Ani pro českého čtenáře už nejsou manga jen Pokémoni nebo Naruto. V posledních letech vychází čím dál víc mangy určené spíše, byť samozřejmě ne výhradně, ženskému publiku. Jednou z veleúspěšných sérií, která se dočkala i neméně úspěšného seriálového zpracování, je Láska ve střihu cosplaye kreslířky Šin’iči Fukudy. Dvanáctidílná série se v Japonsku poprvé objevila v roce 2018 a v češtině vychází od loňského roku v překladu Matěje Vozábala v nakladatelství Crew. To loni stihlo vydat čtyři díly a pátý se objevil začátkem března

Kluci si s panenkami nehrají

Výchozí premisa vyprávění není ničím originální: nesmělý samotářský patnáctiletý Wakana Godžó je potají zamilovaný do třídní krásky, nesmírně energické a všemi oblíbené Marin Kitagawy. Všechno ostatní ale zajímavé je, byť s jistými výhradami.

Wakana je sirotek, který žije se svým dědečkem, výrobcem tradičních panenek hina. Ty jsou Wakanovou velkou vášní už od útlého dětství, kdy se kvůli nim stal terčem posměchu spolužačky, protože kluci si přece s panenkami nehrají. Od té doby svou posedlost panenkami, které jsou jeho jedinými přáteli, skrývá a stydí se za ni. Ve volném čase šije na panenky šaty a pokouší se proniknout do umění kresby tváří, které se mu stále nedaří. Možná proto, že netráví dost času ve společnosti jiných živých bytostí, od nichž by mohl výrazy odkoukat.

Aby se mohli naši hrdinové seznámit, musí se Wakanovi jednoho dne rozbít šicí stroj. V té chvíli mu nezbývá než se vypravit do školní dílny, kde ke svému překvapení narazí na Marin. Wakana se stydí, že ho Marin vidí šít, ale Marin, která je natolik sebevědomá a svérázná, že se snad ani stydět neumí, je uhranutá jeho schopnostmi. K Wakanově překvapení mu bez uzardění vysvětlí, že ona sama je otaku – veliká fanynka, sice ne panenek, ale anime a mangy, a neúspěšně se pokoušela ušít si cosplayový kostým své nejoblíbenější postavy. Když vidí, jak je Wakana šikovný, požádá ho, jestli by jí kostým neušil on, a Wakana souhlasí.

Cosplay není jenom kostým

Cosplay, zkratka z anglického „costume play“, není karnevalové převlékání se za určité postavy, ač by se tak mohlo zdát. Cosplayeři se do oblíbených postav – nejčastěji filmových, seriálových, komiksových, herních nebo literárních – vtělují a snaží se napodobit nejen jejich vzhled, ale i mluvu a chování. Ti nejzapálenější dokonce podstupují trvalé úpravy zevnějšku, aby se svým zamilovaným postavám co nejvíce podobali. Cosplaye se nejčastěji prezentují na různých specializovaných festivalech nebo komiksových veletrzích, případně na sociálních sítích. Stejně jako manga má i cosplay původ v Japonsku a těší se u nás čím dál větší oblibě. Z propracovanosti kostýmů nejlepších cosplayerů, kteří jejich výrobou tráví i stovky hodin, až oči přecházejí. A s přípravou přesně takového kostýmu slíbí Wakana Marin pomoct.

Wakanu zprvu zarazí, když mu Marin vysvětlí, že chce ztvárnit Šizu, postavu z eroge neboli erotické počítačové hry Vlhká akademie: Slečinky z klubu potupy a můj zázračně nestydatý život 2 (značně absurdní název, kterým si žánr dobírá, jen dokazuje autorčin smysl pro humor). Wakana nemá o eroge žádnou větší představu a nikdy by ho nenapadlo, že by někdo jako Marin mohl podobnou hru nejen hrát, ale být jí dočista posedlý. Právě ladění Marinina zájmu spolu s fanservisem v předělech kapitol a v některých scénách vysloužil americkému vydání nálepku „Parental Advisory“ a prodej v igelitových obalech. Jak velkým dětem dát Lásku ke čtení záleží na uvážení konkrétního rodiče, nicméně prsa, krátké sukně a sem tam nějaké uzardění vyvolávající scény se v komiksu skutečně vyskytují. Nicméně nejsou to scény sexuální povahy, obvykle je doprovází Wakanovy silné rozpaky a Marinino nechápání, z čeho je její nový kamarád v takovém stresu (čtenář nicméně jeho stres chápe velice, velice dobře).

Eroge Wakana sice nerozumí, vášeň a posedlost ale od panenek zná poměrně dobře, a svého úkolu se tak zhostí s nesmírnou vážností. Důkladná rešerše, do které se pustí, s sebou přináší humorné scény, třeba když jej nic netušící dědeček přistihne při hraní Vlhké akademie (čistě pro studijní účely) a usoudí, že co na plat, vnouček mu dospívá, nebo když Marin na přeplněné ulici s Wakanou hlasitě probírají děj Akademie.

