V nakladatelství Academia vyšla roku 2023 nápadná oranžovo-zelená knížka – překlad Petroniových Satyrik, který pořídil Petr Šourek (dále PŠ). Jde o teprve druhý překlad všech dochovaných fragmentů Satyrik do češtiny. První pořídil už před sto lety Karel Hrdina;¹ dva mikropříběhy ze Satyrik (Efeská vdova, Vlkodlak) přeložil Ferdinand Stiebitz;² tytéž mikropříběhy (navíc ještě s Chlapcem z Pergama), ale vedle nich i nejdelší scénu známou jako Hostina u Trimalchiona, pak v 70. letech přeložil Václav Bahník.³

Až na zaužívanou podobu názvu Satyricon (podržujícího řeckou koncovku genitivu plurálu; v nominativu šlo o Satyrika) celá kniha od podtitulu Zbytky latinského románu až po paratext na zadní obálce, jenž láká čtenáře na to, že překladatel svůj úkol zvládl „bez jediné poznámky pod čarou“, působí rošťácky, rebelsky, antiakademicky a srandisticky; jako by na čtenáře pomrkávala a volala: „Nebojte se nic, bude švanda!“ Krátké úvodní slovo překladatele (nadepsané „Abyste z četby Satyriconu něco měli“) začíná kuriózní anekdotou z Voltaira a končí amalgámem exotiky, bizáru a buzz-wordů: Satyrika jsou tu srovnávána s bollywoodskými filmy a indickou kuchyní a Hostina u Trimalchiona je přirovnána k „reality show“ a „guerilla performance“. Pak následuje sám o sobě obsahově rozverný, sexem a žertem kypící Petroniův „román“ v jazykově i graficky originální podobě a kniha končí lehkonohým doslovem prof. Martina C. Putny: ten hned v první větě (s. 153) razí pro Trimalchiona a jeho přátele neologismus „blbohatci“, na ploše dvaceti pěti stran protančí od kardinála Altempse k letmému nástřelu epikúrejské interpretace díla a náhle vyvane slovy: „Ale což… …? (konec dalšího fragmentu)“ (s. 177). Za podpisem M. C. Putny pak následuje ještě jedna bonusová příloha (ohlášená jako „začátek dalšího fragmentu“), totiž „Kalendárium Petroniova druhého života, neboť prvním jistým faktem jeho prvního života je jeho smrt“ (s. 177–182).

PŠ je velmi invenční, kreativní a jazykově zdatný. Nepřekládá otrocky, ale snaží se vystihovat pointy. Ocenit lze jeho práci s idiomy i schopnost plynule vyprávět. Je také silný v překládání veršů – překládá je civilně, s prozaickým lexikem, v neantických metrech a s důvtipnými rýmy, takže to leckdy připomíná Machara či Gellnera: „Kde vládnou peníze, tam soudce zajímá / výše provize, a ne, kdo pravdu má. / (…) Kde vládnou peníze, hleď jich mít habaděj, / koupíš si právo; i pravda je na prodej“ (s. 26). Jedním z dobrých nápadů (na který by do budoucna mohli navázat další překladatelé antických a středověkých děl) je grafické znázornění fragmentárnosti textu: rozházená písmenka, různá odsazení, poznámky, mezery, svažité řádky či dolní indexy poukazují nejen na torzovitost originálu, ale navozují aspoň částečně dojem, který zakouší čtenář středověkých (ruk)opisů, v nichž se většina latinsky psaných děl dochovala. Celkem je těchto prostředků použito v rozumné míře (rozhodně je PŠ nepoužívá všude tam, kde je nějaký textový problém). Ještě by si šlo více pohrát s celkovou estetikou (zdá se, že tento pěkný nápad tu byl proveden celkem nízkorozpočtově:⁴ většinu z použitých grafických triků lze vyrobit „ve wordu“) a pracovat s těmito prostředky důsledněji,⁵ to však nic neubírá na originalitě tohoto nápadu.

Bohužel je tu ale také řada nedostatků: překlad je výrazně aktualizován a modernizován způsobem, který nepovažuji za šťastný; objevuje se v něm řada nepřesností (nerozumím tomu, proč kniha neprošla odborným recenzním řízením a filologickou revizí – přinejmenším v ní nejsou uvedeni recenzenti a odborný redaktor); za problematický považuji také způsob, jímž PŠ převedl mluvu propuštěnců; a níže se také pokusím vysvětlit, v čem je problematický jednoduchý, srandistický duch celého svazku (na němž se zčásti podílí – ale částečně se mu zase vymyká – i doslov M. C. Putny), hladící po srsti a nekladoucí mnoho otázek.

