály a mladými lidmi v šedesátých a sedmdesátých letech přinesla množství knih o zenu ze všech možných úhlů pohledu. Meeuwsena uchvátil zejména bestseller Roberta Pirsiga Zen a umění údržby motocyklu, kde americký filozof a tulák zdařile a s nadsázkou dokazuje, že zen se nemusí praktikovat jen ve starých chrámech uprostřed klidu a zeleně, ale že jej lze skloubit s moderním světem i s jeho technickými vymoženostmi.

Meeuwsen není filozof, ale výtvarník a zen praktikuje nejprve doma v Nizozemsku a pak především v Japonsku, kam zprvu odjel na tvůrčí pobyt, ale už tam zůstal dlouhodobě. Sympaticky přitom demonstruje neuchopitelnost a nepopsatelnost zenu jak na příkladech z historie, tak ze současného všednodenního života. V krátkých kapitolách odskakuje do vlastního dětství a zejména ke vzpomínce na zlého spolužáka, který jeho kočku zabil tím, že ji nakrmil suchou houbou; sám ale nedlouho na to tragicky zahynul. Těžiště střípkovitého děje ale leží v Japonsku, kde se autor snaží sžít s místními a uspořádat svůj život, nejlépe podle zenových zásad. Uspokojivě se mu nedaří ani jedno: místo s odtažitými Japonci se kamarádí s dalšími Evropany, kteří se zde usadili, ohledně zenu si je nejistý a připadá si stále příliš zajatý v racionalitě a materialismu. Přitom ale čtenáře se zenovým učením i způsobem života opatrně seznamuje.

Intenzivní sebehledání

Obálka s autem poskakujícím na zvlněné silnici budí dojem, že půjde o humoristický komiks. Ne že by Meeuwsen neměl smysl pro humor, ale když už, tak je – mohli bychom říci zenově – jemný a nenápadný. Jinak jde ale o docela intenzivní sebehledání provázené přitom nejen úsměvnými, ale také dramatičtějšími a smutnějšími zážitky. Ona legračně zvlněná silnice z obálky totiž zachycuje ničivé zemětřesení, které postihlo v roce 1995 Kóbe, kde se Meeuwsen se dvěma kamarády zrovna nacházel na cestě za jiným přítelem. Všichni ze zhroucené nadzemní dálnice vyvázli skoro zázrakem, jejich přítel však již takové štěstí neměl.

Ani zen tu není viděn jednoznačně, zejména působení japonských zenových učitelů za druhé světové války vidí Meeuwsen velmi kriticky, když připomíná, že žehnali císaři před jeho krutými výpady do asijských zemí či pilotům kamikadze. Příliš se v tom ale nepitvá, dost upřímně se snaží zen pochopit a žít.

Zda to má smysl také pro čtenáře, zejména takového, který zenu neholduje a ani k tomu nemá tendence, je otázka. Upřímně řečeno spíše nikoliv, což zároveň neznamená, že by Meeuwsenův komiks neměl své kouzlo. Pomáhá mu především chytré narušování časoprostorových rovin, kdy autor různé příběhy vypráví paralelně. Ale není to tak, že by vedeny zkušeným vypravěčem směřovaly k nějakému rozuzlení, pointě či – dejme tomu – zenovému poučení. Ani ono zmíněné zemětřesení, jehož průběh a následky jsou kulisou pro finále knihy, nemá žádný hlubší význam: prostě se stalo, nenávratně poznamenalo osudy mnoha lidí, ale život jde dál.

Zen bez mistra zanechá po dočtení příjemný, ale nepříliš silný dojem. Meeuwsenova černobílá kresba je jistá a suverénní, umí střídmě realistickou polohu i karikaturní nadsázku, aniž by jedno výrazně převažovalo. Místy komiks z roku 2017 působí dosti konzervativně, za což asi může hlavně panelování s obvykle symetricky rozloženými devíti okny na stránku; najdeme tu samozřejmě mnoho variací se čtyřmi, třemi či třeba jen jedním celostránkovým oknem, ale ono základní rozvržení v podstatě zůstává neměnné. Ale možná právě toto tradiční pojetí i neujasněný, rozvolněný záměr nejvíce odpovídá zenovým zásadám, které se Meeuwsen svým životem i tvorbou pokusil postihnout.