Jednoho dne dojde na Manhattanu k nehodě. Buick versus kamion s cisternou na místě, kde neměl žádný kamion co dělat. Jenže ve Velkém jablku udeřila horka a řidič si holt asi chtěl zkrátit cestu. Výsledkem je několik mrtvých, včetně úhledně rozšmelcovaného řidiče, a rozlévající se jezírko kapaliny neznámého původu, která voní po sladkostech. Po třešňových lízátcích, jak si s odstupem uvědomí policista přivolaný na místo.

Jenže tahle sladkost společnosti Ladies, Inc., je ve skutečnosti jed. Látka, kterou americká vláda vyvinula pro válku ve Vietnamu, ale nikdy se k jejímu nasazení nerozhoupala. Teď, po letech, prostě jen někdo chtěl zahladit stopy a zbavit se zásob. Protože veřejnosti by se jistě nelíbilo, kdyby se provalilo, že jejich představitelé nechali vyvinout látku, která útočí pouze na ženy a obrací je proti mužům. Jakýmkoliv. Manželům, otců, synům, dědečkům, bratrům, milencům. Proti všem. A jako pojistku přidává sebevražedné sklony. To všechno pochopitelně zjistí obyvatelé (a skutečně jen obyvatelé, protože obyvatelky budou zaneprázdněné pokusy o jejich animální likvidaci) Manhattanu pozdě. Konkrétně ve chvíli, kdy začne látka působit. Román Noc žen sleduje osudy několika postav, které se jen zkrátka snaží přežít obzvlášť drsnou noc…

Jack Ketchum se proslavil na prahu osmdesátých let románem Po sezóně. Ono „proslavil“ bychom ovšem mohli klidně doplnit o slůvko „nechvalně“. Příběh z malého městečka obklopeného lesy, v nichž po generace nepozorovaně žil klan kanibalů, byl v nejlepším slova smyslu krvavou hnusárnou. Poháněný vpřed adrenalinem a strachem. Žádné poetické popisy, žádné jemné finesy. Jen namáhání vazů, kůže, šlach, kostí a sem tam poznámka o roli strachu při správné přípravě „masa“. Dnes už je pochopitelně román čistě z hlediska popsaného masakru překonaný – alespoň pokud nás zajímá kvantita. V přiblížení onoho odporného pocitu, že podobná dekonstrukce může potkat i vaše tělo a vaši mysl, je ale Ketchum i dnes, více jak čtyřicet let po vydání debutového románu a šest let po své smrti, tím, ke komu vzhlížejí nové generace autorů i autorek extrémního hororu.

I v následujících letech pak Ketchum pokračoval v rozvíjení svého stylu a témat – především otázky, kdo je skutečným monstrem. Filmové adaptace se dočkal například další jeho kanibalský příběh Women, v němž jednu lidožroutku zajme zdánlivě obyčejná americká rodina. Na podobně nekompromisním odhalování pokrytectví toho, co se děje za zdmi domovů „slušných“ lidí, je vystavěná i autorova možná nejlepší kniha, drásavá Dívka od vedle inspirovaná skutečnou vraždou Sylvie Likensové z roku 1965. Tu utýrala její opatrovnice za asistence dětí svých… i těch ze sousedství. Ketchum v knize podrobně zmapoval, jak se ze hry stalo cílené týrání a nakonec brutální mučení, které všem zúčastněným přišlo zcela normální. A když už se někdo pokusil na všechno upozornit, byl vlastními rodiči usměrněn, že se nemá plést do něčeho, čemu nerozumí a co se děje u jiných… Hrůzu zde nebudí ani tak samotné popisy mučení, ale právě ochota dětí ze sousedství všeho se účastnit a nemožnost jakkoliv celý ten vlak děsu rozumně zastavit. 

Právě to v Ketchumovi vyvolávalo vztek, který byl hnacím motorem jeho psaní. Ze stejného důvodu se jen málokdy uchyloval k nadpřirozeným motivům. I když jedna z bonusových povídek v českém vydání Dívky od vedle dokazuje, že i na tomto poli dokázal tnout do živého, když odvyprávěl příběh muže, jehož duch musí sledovat, jak je jeho milovaná kočka odvážena pod vymyšlenou záminkou agresivity na „uspání“ coby malicherný akt pomsty jeho partnerky na nevinném a bezbranném tvoru.

Noc žen měla být původně druhým Ketchumovým románem, ovšem psaní doprovázela celá řada problémů. Nakonec tedy vyšla až po několika letech. Autor by v ní mohl být velice snadno obviněn z mizogynie – kdyby ovšem základem celého příběhu nebyla šokující lehkost, s jakou muži u moci nejprve vymysleli onu ďábelskou substanci. A následně muži z ulice přešli do módu, že je to těm mrchám třeba dát takříkajíc sežrat. Ketchum opět vše popisuje stručně a jde přímo na dřeň, přičemž občas stránkami probleskne osvěžující záblesk černého humoru. Když se například pracovnice jistého řetězce rychlého občerstvení promptně a v duchu své práce logicky vypořádají se zlodějíčkem, který si k přepadení vybral tu nejhorší možnou noc, vypravěč vše komentuje lakonickým „Gril a Jumma zaprskali“. 

Ketchumovy ženské zombies (ostatně na závěr původního Romerova filmu Noc oživlých mrtvol sám odkazuje minimálně ve vedlejší linii jedné z mála dívek na Manhattanu, které se nákaza vyhnula) ovšem mohou páchat sebevětší odpornosti, a přesto vzbuzují především lítost. To ony jsou totiž skutečnými oběťmi a vzhledem k tomu, jak se chovají autority či přeživší muži, přichází s rozbřeskem na konci knihy nikoliv úleva, ale strach, co bude s ostatními ženami a dívkami, které mohly být klidně na druhé straně země, ale stejně už navždy ponesou cejch své ženskosti a nebezpečnosti. Cynicky by se dalo říct, že tedy nic nového po sluncem.