Rudolf Matys (1938–2023) vstoupil do literatury první oficiálně vydanou sbírkou v půli šedesátých let. Je v ní zřejmá civilnost výrazu, nepatetičnost, pozornost věnovaná jazyku i hravost. Krátce všechno to, co se v předchozích desetiletích nepěstovalo, ba přímo zapovídalo. A především neideologičnost.

Tři ze dvou

Z Matysovy prvotiny Tři ze dvou (1966) se rozhodně nezdá, že by její autor měl cokoli společného s oficiální literaturou předchozích desetiletí, nebo by o to vůbec stál. V té poezii se tu a tam mihnou halasovské inspirace, tedy něco vůči oficialitě dosti cizorodého („Luna jak peníz v kapse utopence“ – báseň Říkadla). Sbírka dodnes působí střídmostí výrazu i jazykovou vynalézavosti („Chlíst svlékání. Ta chvíle, která klí / sykavky – střenky mžiků – v nosovku bezčasí.“ – báseň Milování). Podstatný je také odstup od autorského subjektu, jedinou báseň nevypráví nějaké „já“, nanejvýš „ty“. Matys dává jednoznačně najevo, že zájem o druhého je pro něj přednější než sebezpyt, a tak už to mělo zůstat. Možná i proto, že „Sám sobě vinou jsi“, jak Matys věděl již ve svých autorských začátcích (báseň Sám sobě).

Ten odstup od společenských témat ale nejspíš nebyl tak úplný. Jinak by báseň Svoboda nemohla začít zvláštním veršem „Popravení ji nosí po kapsách“, a končit obrazem potících se králů. Králové odkazují do minulosti, ale zjevně jde prostě o pohlaváry, vždyť k posledním politickým popravám došlo v tehdejším Československu nějakých šest let před vydáním sbírky… Ostatně i báseň Strach výmluvně vypočítává obavy zcela soudobé a aktuální: „Strach říci a strach neříci (…) Strach z vody plné stěhovavých břich (…) Strach bulvy nočních peřin když vzduch byl lampou dáven.“ A k časovosti odkazuje i báseň věnovaná básníku Václavu Hraběti Svítání. Rudolf Matys byl jeho blízkým přítelem a věnování proto zní Václavu Hrabě, jak básník chtěl, aby se jeho jméno skloňovalo. A tato báseň končí veršem-kódem, kolísáním mezi odstupem a osobní angažovaností: „Krev po mně šátrá jako klíč.“

Rudolf Matys měl v době vydání sbírky již vystudovanou psychologii na pedagogické fakultě, pracoval v psychiatrické léčebně, jako učitel, ale v časech nedostatku i jako průvodce turistů. Jeho prvotina v sobě nese dobře utajený odkaz k tomu, co je vlastně její hlavní téma. Titul totiž opisuje narození Matysovy jediné dcery, z jediného manželství, které uzavřel. Doba hledání existence pro něj šťastně, jak se zdálo, skončila v roce 1967. Tehdy nastoupil do literární redakce Českého rozhlasu, ve které zakotvil na další desítky let (do r. 2002). Naneštěstí se blížila doba normalizace, jež s sebou přinesla výrazné zproblematizování existence v médiích. Matys sice dopřával prostor, a tedy i výdělek přátelům, kteří nemohli literární pořady podepisovat vlastními jmény, ale dobu ideologického utažení šroubů nesnášel lehce. Zřejmě i proto jeho další sbírka vyšla až po sedmnácti letech.

Dech

Jmenovala se Dech (1983). A znamenala ústup do ústraní, soukromí a k důkladnější introspekci. První báseň má charakteristický titul Odmítnutí a autor se v ní zavazuje: „Zůstanu beze jména, stanu se otcem jmen / pro věci tiché, tolik neskladné.“ Vlastně i tyto verše možná odrážejí nelehkou úlohu literáta ve zglajchšaltované době. Stejně jako báseň Sisyfos: „Ne kámen, strká před sebou cestu – / Sisyfův bastard. Je, když mu zatrne.“ Milostné smíření, nebo vypořádání se s láskou pak může vypadat takto: „Neprosme o lásku. Už jen o milost.“ (báseň Léto) Veškeré prožitky jsou procezené přemítáním, vážením viny a slov. Jako v básni Minutí: „Krev dávno odtekla / já teprve hledám nůž.“

Láhev do moře

V roce 1989 následovala sbírka Láhev do moře odlišující se milostnou deziluzí: „Napsat ti dopis? Mluvit? Zbytečné? / Stále vyhlašuju jména stanic, kam nechtěla jsi dojet“ (báseň Napsat ti…). Sbírka dialogická, přestože adresátka většiny básníkových promluv neodpovídá. Střední oddíl sbírky patří „literárním dialogům“ – Matys básnicky pojal korespondenci existujících literátů (Saint-Exupéry, Kafka, Hölderlin) i hudebníků svým partnerkám. Opět jsou to jednostranné konverzace, bez odpovědi. Ona monologičnost, ono komunikační zklamání bude mít osobní souvislosti, ale možná je i metaforou pro Matysovu pracovní existenci. Tedy pro vytváření literárních pořadů v ideologicky deformovaném prostředí. S onou specifičností rozhlasové tvorby, po které nezůstane stopy. Autor posílá své texty „do větru“ nebo do „černé díry“, jak Matys říkával. A rozhlas mu poskytl na jednu stranu relativně zaštítěnou existenci v tolerantním prostředí samotné redakce, ovšem také trvalou morální výzvu, nakolik se přizpůsobovat a podvolovat.

