Základní rámec příběhu je vlastně jednoduchý. Diégane Latyr Faye, nadějný mladý senegalský spisovatel žijící v Paříži, autor jediné knihy, kterou všichni vychvalují a málokdo ji četl, narazí na tajemný svazek ze třicátých let 20. století nazvaný Labyrint nelidskosti. Po jejím autorovi T. S. Elimanovi, rovněž Senegalci, však jako by se slehla zem. Krátce po vydání knihy, provázeném nejprve nadšením a poté skandálem, Elimane zmizel beze stopy stejně jako veškeré výtisky Labyrintu nelidskosti. Diégane, zápasící s neschopností vytvořit vlastní opus magnum, pod vlivem Elimanova mystéria svůj literární záměr opustí a posedlý touhou dozvědět se o záhadném krajanovi cokoli, co by mu pomohlo porozumět jeho i vlastnímu dílu, se symbolicky i skutečně vydá na cestu. A je nabíledni, že nemůže zůstat nezměněn. Během svého putování potkává nejrůznější postavy, ať už z literárního světa, či jiných oblastí, každá z nich mu odkrývá část Elimanova příběhu a zároveň otevírá jeden z prostorů – svět literární produkce či literární kritiky, novinářskou praxi, ale také život afrických spisovatelů a jejich snahy prosadit se, politickou situaci v Senegalu, historii a dilemata kolonizace. Diégane se stává čtenářovýma očima, jeho prostřednictvím se tak na objevnou pouť můžeme vydat i my. Od listopadu 2023 i v českém překladu díky Anežce Charvátové.

Pastiš jako tvůrčí princip, literatura jako plenění

Aféru kolem Labyrintu nelidskosti spustilo obvinění z plagiátorství. Elimane stvořil své dílo z úryvků, útržků, rafinovaně vybraných citací afrických autorů, jenže v jeho době takový pastiš nikdo nepovažoval za opravdovou literaturu. Natož byl-li tvůrcem černoch pocházející z kolonie. S odstupem téměř stovky let Mbougar Sarr svým románem závažnou otázku o tom, co je a není literatura, klade znovu, a tentokrát zcela explicitně: „Copak nejsou veškeré dějiny literatury jedním velkým plagiátem?“ A vede nás ke své představě o odpovědi – postupuje velmi podobně jako Elimane, „vykrádá, paroduje, napodobuje“, jeho text je plný odkazů a narážek na jiná díla, jiné autory.

Knihu uvádí motto z románu Divocí detektivové chilského spisovatele Roberta Bolaña, s nímž autor sdílí vášeň pro literaturu a odvahu hledat její smysl i v nejtemnějších hlubinách. Čtenář znalý díla Jorgeho Luise Borgese například odhalí aluzi na povídku Pouť za Al-Mu’tasinem, v níž se zcela příhodně dočteme, že se „rozumí samo sebou, že slouží ke cti, když soudobá kniha je odvozena z knihy staré“.

Borgesův hrdina fyzicky bloudí světem a pátrá po postavě stejně nedosažitelné a tajemné jako T. S. Elimane. Oproti tomu Diégane svou iniciační cestu labyrintem absolvuje téměř výhradně skrze vyprávění, a to spisovatelky a charismatické průvodkyně v jedné osobě – Sigy D. Setkání s mnohem starší, zkušenější a odvážnější Sigou D. jím zacloumá, vytáhne ho z intelektuálského poklidu a vyšle do labyrintu. Mimořádně přitažlivá a navýsost přezíravá žena se po ponižujícím pokusu o erotický zážitek nelítostně vysměje Diéganovu způsobu bytí ve světě – nešvaru všech rádoby spisovatelů – a upozorní ho, že „přítomnou chvíli nelze prožívat a zároveň popisovat“. A věnuje mu svůj výtisk Labyrintu nelidskosti.

Když se s ní Diégane setká podruhé, už záměrně, připravený na symbolický sestup do podsvětí, vtáhne ho Siga D. do spleti vyprávění, jehož otěže po celou dobu drží pevně v rukou. Matka pavoučice, jak si ji Diégane během prvního setkání překřtil, „v jejíž nesmírné síti se křížily miliardy hedvábných, ale i ocelových a možná krvavých vláken“, mladého spisovatele i čtenáře provede prostřednictvím příběhů svých blízkých dějinami 20. století od kolonizace Senegalu přes úskoky německých okupantů ve Francii, emigraci pronásledovaných židovských intelektuálů i nacistických pohlavárů do Latinské Ameriky, po prekérní situaci zahraničních studentů ve Francii 60. let. Ovšem ne takhle pěkně po pořádku. Vyprávění Sigy D. se zrcadlí jedno v druhém jako řízené barokním principem mise en abyme: propadají se do sebe, čím dál častěji ztrácíme jasné povědomí o tom, komu se co děje. Nějaká pravidla nicméně platí i v jejím přívalu řeči. Podobně jako v africké orální kultuře, tedy mýtickém vyprávění, její slovo svou magickou silou tvoří svět a propojuje současnou chvíli s dávnými příběhy. Mluvená řeč stojí bok po boku psanému textu, není nutné vybírat. Moderní africké psaní, stejně jako jiné literatury postkoloniálního prostoru, dokáží obé organicky spojit v jeden oku i uchu lahodící celek.

