Že jsou husitské války jednou z mezinárodně nejvěhlasnějších českých historických událostí, se samozřejmě ví už dlouho. I do komiksů zahraničních tvůrců už motivy a příběhy z té doby pronikly: už u nás vyšel svazek tří povídek významného francouzského kreslíře Davida B. nazvaný Zahrada ve zbrani a jiné povídky, kde se dvě povídky věnují právě Žižkovi a adamitské rebelii v Táboře. Ale koho by napadlo, že husitské povstání inspiruje i nějakého komiksového tvůrce ve vzdáleném Japonsku? 

Kóiči Óniši (nar. 1973) patří k armádě japonských komiksových kreslířů, kteří možná ještě nemají větší mezinárodní věhlas, ale odezva u domácího publika jim stačí zajišťovat slušné živobytí a možnost svobodně pracovat. Óniši kromě kresby vystudoval také evropskou historii, která jej evidentně nadchla. První komiks publikoval už v roce 1997, pak napsal a nakreslil čtyři kratší série a několik jednorázových komiksů. V roce 2013 potom vydal první díl série Dívčí válka, která je s dvanácti svazky jeho nejdelší; poslední vyšel v roce 2019. Je přitom zajímavé, že se této mangy, jejíž atraktivita je pro české čtenáře (kteří jsou vždycky zvědaví, co si o nás a naší historii myslí cizinci, nejlépe ti z lidnatých a bohatých zemí) nepochybně značná, nikdo neujal už dřív. Je možné, že nakladatelství Crew, které je největším českým vydavatelem mangy, ji jednoduše nezaznamenalo, protože v Japonsku patří k ohromnému množství jen průměrně úspěšných sérií, zatímco ve zmíněném nakladatelství publikují převážně největší japonské bestsellery, ideálně ještě prověřené vydáním v Evropě nebo USA.

Je spíše nepravděpodobné, že by se nakladatelství Argo pokusilo narušit dominanci Crew ve vydávání mangy, jako to zkouší firma Dobrovský. Spíše zůstane u jednoho unikátního díla, které se ale chystá vydávat v podobné rychlosti, na jakou jsou fanoušci mangy zvyklí: první díl vyšel v červnu, druhý má následovat hned v červenci a třetí pak na podzim. V závěru prvního svazku nalezneme vyobrazených šest obálek s českým titulem, a lze tak doufat, že nakladatelství nebude příliš vyčkávat na prodejní úspěch prvních dílů.

A jak to tedy celé vypadá? Především je to komerční manga se všemi prvky, které většinu těchto komiksů charakterizují: hlavní hrdinové (zde tedy spíše hrdinky) bojují se zlem, jehož představitelé bývají nejméně dvojnásobně (ale spíš ještě vícenásobně) vyšší a těžší, najdeme tu drastické výjevy z válečné vřavy i následného znásilňování, pasáže s vypjatými emocemi, ale také místy trochu infantilní humor. Kresba je velmi suverénní a dynamická, plná dramatických scén i zklidněných meziher. Hlavní hrdinka a většina mladších žen má vizáž panenek s drobným tělem a obrovskýma očima, které ale přesto dokážou střílet ze slavných píšťal, menších palných zbraní, které by slabá dívka sotva dokázala ovládat tak, jak se ukazuje v komiksu. Vše je výrazně hyperbolizované a i s historickými reáliemi Óniši nakládá velmi volně – protože tu nečteme žádnou rekonstrukci, ale fiktivní dramatický příběh, navíc primárně určený japonským čtenářům, kteří o existenci nějakého Žižky a husitů patrně předtím neměli vůbec tušení.

Když ale pomineme třeba postavu superpadoucha Jindřicha ze Strakonic, což je šlechtic zcela smyšlený, začneme v  komiksu pro dospívající (rozhodně by jej neměly číst děti mladší patnácti let, byť hlavní hrdince je dvanáct) objevovat autorovu dobrou znalost historie husitských válek. Ta přitom nespočívá jen v obsazení skutečných historických postav (vedle Žižky zde vystupuje třeba Prokop Holý nebo císař Zikmund) a využití některých událostí a jevů (bitva u Sudoměře, shazování husitů do štol v Kutné Hoře, píseň Ktož sú Boží bojovníci), ale také v poučeném zachycení vývoje husitského hnutí. Právě v době mezi bitvou u Sudoměře a velkolepou bitvou u Vítkova, jejímž příslibem končí první kniha, se zprvu idealistické křesťanské hnutí radikalizovalo a namísto duchovního a teologického boje za svou víru se soustředilo na boj fyzický.

Samostatnou kapitolou je postava Jana Žižky. Zatímco v českých uměleckých dílech bývá od obrozenců zobrazován jako šlechetný muž a skvělý vojevůdce, Óniši jeho postavu dosti problematizuje. Už jeho tváři dává poněkud poťouchlý výraz, za kterým tušíme temnější úmysly, než jaké postava deklaruje. Později Óniši dokonce nechá Žižku zavraždit idealistického kněze, který odmítne násilí a burcování táboritů do zbraně a chce zůstat pouze u vnitřního odporu. Umírající kněz sice Žižkovi okamžitě odpouští, ale v hlavní hrdince Šárce i ve čtenářích už zůstane nedůvěra a ostražitost.

Aby toho nebylo málo, tak – jak název napovídá – Óniši využívá také motivů ze starých českých pověstí, konkrétně příběhu o dívčí válce. Zatím spíše vnějškově – hlavní hrdinka se jmenuje Šárka a její mentorka a starší a zkušenější bojovnice Vlasta. Dívky dosud válčí věrně po boku husitských mužů; nejde tu o vzpouru genderovou, ale vzpouru víry, byť tu gender má silné slovo, zejména v (opět trochu přeháněném) ustavičném znásilňování žen a dívek katolickými vojáky a následné touze po pomstě těch, které řádění přežily. Ale uvidíme, co s tím autor v dalších jedenácti pokračováních provede, při jeho orientaci v českých historických reáliích a značné svobodě s jejich nakládáním to může být ještě hodně zajímavé.