Říkadla, pověsti, přesah a střed

Matysova bibliografie obsahuje i obvyklé položky z doby, kdy nejsnáze šlo publikovat knížky pro děti či přepracování příběhů z bezpečné minulosti. V Kutnohorských pověstech (1973) Matys vančurovsky rozehrál češtinu a zjevně mu spíše než o vystižení pověstí šlo o dolování bohatství jazyka z pozapomenutých šachet. Totéž se týká i prozaické skladby ze středověku Žakér (1987). Matys napsal i knihu básniček Říkanky a vyprávěnky (1977), v níž zaujme, jak se někdy jeho básnický naturel vzepře požadovanému žánru a výsledek nezní úplně dětsky, jako v básni Je hezky…: „Raci to obráceně čtou: / Na ulicích je plno máku, / jako když se děti vysypou…“

Ovšem výrazně zabarvený autorský přínos Rudolfa Matyse je třeba hledat trochu jinak, důkladněji a odstíněněji než v oficiální bibliografii. Jeho všestranné vzdělání a rozlehlá literární zkušenost, spolu s pronikavým intelektem vyváženým empatií, to všechno našlo výraz v jeho doslovech a dalších příležitostných, méně viditelných textech. Dokonale je to vidět u výboru z utajovaného básníka Hermora Lilii Osamělý chodec (ten ovšem mohl vyjít až v roce 2008, tedy roky poté, co byla z literatury sňata ideologická pouta). Rudolf Matys v doslovu popisuje, jak byl svědkem nadšení básníka Ivana Diviše z objevu neznámého Lilii, připomíná prvotní objevitelskou zásluhu Jiřího Koláře i pozdější ediční práci Ivana Slavíka a dalších. Ale jeho parádní číslo přijde teprve při popisu Liliovy poezie: „Upoutá na ní nejprve zvláštní, složitá, zdánlivě ‚neobratná‘ syntax, která vyjadřuje ‚nespojitou spojitost‘ evokovaných dějů, jakousi povlovnost, ale zároveň trhaný pohyb, v něčem až připomínající němý film, probíhají v ní proměny skupenství ‚tekutost – ztuhlost‘, ‚pohyb – strnutí‘, i všemožné stavy ‚mezi‘ – mezi bděním a snem, mrákotou a vědomím, mezi světlem a tmou, mezi nepatrným a kosmickým.“ Matys je fascinujícím způsobem schopen pojmout i „barevnost“ Liliových veršů, takže svobodomyslně překračuje hranice smyslového vnímání ve prospěch co nejvýstižnější analýzy.

Do stejně nesamozřejmého podniku se Rudolf Matys pustil při editaci básnických textů architekta Víta Obrtela. Spolu s Rostislavem Šváchou připravil knihu Vlaštovka, která má geometrické hnízdo (1985), ve kterém se pokusili shrnout architektonicko-poetické dílo někdejšího avantgardisty a člena Devětsilu. Ke knize oba editoři napsali společný doslov, v němž se střídají jejich hlasy. Matys tady opět staví vlastní suverénní text, který shrnuje Obrtelovu (odlišnou) poetiku: „Protiklady na sebe nenarážejí v dramatických srázech, ale spíše se jen vzájemně dotýkají jako malá ‚buněčná‘ tělíska světla a tmy, v křehkých, biogenních pulsacích. V pralese Obrtelových nespojitostí jako by si nic neodporovalo: jde o průměty nestejnorodostí na stejnorodé plátno.“ Matys stál i za dalším výborem z Obrtelových textů Černá labuti bílá (2008).

A že mu jde o věc, ne o prestiž, dal Rudolf Matys najevo i v doslovu k souhrnnému básnickému dílu (sestávajícímu z jediné vydané sbírky z roku 1963 a veškeré pozdější tvorby) Jana Mareše v knize Plavé gesto (2004). Je to velmi tenká knížka. Matys se zabýval tvorbou autora, který vědomě zůstal stranou, a při snaze o jeho charakteristiku jasně cítíme, o co šlo Matysovi samotnému: „To Marešovo plavé gesto je rovněž už od počátku neokázalé, nic v něm není na odiv, ukazuje k určitosti místa, má tedy svůj – byť v prvotině ještě „nepopisný“ topos vnější i vnitřní (sem jistě patří i autorova celoživotní, ale v ničem neprovinciální věrnost Budějovicům) – a stejně tak dobře ví, co je ticho.“