Být africkým spisovatelem

Mohameda Mbougara Sarra totiž nezajímá svět literatury a psaní jen v jeho obecné rovině, svou pozornost upíná především ke spisovatelům africkým. Jim i nám, evropským čtenářům, nakladatelům, knihkupcům, klade spoustu nepříjemných otázek – jak se má africký autor prosadit v metropolitním literárním provozu, když jediné, co vyvolá zájem, je jeho jinakost? Jakou má šanci překonat barikádu předsudků? Jsme schopni se odpoutat od exotického původu autora a soustředit se na jeho dílo? Chceme a dokážeme oddělit tvůrce od jeho díla a třeba ho i pozapomenout, jak to po nás žádal třeba Roland Barthes, když formuloval svou teorii o smrti autora? Jak psát (a číst) o zkušenosti exilu a jakým jazykem zprostředkovat násilí vzpírající se jakémukoli racionálnímu uchopení?

Když Diégana jeho polský spolubydlící varuje, že si jako africký spisovatel má dát pozor na jakoukoli formu uznání, protože „měšťácká Francie obvykle někoho z nich posvětí, aby měla čisté svědomí“, ale ve skutečnosti je dál všechny bez ohledu na kvalitu jejich díla považuje za cizince, protože zkrátka nejsou „odsud“, jako by předvídal mediální titulky z listopadu 2021, kdy byla Mbougaru Sarrovi udělena Prix Goncourt: „První spisovatel ze subsaharské Afriky oceněný prestižní cenou.“ Mbougar Sarr tak předem věštecky paroduje jak vlastní příběh, tak obvyklou trajektorii afrických literátů publikujících ve francouzských nakladatelstvích.

Čtení a psaní jako hra

Prvky parodie a trochu poťouchlé hry procházejí celým dílem, zcela v duchu postmoderní poetiky, k níž odkazuje jak mísení nejrůznějších stylů a jazykových vrstev, tak tematizace psaní či proplétání historických faktů a fikce, biografie a pomluv, autenticita a plagiátorství, sláva a zapomnění. To, co by se jinak mohlo tvářit jako prosté (i když lákavé) detektivní vyprávění, se v Sarrových rukou stává divoce expanzivním zkoumáním všeho možného, od povahy erotické lásky až po literární kánon. Procházíme celou škálou žánrů – příběhem s tajemstvím, duchařskou historkou, filozofickým románem, historickým románem, magickorealistickým příběhem… Román mimo jiné odhaluje, jak přichází na svět ještě neexistující kniha, jakkoli není jisté, zda nakonec opravdu vznikne. Zároveň funguje jako jakási alternativní učebnice literární historie. Skuteční spisovatelé Ernesto Sabato a Witold Gombrowicz se setkávají s imaginárním T. S. Elimanem, jehož předobrazem byl malijský spisovatel Yambo Ouologuem (méně poučeným čtenářům napoví věnování, byť český překlad uvádí jeho jméno chybně), za vzor pro postavu Sigy D. nejspíše posloužila senegalská autorka Ken Bugul.

Čtenářovo detektivní pátrání místy komplikují falešné indicie – například Elimane, jeho vydavatel a přítel Ellenstein a Ellensteinův nacistický kat Engelmann mají příjmení se shodným počátečním písmenem a zároveň parodovaná, mluvící jména. Počáteční písmena vypravěčova jména a příjmení (D a F) obkružují E z příjmení Elimanova. V jazyce Sererů, kmene, z něhož pochází i autor, Diégane znamená ten, kdo je bohatý, Faye značí příslušnost do rodiny významného předkoloniálního krále Salomona Faye. Českého čtenáře zahřeje u srdce citace z básně Vladimíra Holana, kterou Mbougar Sarr nejspíše zná z Kunderova spisku Slova, pojmy, situace, netají se totiž tím, že Kunderu považuje za svůj vzor. Znamenají však tyto drobné stopy něco konkrétního? Těžko říci. Ne snad, že by přímo sváděly na scestí, ale nelze vyloučit, že se místy budeme cítit jako „zfetovaná piroga ztracená na širém moři“, co „pronásleduje potmě tango, které zpívají nepolapitelné sirény“. I to je však součástí hry. 

Nejzasutější vzpomínkou na lidi se Mbougar Sarr připojil k řadě autorů tematizujících sílu a moc knih. Podobně jako Miguel de Cervantes, Choderlos de Laclos nebo Gustave Flaubert si je vědom toho, že dobrá, ale i špatná kniha dokáže obrátit život svého čtenáře vzhůru nohama. Diégane se do Labyrintu nelidskosti ponoří na několik delirických hodin, mimochodem popsaných s neuvěřitelným, až surrealistickým rozmachem, a pak už nic nebude stejné jako dřív. Čtení Sarrova románu možná čtenáře nepromění skrz naskrz, občas si dokonce může připadat jako „velká, okouzlená zelenavá masařka, chycená do husté spleti“, odejde však dozajista okouzlen a ubezpečen, že dobrá literatura je stále možná. A možná během Diéganova neukojitelného pátrání v tenatech lidské duše najde i střípek sebe sama.