Vzhůru na první akci

První díl komiksu končí nákupem materiálů na výrobu kostýmu, které netvoří jen šaty a boty, ale i paruka, doplňky a složité líčení. Po vypjatém úvodu dalšího dílu, kdy se ukáže, jak nereálné jsou z časového hlediska Marininy požadavky a že je Wakana ochotný i za cenu absolutního vyčerpání odvést nejlepší možný výkon, se dostáváme na první cosplayovou akci. Autorka v doslovu popisuje, jak sbírala informace o fungování podobných akcí v Ikebukuru, a situace, v nichž se Marin s Wakanou ocitají, jsou o to věrnější.

Chemie mezi Wakanou a Marin funguje skvěle. Oba mají své silné a slabé stránky a vzájemně si nenásilně pomáhají a obohacují se. Na rozdíl od Marin umí Wakana kromě šití i vařit a starat se o domácnost, zároveň je ale vysoký a ramenatý, Marin ho učí nebát se kontaktu s lidmi a dívkami především, být otevřenější a trávit čas v jiné společnosti než jen s panenkami hina. Wakana se navíc bezděčně zlepší v kreslení výrazů, protože najednou má kolem sebe víc lidí. Autorka údajně strávila spoustu času rešeršemi o panenkách hina, než se do psaní komiksu vůbec pustila. A majitel Suzuki Dolls, Keišo Suzuki, který ročně vyrobí na 400 tisíc panenek hina, si v souvislosti s uvedením seriálové verze komiksu pochvaluje nesmírný nárůst zájmu o své panenky.

Kdo, s kým, jak… a pomalu

Samotný vztah Wakany s Marin se vyvíjí možná až moc pomalu. Autorka navíc ve třetím díle přivádí na scénu další dvě důležité postavy, známou cosplayerku Džudžu a její mladší sestru, které pozornost od Wakany s Marin poněkud posouvají k zaměření na různé druhy cosplayových kostýmů. Zajímavé je, že mezi trojicí dívek nepanuje žádná rivalita. Marin je fascinovaná Džudžu, Džudžu o Wakanu nejeví sebemenší milostný zájem, jde jí čistě o jeho skvělé schopnosti, a její mladší sestra je prostě příliš mladá a její vztah s Wakanou je v podstatě od samého začátku na sourozenecké bázi. Děj vyprávění se ve čtvrtém díle výrazně zpomaluje a na úkor čtivosti se snad až příliš věnuje technické stránce výroby kostýmů a řešení otázky cosplayování postav opačného pohlaví.

Není bez zajímavosti, že zahraniční fanouškovské weby nemají ohledně autorství komiksu jasno. Šin’iči Fukuda je pseudonym a není s jistotou známo, zda jde o muže, či ženu. Český překlad má v krátkých doslovech – kde autorka zobrazuje sebe samu a ostatní lidi ve stylizované bezpohlavní podobě – jasno v tom, že se jedná o ženu. Statistika je navíc na straně autorek; z průzkumu, který v roce 2021 provedl webový portál mannavi.net mezi 723 respondenty vyplynulo, že 77 procent mangaka – tvůrců mangy – jsou ženy, přičemž 47 procent z nich tvořily třicátnice.

Spolu se zdařilým překladem, díky kterému postavy mluví jako skuteční mladí lidé, se čtenář může nechat snadno strhnout a minimálně v prvních třech dílech nechat pohltit trochu bizarním, ale bezesporu fascinujícím světem cosplaye, cosplayerů a všech, kteří jim v realizaci jejich záměrů pomáhají.

Poněkud problematická je nicméně místy až zbytečná sexualizace ženských postav. Fakt, že má být oběma hlavním postavám pouhých patnáct let, a přesto jsou všechny ženské postavy značně obdařené (a místy stejně značně obnažené, byť vysloveně nahá scéna zatím byla jen jedna a i ta byla spíše zdrojem trapnosti než čehokoliv jiného – to když Wakana omylem vtrhne do koupelny, kde je Džudžu), svědčí o zacílení na mužskou čtenářskou obec. Stejně jako dívky, ani Wakana ale nevypadá na patnáct let a při čtení můžete, pokud chcete, na tento fakt poměrně snadno zapomenout. Reakce na komiks se rozcházejí, část publika je věčnou objektifikací a přehnanou sexualizací ženských postav natolik otrávená, že Lásku ve střihu cosplaye odložila, část se dobře baví. U nás naštěstí není série v knihkupectví zabalená v igelitu, takže můžete nahlédnout a sami posoudit, do které skupiny se zařadíte.