Rudolf Matys prokázal schopnost všímat si méně zjevných kulturních proudů v knize V umění volnost (2003), v níž se se zabýval úctyhodnými dějinami spolku Umělecká beseda. Popsal prolínání tří proudů jeho činnosti: literárně-dramatického, výtvarného a hudebního, a to od roku 1863, kdy Umělecká beseda vznikla, po současnost. Projevil přitom svůj obvyklý smysl pro kontext, takže kniha se čte jako výsekové dějiny české kultury devatenáctého a dvacátého století (včetně charakteristické pomlky v období normalizace, kdy Umělecká beseda nemohla existovat). Rudolfa Matyse zjevně při zpracovávání spolkových dějin bytostně oslovovala idea tolerance a svobodomyslnosti, pro spolek typická. Oproti obvyklému pohledu na dějiny umění spočívajícímu ve střetávání vyhraněně protikladných teorií a jejich vyznavačských osobností tady šlo naopak o překonávání rozdílů ve prospěch přátelského a produktivního soužití. A také o zprostředkování umění divákovi prostřednictvím výstav, koncertů a literárních večerů, což všechno Umělecká beseda pilně organizovala.

Všechny výše uvedené tituly jsou pouze charakteristické příklady, Matysova bibliografie je daleko rozsáhlejší.

Významná je jeho esejistika, shrnutá nedávno ve výboru Společný jmenovatel (2020). Matys se v ní projevuje jako pozorovatel, který z proměnlivé matérie literární současnosti dovede usuzovat na další perspektivy a možnosti. Za velmi podstatné považuji dva eseje vztahující se k duchovnímu přesahu a ke středu a okraji.

U charakterizace textů Vladimíra Holana Matys uvedl, že pro tohoto básníka byl důležitý duchovní přesah. Tedy transcendentála. „To ona vynáší smysl věcí nad jejich jevovou skutečnost a smyslovou evidenci k jejich přesahu, k tušenému, tajemnému určení. (…) ‚Kdo nemá temperament, musí mít ornament,‘ tak sám Holan definoval svůj poměr k nezávazným, lidsky bezzájmovým estetickým hrám, rezignujícím na jakákoli hodnotová, citová či noetická angažmá, a tím tedy i poměr k ‚postmodernímu prožitku světa‘ a vztahu k životu jen jako ke vzorníku nikdy nekončících variabilit, prožitků, které ničím neodkazují k absolutním úběžníkům.“

O středu a okraji v literatuře Matys uvažoval při sledování divadelní inscenace, kde se záměr autora předlohy ztrácel pod efektními aktualizacemi, které šly nakonec proti smyslu díla. Matys diagnostikuje, že onen „postmoderní přístup“ znamená, že kultura okraje převládne nad kulturou středu, až se střed vytratí. Bezvýznamné se promísí s významným. Jak říká, „postmoderní situace (…) rezignuje na globální obsahy světa, jak je nabízely velké ‚metapříběhy‘ a mytologie, obsahující tu nebo onu filosofii dějin a s ní související teleologii, upírá jim nárok na univerzálně závaznou platnost a legitimitu, lhostejně se odvrací od představ finality. (…) Jaký tedy div, že pro postmoderně cítícího tvůrce a teoretika je buď nezajímavé, nebo rovnou podezřelé všechno, co od mnohého směřuje k jedinému, co hledá a tápavě nahmatává střed, co obsahuje trpělivou vůli k tvaru, co se vzpírá povrchní dráždivosti klipu.“ – Napsáno v roce 1996, s odstupem času se to jeví jako věštecké.

Slova vhazovaná do černé díry

Obávám se, že dílo Rudolfa Matyse je v současné době nekompletní – a že je nemůžeme poznat jako celek bez jeho rozhlasových pořadů. Myslím třeba na cyklus Semper viva, v němž se zabýval velkými jmény české poezie 19. a 20. století. Pečlivě vybíral verše, které dosud žijí, doplňoval je promyšlenými a procítěnými analýzami. To všechno pro ucho posluchače, tedy jednodušeji než v psaném textu. Úroveň Matysovy rozhlasové tvorby ale zůstávala vysoká, takže se stále jednalo o mimořádné autorské výkony. Osobně bych si přál, aby se tyto texty vynořily z rozhlasových archivů a vyšly knižně (byť on sám je prý ve výboru Společný jmenovatel z r. 2020 nechtěl, s ohledem na specifika rozhlasového textu). Stejně jako nevydané básně, kterých prý existuje na osmdesát stran (jak mi sdělil Miloš Doležal). Myslím, že teprve pak bude možné vnímat dílo Rudolfa Matyse úplně. Rozhlasová práce určitě ukrojila velkou část jeho tvůrčí energie. Bylo by skvělé, kdyby tento literát a milovník literatury (což nebývá totéž) dostal příležitost předstoupit a zahrát na všechny své rejstříky. S uplývajícím časem stoupá riziko, že Matysovy texty zmizí v oné příslovečné černé díře navždy.