Adaptace a nepřesnost

Styl překladu je silně adaptační. PŠ se o své překladatelské metodě příliš nerozepisuje, v předmluvě říká pouze toto (s. 15): „Překládat vtip znamená udělat vtip. Vtip je přímý útok na bránici. Zabitý vtip je mrtvý a poznámka pod čarou o ztraceném vtipu vás nevytrhne. Nemá smysl čtenáři líčit, jak by se nasmál, kdyby rozuměl narážce, která hrozně pobavila jednoho učeného pána po tom, co přečetl tuny sekundární literatury. Stejně ho nakonec plní literárně irelevantní kuriozity. Co potřebujete vědět, jsem dal přímo do textu (případně nalistujte internet).“ PŠ tu přiznává, že pozměňuje originál a že dělá „svoje“ vtipy, přitom odmítá humor, který nezafunguje takzvaně na první dobrou; nadto se ještě rychle a bez nuancování vypořádá s komentátory antických textů, které označí za hromaditele literárně irelevantního haraburdí.

Zásahy a adaptace se však netýkají pouze vtipů: řečtinu nahrazuje angličtina (konkrétní provedení je někdy také problematické), kulturní narážky jsou aktualizovány („Otče vlasti, Auguste, jenž jsi…“, s. 62; „nějaký šlágry – život plyne jak voda – šuby duby dub duby“, s. 65) a z textu bez varování mizí spousta antických reálií (z nichž mnohé by jistě čtenáři pochopili i bez poznámky): např. na s. 28 a 82 se spěchá do „hotelu“ (deversorium), amfory mají na hrdle „etiketu“ (titulus, s. 40), zpívají se tu „šlágry“ (s. 65), mímus se mění na „kabaret“ (s. 41) a místo vodních varhan (hydraulis) vyhrává „flašinet“ (s. 41); ústraní či odlehlý kout (locus secretior), kde se má nacházet nevěstinec, se nepřesně mění v „periferii“ (s. 23; locus secretior může být i uprostřed města!),⁶ mladíci nejdou řečnit na forum (cum in forum venerint), ale je jim přikouzlen „řečnický pult“ („stoupnou si za řečnický pult“, s. 19). Jen stěží se lze pak ubránit pocitu, že věta „Jiný by z toho určitě udělali takový to kreativní psaní…“ (s. 64) je spíše meta-popisem Šourkovy překladatelské metody než překladem originálního viderint quid de hoc alii exopinissent (§ 62).

PŠ do překladu zavádí (dle mého nefunkční) vulgarismy: „pročež nalej vína, fakane“ (s. 57, § 55: quare da nobis vina Falerna, puer) je ještě vysvětlitelné snahou o rým („stane – vane – fakane“), ale neopodstatněné je třeba „chcánky ven, víno sem“ (s. 55, § 52: aquam foras, vinum intro) či „i když teda asi leda nachčiju proti větru“ (s. 64, § 63, v originále je proverbiální asinus in tegulis, které hodnotí následující vyprávění jako „těžko uvěřitelné“;⁷ české „čůrat proti větru“ podle Akademického slovníku současné češtiny znamená „osaměle vzdorovat většinovému nebo mocenskému postoji, zájmu ap.“⁸).

PŠ dovysvětluje v textu různé reálie: někdy je to funkční a přijatelné, jako když spojení libera cena (§ 26) je na s. 35 přeloženo jako „večeře, jakou pořádají pro gladiátory v předvečer zápasu“; většinou jde však o velice problematické úpravy: např. na s. 23 (§ 8) v rámci přímé řeči, v níž rozčilený Askyltos svižně líčí to, jak byl právě málem znásilněn, je jednoslovné peculium přeloženo takto: „Pak vytáhl drobné, co měl u sebe schované na soukromá vydání, a chtěl po mně, abych mu byl po vůli.“ Vložení vysvětlivky do emotivní přímé řeči je naprosto proti duchu textu. Na s. 21 je jen tak doplněna věta: „Učitelé rétoriky musejí na studentíky políčit ty správné cukrbliky.“ Jiný problém je možné pozorovat v závěru originálního § 4, jemuž víceméně odpovídá poslední prozaický odstavec na s. 21, ale opravdu jen víceméně (text je doplněn, dointepretován a zcela překopán). Originál: Sed ne me putes improbasse schedium Lucilianae humilitatis, quod sentio, et ipse carmine effingam. Překlad: „Osobně si vysoce cením neokázalé improvizace v duchu nejlepší domácí tradice. Přednesu ti proto teď své myšlenky veršem ve stylu našeho starého dobrého latinského satirika Lucilia.“

