Kanadský spisovatel Guy Gavriel Kay vzešel z žánru fantasy (v začátcích dokonce pomáhal Christopheru Tolkienovi s editací Silmarillionu), nicméně i když se jeho knihy k tomuto žánru stále řadí, daleko víc jde o historické romány. Kay ve svých textech sice zaměňuje jména historických postav, zemí a měst, ale ve většině případů poměrně věrně kopíruje danou dějinnou událost. Jen k ní tu a tam přidává nějaké to nadpřirozeno.

V jeho poslední česky vydané knize Záře dávno pohaslá je však onoho nadpřirozena tak málo a děj knihy je současně tak nedůležitým, až se čtenáři může na mysl vkrádat podezření, že tím jediným, co Kay vlastně chce, je psát historické romány – ale současně se nechce vázat tím, že by musel přísněji dodržovat historické události a líčit postavy z daného období. Ani v přechozích knihách se nadpřirozené bytosti neobjevovaly zas tak často a zároveň neměly na děj zásadnější vliv. Nicméně zde tyto postavy mají určité magické schopnosti, nikterak zvlášť silné, které se projevují spíš jen jako tušení, v jedné situaci dokonce jako zjevení.

Každopádně nacházíme se uprostřed renesanční Itálie (zde tedy Batiary), konkrétně v době, kdy vrcholil rozkvět měst – Florencie (zde jako Firenta), Benátek (Seressa) a samozřejmě Říma (Rhodium) – a kdy se blížilo dobytí Konstantinopole (Sarantium) pohany, tedy osmanskými Turky. Vypravěčem je Guidano Cerra, syn krejčího, který jako talentovaný neurozený dostal šanci na lepší vzdělání a který nakonec zakotvil v Seresse, kde se z něj stal bohatý a vážený měšťan. K událostem, jež popisuje, došlo za jeho mládí a ústřední roli v nich sehráli dva velitelé žoldnéřských armád a jedna nekonformní mladá šlechtična.

Celá kniha začíná setkáním s Adrií Ripoli a začátek je to pěkně ostrý. Adria, která je z mocné šlechtické rodiny, se totiž vydává za prostou venkovanku, aby si ji jako objekt svých zvrhlých sexuálních choutek do svého pokoje pozval tyranský vládce jednoho menšího města – a ona ho mohla zavraždit. Dramatickou scénou vraždy a komplikovaného úniku z města svede autor všechny hlavní postavy již v úvodu knihy dohromady, aby zrekapituloval jejich minulost a naznačil vzájemná budoucí spojenectví i konflikty. Celá první část knihy se tedy odehraje během jedné noci a následujících několika málo dní, a to hned na sto stranách. Takto koncentrovaný děj je neobyčejně působivým, rovněž dosti vynalézavým a lze jen obdivovat, jak důkladně a nápaditě si Kay umí všechny zlomové okamžiky připravit.

V podobném duchu se nese i druhá část knihy, jež se točí kolem závodů na koních ulicemi Bischia (jde samozřejmě o proslulé sienské dostihy, označované jako palio), kde se hlavní aktéři děje spolu s několika novými postavami znovu sejdou a kde i proti sobě navzájem začnou intrikovat, nebo si naopak pomáhat (avšak poměrně skrytě). Kay z perspektivy několika různých postav, včetně těch vedlejších či zcela bezvýznamných, líčí dopodrobna a v souvislostech nejen dramatický průběh samotného závodu, jehož se účastní dobrodružka Adria, ale také rostoucí síly v pozadí děje, směřující k válce.

Válka vypukne až ve třetí části knihy. To je však do značné míry zklamáním, zejména v souvislosti s tím, co slibuje knižní záložka – samotný Kayův text už je v tomto ohledu opatrnější, avšak také evokuje dojem, že se chystá k nějakému velkému střetu obou rodově znepřátelených vojevůdců. Autorovi pravidelní čtenáři to samozřejmě mohou vytušit; jeho knihy se často vyznačují tím, že žádná ze soupeřících stran tu není vyloženě záporná, a obě (či všechny) v závěru knihy končí ne snad jako vítězné, ale přinejmenším jako neporažené nebo nezlomené.

Faktická absence velkého konfliktu, k němuž předchozí děj nezadržitelně směřoval, je samozřejmě zajímavým i originálním postupem, ale marná sláva; románu to příliš neprospívá. Už když poněkud předčasně zemře jedna z hlavních postav, začneme mít podezření, že jak dokázal Kay v úvodu obdivuhodným způsobem zamotat jednotlivé vztahy a dějové situace, tak jejich rozuzlování je roztříštěné, místy nahodilé a v jednom případě snad i zasáhly nějaké nadpřirozené síly, které nám autor dosud zatajoval. Všechny ty rafinované úklady a intriky, špionážní akce i válečné přípravy a manévry, těšící se po celou dobu našemu obdivu, náhle přeruší a v podstatě vymaže nějaká mimořádná událost, na niž aktéři děje nemohli mít sebemenší vliv. Jistě, tak to v historii chodí a velcí králové i vojevůdci často umírali náhle, nečekaně a mimo bitevní pole, nicméně v takto důmyslně komponovaném románu to přeci jen zamrzí.

Rozpaky z finále by nicméně neměly dát zapomenout na opojný zážitek z četby prvních dvou třetin knihy. Kay je nepochybně skvělý spisovatel, ať už jeho knihy čteme jako fantasy, nebo jako (kvazi)historické romány.