Chrobák velký dorůstající úctyhodných 2,5 cm, kterého lidově nazýváme hovnivál, snad odjakživa fascinuje lidstvo svým neobvyklým způsobem obživy, pílí a umem uválet dokonalou kuličku ze zvířecího trusu. Již ve starověkém Egyptě se skarabeus, druh hovnivála z čeledi vrubounovitých, stal posvátným symbolem reinkarnace, protože byl spojován se slunečním bohem Re, a v jihovýchodní Asii jej zase v lidové medicíně využívali k léčbě nejrůznějších chorob. Není tedy divu, že jeho netradiční práce s exkrementy a už samotné pojmenování hovnivál (entomologové upřednostňují označení koprofágní brouk) představuje nejen pro dospělé, ale i pro děti velké lákadlo. Primární potřeba vyměšování je totiž zdroj fascinace od nejútlejšího věku, a jak praví Freud o anální fázi vývoje, ztělesňuje v batolecím období i zdroj slasti. Volbou brouka koprofága za ústřední postavu se slovenské autorce, ilustrátorce a zapálené včelařce podařila jasná trefa do černého. Simona Smatana (roz. Čechová) ale není v dětské literatuře se zvířecími hrdiny nováčkem, neboť Hovnivál Hugo (2022, č. 2023) je v pořadí už čtvrtý autorský počin v kategorii pro děti od čtyř let. Navazuje jím na knihy s žížalou Františkem, netopýrem Eliškou a včelařem Josífkem, kteří se jako obyvatelé lesa postupně mihnou i v Hovniválu Hugovi. Všechny čtyři publikace mají identický formát a styl ilustrací, takže vytvářejí jakousi volnou řadu, a autorčini příznivci tak ihned vědí, co můžou od knihy očekávat. Za svou tvorbu obdržela řadu ocenění: za výtvarnou část pohádky František z kompostu (2020, č. 2021) získala v Česku Zlatou stuhu a Hovnivál Hugo se dostal do kolekce Nejkrásnější knihy Slovenska. Její knihy byly zatím přeloženy do dvanácti jazyků.

O hovínkové mánii

Smatana ráda pracuje s pastelkami a kresbou na papír. Ačkoliv volí spíše tlumené odstíny, využívá celou škálu barev (v lese najdeme listy nezvykle modré barvy, houby zase jemně růžové). Postavičky a jejich podzemní příbytky působí roztomile, jelikož jsou opatřeny lidskými atributy: zvířátka nosí střevíčky, pletené čepičky anebo třeba pijí z kelímku s brčkem. V Hugově domečku pobaví kouřící koule z trusu, nacpaná do velikého hrnce, ze kterého Hugo hostům ke kávě servíruje ještě teplé kuličky. V publikaci také zaujmou ilustrace ryze československých reálií, neboť v lese vidíme rodinku sbírající houby, posed pro myslivce nebo turistické značení na stromech. 

Zápletka se autorce vydařila, protože přináší poučení o známém lidském nešvaru – hamižnosti. Hugo je nenasyta a mamonář, kterého jedna kulička hnoje nedokáže uspokojit. Vrhá se na vysilující honbu za novými a novými hovínky, s nikým nemluví a ve spěchu začíná svou práci flinkat. Pocit štěstí mu ale majetek nepřináší, a když déšť rozpustí všechny doposud nahromaděné poklady, poprvé zpomalí své vražedné tempo a rozhlédne se okolo sebe. Konečně má čas vychutnat si krásu lesa, zamyslet se nad sebou a posedět u kávy s přáteli. Uvědomí si, co je opravdu důležité. Životní lekce o tom, proč je dobré žít v přítomném okamžiku a osvojit si (s trochou nadsázky řešeno) dovednost mindfulness, si během četby spolu s dětmi rádi osvěží i rodiče.

Přidaná hodnota

Podobně jako ve třech předchozích autorčiných publikacích obsahují i poslední strany Hovnivála tematicky sladěné populárně-naučné informace. Vyjma popisu základních charakteristik chrobáka velkého včetně způsobu obživy a nezanedbatelného přínosu pro ekosystém zde Smatana vyzdvihuje jeho péči o potomstvo, pro říši hmyzu nezvyklou. Vykresluje stavby hnízd pod zemí a stručně vysvětluje čtyři fáze vývoje hovnivála: od vajíčka přes dravou larvu a kuklu až po brouka. V úplném závěru nabízí autorka hned dvě zábavné aktivity, které si můžete s dětmi vyzkoušet. První je klasická poznávačka trusu, ať už skutečného venku v přírodě, nebo nakresleného v knize (věděli jste, že vombat má trus ve tvaru kostky?), druhá nabízí recept na vlastní kuličky k mlsání. V kontextu hovínek takový nápad sice překvapí, ale soudě dle ingrediencí (pekanové ořechy, med, datle, kakao) musí tento nepečený dezert stát za to. 

Jemně iritující se zdá šňůrková záložka připojená ke knize, která u tak útlé publikace postrádá smysl a překáží, čímž ale hnidopišský výčet kritiky končí. Po čtvrté, vizuálně a tematicky stejně laděné knize se nabízí otázka, zda bude Smatana dále pokračovat ve stejném duchu, nebo nás příště překvapí nápadem z jiného soudku a volbou jiného stylu ilustrací. Obě varianty zůstávají stejně lákavé.