V tomto silně adaptačním stylu se pak schovává vysoké množství nepřesností, někdy jde o neznalost reálií či špatné pochopení originálu, jindy o jakýsi aproximativní překlad:

– Na s. 106 Encolpius říká, že „chůva poznala Odyssea podle mateřského znaménka“, ačkoli v originále je cicatricem (§ 105), tedy podle „jizvy“ (jak to líčí Homér v Odysseii, XIX,462–473).
– Aqua nivata (§ 31), tj. voda ochlazená sněhem, symbolizující Trimalchionův přepych,⁹ je přeložena pouze jako „chladivá voda“ (s. 38).
– Libellus (§ 28) na vchodových dveřích, obsahující jednověté sdělení, jistě nebude „svitek“ (s. 36), nýbrž „nápis“ či „tabulka“.¹⁰
– Na s. 28 Gitón „uvařil večeři“, ačkoli v originále ji jen připravil (praeparata cena, § 16), tj. sehnal a nachystal, nejde nutně o teplou večeři.
– Na s. 23 větu Iam pro cella meretrix assem exegerat (§ 8, tj. „Prostitutka si od něj už vzala peníze za pokoj“) PŠ překládá jako „hodil drobné nevěstce za pokoj“ (mění se zde hierarchie rolí, navíc není v pořádku slovosled).
– Hned v další větě je nisi valentior fuissem, dedissem poenas (§ 8) přeloženo jako „Kdybych se usilovně nebránil, tak mě dostal“, má však být „Kdybych nebyl silnější [než on]…“ Je možné se usilovně bránit, ale pokud nejste silnější než protivník, pak to nemusí stačit.
– Na s. 26 je O lusum fortunae mirabilem! (§ 13) přeloženo jako „Měli jsme neuvěřitelné štěstí!“, mělo by však být přibližně „Jak nevyzpytatelně si Štěstěna pohrává s lidskými osudy!“ Nejde jen o momentální štěstí, ale o další překvapivý zvrat, tentokrát pozitivní.

Není možné zde vypsat všechny takové nepřesnosti. Aby bylo možné udělat si jasnější představu, jak časté tyto problémy v překladu jsou, uvedu jen to, že na prvních dvou stranách jich nacházím hned pět:

–⁠⁠⁠⁠⁠ Jedna z prvních vět textu (§ 1: Haec ipsa tolerabilia essent, si ad eloquentiam ituris viam facerent.) je aproximativně přeložena jako „Kdyby tyto výlevy byly jen přechodnou záležitostí v hodinách řečnictví, …“ (s. 19), ačkoli má být: „Kdyby to pomáhalo studentům v tom, stát se dobrými řečníky, …“.
–⁠⁠⁠⁠⁠ Následující věta (Nunc et rerum tumore et sententiarum vanissimo strepitu hoc tantum proficiunt ut, cum in forum venerint, putent se in alium orbem terrarum delatos.) by pak měla s předchozí tvořit takovýto logický celek: „Kdyby to pomáhalo studentům v tom, stát se dobrými řečníky, tak by se to dalo tolerovat; ve skutečnosti však touhle ‚metodou‘ dosahují studenti jen toho, že když přijdou na forum, jsou úplně bezradní.“¹¹ PŠ tuto větu zbytečně rozdělil, doplnil do ní nevhodný podmět i anachronický řečnický pult, ale zejména změnil celkové vyznění, neboť jeho překlad („Stoupnou si za řečnický pult a rázem jako když se ocitnou v jiném světě.“) vyvolává představu, že jakmile se řečník postaví za pult, nechá se unést a spustí svoje nesmyslné číslo; Petronius však říká, že když jsou mladíci odvedeni na forum, kde mají řečnit, nejsou toho vůbec schopni.
–⁠⁠⁠⁠⁠ Originální nihil ex his, quae in usu habemus, aut audiunt aut vident, sed piratas cum catenis in litore stantes (§ 1) je přeloženo jako „neslyší a nevidí nic z běžné denní praxe, ale jen samé námořní lupiče v okovech – typicky stojí na břehu“ (s. 19). Piráti však mají okovy připravené v rukou (zajímají občany a chtějí za ně výkupné).¹²
–⁠⁠⁠⁠⁠ Originální Qui inter haec nutriuntur, non magis sapere possunt quam bene olere qui in culina habitant (§ 1) je přeloženo jako „Koho tímhle od malička krmí, nemůže být cítit jinak než ten, kdo bydlí v kuchyni.“ (s. 19), má být ale „Koho tímhle od malička krmí, nemůže mít zdravý rozum – stejně jako musí smrdět ti, kdo bydlí v kuchyni.“ Představy nelze takto spojit (přinejmenším ne přísudkem „být cítit“), jde o přirovnání.
–⁠⁠⁠⁠⁠ Zatímco v originále Non est passus Agamemnon me diutius declamare in porticu, quam ipse in schola sudaverat (§ 3) se Agamemnón zdá netrpělivý a neochotný vyslechnout si cizí názor a chce se sám rychle ujmout slova, překlad (s. 20: „Řečnil bych tam na kolonádě dál, ale Agamemnón mě zastavil. Nenechal mě v tom koupat déle, než se sám potíval ve škole.“) přísudkem „koupat se“ ve druhé větě podsouvá, že Encolpius se v tématu ztrácel a Agamemnón ho vysvobodil.

