Šun se na přání rodičů žení. Dívka, s níž mu rodiče domluvili sňatek, je krásná a do Šuna je blázen. Jenomže Šun má tajemství, které ho sžírá natolik, že obřad zastaví a odejde. Protože i když chce jako správný syn potěšit rodinu, ví, že si ženu vzít nemůže, ví, že jej přitahují muži. První díl série Cizinec na pláži vyšel v nakladatelství Crew v překladu Anny Křivánkové a je prvním v češtině vydaným zástupcem nesmírně populárního žánru Boys Love.

Obliba žánru šónen-ai

Šónen-ai či Boys Love (nebo jen BL) je žánr japonské mangy, ze kterého se od jeho vzniku v sedmdesátých letech minulého století stal fenomén. Jednotlivá díla, ale i celá jeho kultura a fanoušci jsou předmětem zájmu novinářů a akademiků po celém světě. Za vůbec první šónen-ai mangu je považovaný Sanrúmu Nite od Keiko Takemiji vydaný v prosinci 1970. BL vznikl původně jako subžánr šódžo mangy, tedy mangy cílené primárně na dívky. V osmdesátých letech zaznamenal výrazný nárůst popularity a jen v letech 1990 až 1995 začalo v Japonsku vycházet třicet časopisů soustřeďujících se výhradně na šónen-ai. V roce 2004 vyšla první šónen-ai v anglickém překladu ve Spojených státech a obliba žánru ještě vzrostla. Možná nejvíc překvapí, že ho tvoří především ženy a čtou jej z 80 až 85 procent opět ženy.

Nejinak je tomu i v případě Cizince na pláži. Jeho autorka Kanna Kii, známá také pod pseudonymem NIWA, je ilustrátorka a animátorka a žije na nejsevernějším japonském ostrově Hokkaidó. První díl zatím šestidílné série vyšel v originále v roce 2014 a v roce 2020 podle něj vzniklo velmi kladně přijímané hodinové anime. Autorka v krátké poznámce na závěr knihy prozrazuje, že o příběhu původně uvažovala jen jako o jednohubce o milé dvojici, která měla pohladit po duši, a samotnou ji překvapilo, jak moc se jí rozrostl pod rukama.

Milostné pronásledování

Hlavní hrdina Šun se před třemi lety, hned po zrušené svatbě a rodinou ne zrovna pozitivně přijatém coming-outu, odstěhoval ke své tetě na jednom z okinawských ostrovů. Jednoho dne si všimne krásného mladíka, který sedává na lavičce na pláži a smutně hledí na moře. Netrvá dlouho a Šun sebere odvahu a chlapce osloví. Dozví se, že se jmenuje Mio, a po jednom společně stráveném dni a rodinné večeři u Šuna doma, které se kromě tety účastní i Šunova sestřenice a její partnerka, se životní osudy obou ústředních postav rozejdou. Po třech letech se Mio na ostrov vrací a je rozhodnutý se šokovaným Šunem být.

V souladu s pravidly žánru tak dostává Mio roli semeho, tedy toho, kdo objekt svého zájmu pronásleduje, a Šun roli ukeho, tedy pronásledovaného. Termíny seme („zaútočit“) a uke („obdržet“) pocházejí původně z bojových umění a v současnosti se staly součástí japonského LGBT slangu. Velká část děje se točí kolem Mia naléhajícího na Šuna, aby se fyzicky sblížili. Miova touha je typickou součástí žánru, přesto působí v kontextu v posledních letech oprávněně diskutované důležitosti konsentu až otravně. Když se Mio už poněkolikáté ptá Šuna, zda a kdy spolu budou mít konečně sex, má čtenář téměř chuť na něj zakřičet, které části slova ne nerozuměl. Dvě – pro subžánr BL zvaný jaoi typicky explicitní – sexuální scény se v knize nakonec odehrají, a ač na českém vydání žádné věkové doporučení není, je dobré mít tento fakt na paměti pro případ, že byste vybírali mangu vhodnou po mladší čtenáře (v Americe vyšel Cizinec s doporučením 17+).

„Já byl vždycky na holky“

V době, kdy se ústřední dvojice sžívá a hledá k sobě cestu, se na ostrově jako zdroj dramatu nečekaně objeví Šunova exsnoubenka Sakurako a snaží se jej přesvědčit, aby se vrátil domů. Šunův otec na tom není zdravotně nejlépe a Sakurako má za to, že by se měl vrátit domů a s rodinou se usmířit. Ženské postavy v knize hrají nicméně jen podružnou roli, což je trochu škoda, protože jak Šunova tetička, která nemá se synovcovou orientací žádný problém, tak jeho sestřenice s partnerkou by mohly představovat příhodný protipól zbytku Šunovy homofobně reagující rodiny. Z LGBTQ+ komunity se ozývají kritické hlasy, kterým BL připadá jen jako holčičí fetiš, jenž se nesnaží ztvárnit postavy, které se identifikují jako gayové. Joširo Jonezawa, manga kritik a spisovatel, spoluzakladatel Comiketu, přirovnal šónen-ai k holčičkám hrajícím si s panenkami. V souladu s žánrovými pravidly ostatně Mio Šunovi říká: „Já byl vždycky na holky. A stejně jsem se do tebe zamiloval.“

A to jsou právě mantinely žánru, do kterých Cizinec na pláži poněkud zoufale naráží. Postavám chybí hloubka, a my tak netušíme, proč se do sebe Mio se Šunem vlastně zamilovali. Vývoj jejich vztahu autorka přeskakuje a soustřeďuje se v podstatě jen na jeho fyzický aspekt. Rozhodnutí Mia dát se dohromady se Šunem poté, co s ním strávil jeden, nijak zvlášť osudový den, a další tři roky s ním neměl v podstatě žádný kontakt, působí krajně nevěrohodně. Zatím máme nicméně k dispozici jen první díl série a je možné, že v dalších dostane psychologie postav větší prostor.

Znepokojivé mládí

Přestože je kresba Kanny Kii celkově okouzlující, stává se, že jsou některé panely poněkud hektické a není vždy jednoduché poznat, kdo právě mluví. Největší výtka ale směřuje k ústředním hrdinům. Oba jsou pro BL typičtí bišónen, tedy krásní chlapci, idealizovaní mladí muži, u nichž se většinou mísí maskulinní i femininní kvality. Tříletý rozestup oddělující první a druhou kapitolu se ale na vzhledu ani jednoho nijak nepodepsal a oba působí až znepokojivě mladě. Není snadné si spojit spisovatele Šuna, který se měl už před šesti lety oženit a tím pádem mu může být k pětadvaceti, s tváří postavy, jíž by klidně mohlo být patnáct.

Přes veškeré výtky je vydání Cizince na pláži pro české fanoušky mangy skvělou zprávou. Po GL sérii Jednou rozkvetu i já se nám dostává do rukou profesionálně zpracovaný překlad dalšího výrazného žánru (v roce 2010 měl japonský BL trh hodnotu přibližně 21,3 miliardy jenů, tj. 3,43 miliardy korun). Bude jistě zajímavé sledovat, zda se bude autorka v dalších dílech dál pevně držet v jeho mantinelech, nebo se pokusí alespoň v něčem vymanit.