Na ruské dějiny 20. století lze nahlížet z mnoha různých úhlů pohledu, veselý ovšem nebude nejspíš ani jeden z nich. To však neznamená, že se spisovatelé nemohou pokusit „šedou a krutou realitu stalinské a sovětské éry […] přetvořit v barvitý karneval obrazů a postav“, jak uvádí anotace románu Ledově modrá krev (Siňaja krov’) od ruského spisovatele Jurije Bujdy (*1954), který v překladu Jakuba Šedivého uvedlo nakladatelství Maraton. Stejně jako autor, od něhož před vydáním této knihy vyšla česky jen povídka Veselá Gertruda (Vesjolaja Gertruda), je nováčkem na českém knižním trhu i samotné nakladatelství, které svou činnost zahájilo snad ve vůbec nejhorší myslitelnou dobu, totiž na počátku roku 2020.

V Rusku je ovšem Bujda autorem zavedeným, debutoval novelou Don Domino již v roce 1994 a za svoji tvorbu se dočkal mnohých ocenění, z nichž zde uveďme alespoň nominaci na hlavní ruskou knižní cenu Velká kniha za poslední román Sady Viverny (Dračí zahrady). Jakožto rodák z Kaliningradské oblasti, o které sám říká, že má „ruskou přítomnost a lidskou budoucnost“, se ve své tvorbě zabývá i postoji ruských obyvatel své domoviny k její pruské minulosti. Jeho tematický záběr je však mnohem širší, jak se na autora, jehož příjmení je synonymem nářečního výrazu pro „pohádkáře, lháře a mluvku“, sluší.

V románu Ledově modrá krev tak žádné zmínky o pohnuté minulosti ani současnosti Kaliningradu nenalezneme. Děj románu se odehrává ve fiktivním městě Čudov a hned ze začátku autor čtenáře konfrontuje s kriminální záhadou, jako vystřiženou z nesčetných severských detektivek. O detektivní zápletku jde však až na druhém místě, primárně se vypravěč zaměřuje na líčení pozoruhodných osudů Idy Zmojro, bývalé slavné filmové herečky, která je na první pohled jen jednou z mnoha panoptikálních figurek obývajících město. Ve skutečnosti se ale v jejích životních osudech zrcadlí moderní dějiny tohoto města i celého Sovětského svazu a nadto sehrála významnou roli i ve vypravěčově životě. Velké dějiny, ubíhající svým tempem kdesi za hranicemi Čudova, samozřejmě zasahují i do života fiktivního města, ať už jde o vpád skupiny banditů během občanské války, odvlékání obyvatel do gulagů za banální či zcela vymyšlené prohřešky, nebo přítomnost německých válečných zajatců pracujících na stavbách, které promění tvář celého města. Konkrétní dějinné okamžiky autor zachycuje jen mezi řádky a k jejich pochopení je potřeba mít hlubší znalosti historie – například Stalinovu smrt tak autor naznačí jen tím, že počátkem března 1953 nechá z nebe padat rudý sníh, výmluvná je i vzpomínka na staré dobré časy symbolizovaná dochovanou účtenkou z luxusní restaurace datovanou 21. června 1941, tedy den před začátkem války s Německem apod.

Ačkoliv většina z toho, co se čtenář v knize dočte, jsou ryzí výplody autorovy fantazie, v mnohém se Bujda inspiroval skutečným životem herečky Valentiny Karavajevové, s níž má Ida společné nejen to, že po natočení prvního úspěšného filmu musela ukončit kariéru. Bujda si ze života Karavajevové vypůjčil i takové detaily jako změnu křestního jména, k níž se protagonistka rozhodne ještě jako dítě, nebo značně smutně působící scény, kdy se herečka, která již nemůže točit filmy, realizuje alespoň tak, že své soukromé divadelní výkony natáčí na malou filmovou kameru, i když ví, že obdiv publika už nikdy sklízet nebude.

Vzhledem k povolání hlavní hrdinky nepřekvapí, že text knihy je plný odkazů na klasická díla světového dramatu, pochopitelně především ta od rusky píšících autorů, ale také Shakespearova nebo antických dramatiků. Se subtilností otázky, jak dramaticky ztvárnit na jevišti známé ženské postavy, ostře kontrastuje brutalita a neúcta k lidskému životu, se kterou jsou moderní ruské dějiny neodmyslitelně spjaty. U scén popisujících, jak zmrzlá těla padlých německých vojáků slouží na stavbě vojenské železnice místo pražců nebo jak nedotknutelný pohlavár nechává parník, na kterém pořádá opulentní slavnosti pro úzký okruh, vytápět těly zmrzlých hudebníků, je čtenář skutečně na vážkách, zda jsou to prvky magického realismu, nebo se takové věci v období stalinského teroru skutečně mohly odehrát.

Jiné prvky magického realismu jsou o poznání veselejší – k těm úsměvnějším patří motiv kukačkových hodin zazděných při rekonstrukci Idina domu, které ji každou noc ve tři ráno vzbudí, nebo jazykové hříčky se jmény vystupujících postav, s nimiž se jistě i překladatel musel poprat – osobní strážce náčelníka banditů děsí protivníky už svým jménem Kyj Kyjovič, a čím se na první pohled vyznačuje místní občan soudruh Panděrov, také není těžké uhodnout; podobných příkladů nalezneme v knize mnoho.

Sledem událostí lemujících život obyvatel Čudova, podaných sice ne přísně chronologicky, ale přesto ve srozumitelném toku textu, se spolu s vypravěčem dostáváme od zmatků občanské války (s občasnými odbočkami do starších dějin sahajícími až k založení samotného Čudova dvěma katy, pocházejícími odkudsi z Holandska) až do období po rozpadu Sovětského svazu a pádu komunistických pořádků. Čas svobody je pak symbolicky vyjádřen vznikem obří černé skládky nedaleko Čudova, na místě, které pro řadu postav knihy dříve sehrálo důležitou roli, a také epidemií parazitického bolševníku, s nímž si nikdo neví rady. Vyřešení se dočká i kriminální záhada zmíněná hned v úvodních kapitolách, přičemž pachatel vlastně pro čtenáře není žádným velkým překvapením. K jeho odhalení přispěje za dramatických okolností i sama Ida a autor nechává na čtenáři, zda chce její zásah vnímat jako vyvrcholení její herecké kariéry, nebo ji bude pouze považovat za pachatelovu poslední oběť.

Ledově modrá krev by snad na první pohled mohla čtenáře odradit velkým množstvím postav, jejichž osudy se v knize vzájemně prolínají (tento dojem může vyvolat hned scéna tryzny v jedné z úvodních kapitol). Jejich osudy však autor dokázal propojit natolik poutavě, že není snadné se od textu knihy odtrhnout, třebaže kriminální zápletka nepředstavuje hlavní téma knihy. Vedle ní v knize objevíme i prvky náboženského folkloru, nikoli jen jako kulisy a symbol starých časů, ale jako živou tradici, která má pro Idin život a pro děj románu zásadní význam. Naopak drastické, násilné scény jsou odsunuty do pozadí, spíše je tušíme nebo se o nich dozvídáme zprostředkovaně.

Knihu Jurije Bujdy si vychutnají především čtenáři, kteří již mají s četbou ruské literatury či knih o ruských dějinách zkušenosti. Ač se děj odehrává v historických kulisách, nejde o historický román, ale především o vykreslení osudů člověka žijícího v nelehké době, o líčení nepoddajnosti tváří v tvář těžkostem a touhy jít za svým snem navzdory všemožným nesnázím.