Šourkův překlad lze také porovnat s překladem Hrdinovým (§ 7):

„Za chvíli, jak jsme se dostali na odlehlé místo, ochotná stařena pozdvihla záclonu a řekla: ‚Zde bys měl bydlet!‘ Odpověděl jsem, že neznám ten dům; tu vidím nápisy, nahé nevěstky a mezi nimi se pokradmu procházet jakési muže. Konečně, ale arci již pozdě, jsem poznal, že jsem se octl v bordelu. Proklel jsem lstivou stařenu, zahalil jsem si hlavu a rozběhl jsem se přes nevěstinec na druhou stranu, a hle, tu při samém vchodu se setkám s Askyltem stejně jako já na smrt unaveným; snad tam nebyl také od té stařeny zaveden?“
(Karel Hrdina 1923, s. 14–15)

„Pomalu jsme došli až kamsi na periferii. Zdvořilá průvodkyně mě dovedla do vedlejší ulice. Ve dveřích jednoho z domů odhrnula starý sešívaný závěs: ‚Tady bys měl bydlet.‘ Řekl jsem jí, že ten dům nepoznávám, ale to jsem už viděl, jak se uvnitř mezi nahými prostitutkami – jak zboží opatřenými popiskami – nenápadně proplétají kunšafti. Zvolna mi docházelo, že mě babka zavedla do bordelu. Vynadal jsem jí, zakryl si tvář a utíkal středem nočního podniku k východu na druhé straně. Ve dveřích jsem se srazil s Askyltem. Byl totálně grogy jako já. Skoro jako by ho přivedla stejná babka.“
(Petr Šourek 2023, s. 23)

Šourkův text je en bloc bezpochyby modernější, živější a barvitější (byť Hrdinův překlad rozhodně nepůsobí jako o století starší), ale také o poznání méně přesný. PŠ doplňuje „mě dovedla do vedlejší ulice. Ve dveřích jednoho z domů…“ a kromě již výše kritizované „periferie“ nepřesně překládá také operui caput jako „zakryl si tvář“ místo „zahalil si hlavu“ (tj. „nasadil si kapuci“); mylně interpretuje originální tarde, immo sero intellexi jako „zvolna mi docházelo“, ačkoli má být „opožděně, ba vyloženě pozdě jsem pochopil“ (k pochopení nedošlo zvolna, ale naopak proběhlo naráz, v jeden moment, jen to bylo pozdě, až příliš pozdě); originální lassus ac moriens překládá PŠ stylově nevhodným „totálně grogy“, zatímco Hrdina dal šikovně „na smrt unavený“; Hrdina také svým „proklel jsem lstivou stařenu“ lépe vystihl originální exsecratus aniculae insidias než Šourek, který zvolil ochuzující a zplošťující „vynadal jsem jí“.

