Vyrovnat se se smrtí vlastní matky není snadné téměř pro nikoho. Vyrovnat se se smrtí vlastní matky, která zemřela na rakovinu v necelých šedesáti letech, je ještě náročnější. A o to náročnější to může být, pokud k tomu dojde v Rusku a člověk musí řešit nejen praktické záležitosti spojené s prohlášením člověka za mrtvého a s pohřbem, ale i s návratem do míst, kde si maminka přála být pohřbena.

Přesně v takovéto situaci se ocitla mladá ruská básnířka Oksana Vasjakinová (nar. 1990) a svou reflexi této těžké životní zkušenosti zachytila ve svém prozaickém debutu s prostým a zároveň mnohovýznamným názvem Rána. Český překlad knihy vyšel letos z pera Aleny Machoninové v nakladatelství Maraton, přičemž v Rusku samotném se kniha mezitím stihla „dostat na index“ neboli být zakázána.

Zpočátku není snadné se ve vyprávění zorientovat, vypravěčka plynule přechází mezi časovými rovinami, takže líčení událostí po matčině smrti se volně prolíná s posledními měsíci, týdny a dny jejího života, jakož i se vzpomínkami na vypravěččino dětství a mládí. Občas sled myšlenek, obrazů a asociací zabrousí dokonce ještě o jednu až dvě generace dále do minulosti, k vypravěččině babičce a prababičce. Do textu autorka zařadila i některé své úvahy a polemiky se staršími ruskými básnířkami, zamýšlí se nad rolí žen v antických bájích a neposlední řadě přiznává před čtenářem i své vlastní pochyby ohledně toho, jak a zda vůbec se jí podaří knihu dokončit. Vyznat se v tom, jak popisované události na sebe chronologicky navazují, neusnadňuje ani skutečnost, že vypravěčka důsledně hovoří o matčině pohřbu, přičemž tímto výrazem označuje jak kremaci ve městě Volžské, tak uložení urny do hrobu v Usť-Ilimsku, tyto dva okamžiky ovšem od sebe dělí několik týdnů a několik tisíc kilometrů. 

Čtenáři se tak naskýtá pohled na podmínky, za jakých jsou lidé v Rusku nuceni řešit praktické záležitosti okolo úmrtí svých blízkých, a ačkoliv lze i českým úředníkům a notářům v tomto ohledu ledacos vytknout, při čtení těchto pasáží si člověk uvědomí, že jinde jsou na tom lidé ještě hůře. Podobu téměř kafkovské absurdity pak byrokracie nabírá při řešení otázky, za jakých podmínek je možné vzít s sebou do letadla urnu s lidským popelem. Podobně metafyzicky vyznívá i návrat do samotného Usť-Ilimsku, kam se vypravěčce navzdory všem peripetiím podaří dorazit. Klasický motiv odrodilce, který se po mnoha letech strávených ve velkoměstě vrací zpět do rodného kraje a palčivě vnímá rozpor mezi oběma světy, je zde obohacen o skutečnost, že uvedené město leží na březích přehradní nádrže, jejíž výstavbě padly za oběť zde ležící vesnice. „Svět postavený na zániku jiných světů není dobrý svět,“ konstatuje vypravěčka při pohledu na vodní hladinu a není příliš obtížné si domyslet, že autorka tím zdaleka nemá na mysli jen přehradu a město, které na jejím břehu vyrostlo. 

Rekapitulace vztahu k matce působí ve vypravěččině podání rozpolceným dojmem, za něco matku kritizuje, jindy naopak vyzdvihuje pocit bezpečí a lásky, který u ní v dětství nalézala. Teprve v závěru se čtenář dozví, že hlavním problémem bylo vzájemné neporozumění, které vypravěčka shrnuje slovy, že každá z žen mluvila svým jazykem a ten vždy nebyl pro tu druhou srozumitelný. Vypravěčce tak nezbývá jen doufat, že poselství prosté věty „Mám tě ráda, mami“ si skrze tuto jazykovou bariéru najde cestu.   

Třetí sledovanou linií je vypravěččina neskrývaná lesbická orientace – a právě kvůli ní se kniha dočkala faktického zákazu, jak v doslovu píše překladatelka. Pasáže týkající se vypravěččiných minulých i současných lesbických vztahů, jakož i její fascinace ženskými pohlavními orgány, která se projevuje i ve vztahu k rakovinou napadenému matčinu i babiččinu tělu, v knize sice zaujímají velký prostor, pro děj jako takový však zásadní význam nemají. Lidé ve vypravěččině okolí o její orientaci vědí a jejich komentáře nepřesahují rámec přátelského špičkování; sama protagonistka se ve svých vzpomínkách k uvědomění vlastní sexuality či k reakci svých blízkých na coming-out také nevrací a nezdá se ani, že by tato skutečnost vytvořila (další) bariéru mezi vypravěčkou a její matkou. 

Lze tedy dát za pravdu komparatistce Nině Hřídelové, která v nedávné epizodě iLipodcastu Slepé skvrny knihu charakterizovala jako něco zcela jiného, než na co jsou čeští čtenáři u ruské literatury zvyklí. Je nepochybné, že jako každá kniha, která vybočí z řady, si i Rána najde své nadšené příznivce i zavilé odpůrce.