Řeč propuštěnců

Jedním z nejtěžších úkolů pro překladatele Satyrik je vymyslet způsob, jímž převést do češtiny kolokviální řeč propuštěnců. Bohužel ani zde nemohu souhlasit s řešením, které zvolil PŠ. Zatímco Petronius vyvolává dojem hovorovosti převážně námětem hovorů, volbou lexika a parataktickou syntaxí (fonetické a morfologické rysy jsou zde příležitostné a omezené na konkrétní lexikum, např. maskulinum fatus, podoba zájmena ipsumus, coponis m. cauponis), PŠ extrémně nadužívá fonetickou a morfologickou nespisovnost (zvlášť v koncovkách). Tím jednak nerespektuje styl originálu, ale zároveň je také nucen používat substandardní podoby i ve slovech a větách, kde žádná velká hovorovost v originále vidět není (protože protetické v- či nespisovné koncovky je nutné držet na větší ploše):

§ 61 / s. 62: Cum adhuc servirem, habitabamus in vico angusto; nunc Gavillae domus est. Ibi, quomodo dii volunt, amare coepi uxorem Terentii coponis: noveratis Melissam Tarentinam, pulcherrimum bacciballum? Sed ego non mehercules corporaliter aut propter res venerias curavi, sed magis quod benemoria fuit. / „Když jsem eště sloužil,¹³ bydleli jsme v úzký uličce, co dneska bydlí Gavilla. Dali bohové, že jsem se tam zamiloval do manželky hospodskýho Terentiusa. Znali jste Melissku z Tarenta? Ženská k nakousnutí. Nicméně já jsem se do ní nezakoukal kvůli jejím tělesnejm vnadám nebo takhle sexoticky, ale pánč byla dobrá duše.“

§ 63 / s. 65: Nos cluso ostio redimus iterum ad officium, sed dum mater amplexaret corpus filii sui, tangit et videt manuciolum de stramentis factum. / „Zavřeli jsme dveře a vrátili jsme se k mrtvýmu, jenže když máma vobjala synový tělo, držela v ruce jenom votep slámy.“ 

§ 67 / s. 68: Domini mei beneficio nemo habet meliora. / „To je dárek vod mojeho mužíčka a nikdo nemá hezčejší.“

Uvažme přitom, že poslední citace je jedinou promluvou postavy jménem Scintilla: její mluva tak v originále vůbec není příznaková (PŠ však vše nivelizuje na jednu úroveň).

Kritizovat tu lze leccos (nedůslednost „jsem eště“ m. „sem eště“; proč zrovna „pánč“, a ne „páč“, které používá ve svých románech Josef Škvorecký atd.). Za nejhorší však považuji to, že se PŠ – místo aby odpozoroval (či si z literatury vypůjčil)¹⁴ nějakou uvěřitelnou podobu obecné, nespisovné, hospodské češtiny – rozhodl použít nesourodý amalgám obskurních tvarů, které primárně fungují jako indexy hlouposti: vložíme-li postavám do úst novotvar „sexoticky“, podoby „hezčejší“, „mojeho“¹⁵ a „synový tělo“, a zvláště pak pochybné tvary antických jmen (např. „Terentiusa“), indexujeme je jako naprosté hlupáky. Posilování hlupáctví se pak projevuje – horribile dictu – i v pozměňování obsahu přímých řečí: na s. 52 (§ 48) Trimalchio zmiňuje „dvacet dva Herkulesovejch prací“, ačkoli originál má duodecim, tedy dvanáct (Trimalchio samozřejmě v mytologii na jiných místech naprosto plave, ale zde nikoli). Výše jsme navíc viděli i přidávání vulgarismů, a to právě do řeči propuštěnců (aqua – „chcánky“, asinus in tegula – „nachčiju proti větru“): to míří týmž směrem – vylíčit Trimalchiona a jeho přátele jako ještě mnohem větší burany.

Usmát se k smrti

Na začátku jsem se zmínil o implicitní anti-akademičnosti celé knihy, o bodrém tónu všech paratextů i o zcela absurdní pýše na to, že překladatel nepoužívá poznámky pod čarou. Viděli jsme, že PŠ svévolně manipuluje s originálem a že přefukuje jazyk a celkový obraz propuštěnců v karikaturu, protože usiluje o jakousi prvoplánovou, instantní vtipnost. Petroniova Satyrika ale mají mnohem více poloh než Šourkův Satyricon.

V knize pak postrádám ještě jednu zásadní linii uvažování o textu, totiž linii kritickou, která by celou tu báječnou srandu Satyrik aspoň částečně zproblematizovala. PŠ jednoduše přijal mýtus o Petroniově nadčasové vtipnosti a dělal, co uměl, aby ji přetlumočil tomu, koho si vytknul za modelového čtenáře. Ano, Petroniův text je zábavný, ale nelze mu položit aspoň pár otázek proti srsti? Zabýval bych se tím, zda Encolpius účastí na hostině neprostituuje svou mysl kvůli kusu žvance, podobně jako vysmívaní propuštěnci kdysi prostituovali svá těla. Položil bych si otázku, jestli je něčemu na škodu nebo nějak ostudné, že vínem posilněné postavy na neformálním večírku používají nízký registr jazyka (bylo by snad nějak lepší, kdyby mluvili ciceronskou latinou?). Přemýšlel bych, jestli se měl a mohl antický čtenář smát i při scéně znásilnění sedmileté holčičky (s. 34–35, § 25–26). Směje-li se vypravěč zbohatlým propuštěncům za to, že nemají vzdělání a způsoby a neumí důstojně uspořádat hostinu a kultivovaně se na ní bavit, jakou implicitní normu kultivované zábavy prosazuje? Pohotové a přesné citování Homéra?

Trimalchio je vypodoben opravdu nesympaticky, ale není to symptomatické? Antická společnost exploatuje otroky: pokud se některý dostane na svobodu a zbohatne, stává se ještě terčem posměchu. Co kdybychom pro jednou přemýšleli o Trimalchionovi jako o oběti a položili si empatickou otázku, zda jeho potřeba stavět na odiv finanční a kulturní kapitál, potřeba ostatní ohromovat a cosi jim dokazovat není jen kompenzací jizev na duši způsobených objektivními faktory (jeho předchozím zotročením), a nikoli osobním selháním. Zabýval bych se také tím, jak se literární diskurs snaží prosazovat a propagovat sebe sama: literární dílo se vysmívá chabým znalostem literatury a prezentuje je jako buranství; snaží se čtenáře přesvědčit či utvrdit v tom, aby kladl rovnítko mezi znalost literatury a kultivovanost; masíruje čtenářovo ego a dodává mu pocit kulturní nadřazenosti tím, že ho nechává detekovat „očividné“ Trimalchionovy omyly a smát se jim.

Takové a podobné otázky a úvahy však v knize nenajdeme. Šourek se ani v nejmenším Trimalchiona nezastal, ba ještě mu oproti Petroniovi pořádně naložil. Možná mu však vzdal hold svou trimalchionskou metodou překládání, jež si libuje ve spektakulárnosti a nedbá na přiměřenost.

 

^1. Petroniovy Satiry, přel. Karel Hrdina, Praha 1923; překlad pak vyšel opakovaně v dalších sedmi vydáních: 1925, 1931, 1947, 1959, 1970, 1971, 2000. zpět
^2. Vlkodlak, in: Nové antické povídky, Brno 1931, s. 54–56; Efeská vdova a Vlkodlak, in: Antické novely, Praha 1965, s. 92–93 a 95–97. zpět
^3. Mikropříběhy vyšly ve svazku Antická próza, VII: Báje a povídky, Praha 1976, s. 113–117; Hostina u Trimalchiona pak ve svazku Antická próza, VIII: Dialog a Satira, Praha 1977, s. 441–484. zpět
^4. Na rozdíl od ukázky Petroniův Satirikon s. r. o., přel. Petr Šourek, graficky upravila Eva Holá, in: Souvislosti 14(3), 2003, s. 52–58. zpět
^5. Například nechápu, proč jsou v překladu mezery za prvním a druhým paragrafem originálu, když text na sebe plynule navazuje a jinde už se pak mezery za paragrafy neobjevují. zpět
^6. Srov. navíc i umístění nevěstince v Pompejích (ani zdaleka není na periferii). zpět
^7. Srov. Gareth Schmelling, Satyrica of Petronius, Oxford 2011, s. 260. zpět
^8. Dostupné online: slovnikcestiny.cz. zpět
^9. Schmelling, Satyrica, s. 110: „It was common for the rich to cool their drinks with snow…“. zpět
^10. Schmelling, Satyrica, s. 93: „A libellus in the general sense of anything written.“ zpět
^11. O tom, že je text nutné interpretovat takto, svědčí i pokračování pasáže (to už zde necituji). zpět
^12. Schmelling, Satyrica, s. 4: „pirates carrying chains to clap on the arms and feet of their victims (…). The pirates are surely not ‘in chains’.“ zpět
^13. Překlad servire jako „sloužit” je také neadekvátní. zpět
^14. Inspiraci by šlo hledat ve stylizované hovorovosti u zmíněného Škvoreckého či Hrabala, nebo třeba v divadelní hře Ivánku, kamaráde, můžeš mluvit. zpět
^15. Srov. také „tvojeho páníčka“ (s. 60), „při mojem pohřbu“ (s. 61). zpět