Petrohrad, Leningrad, Sankt Petěrburg – kdo kdy viděl obrázky města na Něvě, toho jistě zaujaly barokní a klasicistní paláce se světlými fasádami zalitými sluncem, zářící zlaté kupole chrámů či třeba Velká kaskáda fontán v zahradách nedalekého (samozřejmě, „nedalekého“ na ruské poměry) paláce Petěrgof neboli česky Petrodvorec. Jenže ti, kteří v ruské Severní metropoli strávili nějaký ten čas, vědí, že jasných slunných dní je tu pomálu, obloha je spíše ocelově šedá a vlezlé vlhko nezřídka přechází v ledový déšť. A stejně tak Petěrgof není jen rezidence s úchvatnými zahradami, ale také obec na periferii velkoměsta, kde se do ustupující téměř venkovské zástavby s bídnou infrastrukturou zakusují značně omšelé paneláky a budovy několika fakult Petrohradské státní univerzity. A právě tato skutečná, prožitá tvář Petrohradu a Petrodvorce tvoří kulisy debutu Jany Guljuškiny Jolka.

Nepochopení a „proč“

Protagonistka její novely (a zároveň hlavní vypravěčka) přijíždí na studijní pobyt do Petrohradu a od samého začátku naráží na neporozumění, a to nejen kvůli slabé znalosti ruštiny. Může za to už její jméno – Jolana, zkráceně Jola. Rusům zní tak cize, že si ho potřebují přetvořit v něco bližšího a začnou jí přezdívat „Jolka“, tedy „jedlička“, což se jim asociuje s rodinnou atmosférou a oslavami Nového roku a pravoslavných Vánoc, tedy s něčím velmi blízkým, veskrze ruským. Nechápavé pohledy vzbuzuje i Jolčin hlavní předmět studia – Dostojevskij: „Zaraženě zakoktala: ‚No… Víte…,‘ ani nemohla najít slova. ‚Víte ale, že byl nemocný? Tedy, vy jste mě překvapila… To je velmi zvláštní…‘ V Rusku je zvláštní obdivovat Dostojevského?“ (s. 14) Především ale Jolka překvapuje nebo spíše zaráží okolí svými otázkami, které jsou často až dětsky prosté, ale zároveň hloubavé a nezřídka jdou přímo k věci, tnou takříkajíc do živého.

Jak ale z vložených retrospektiv brzy zjistíme, nepochopení a nešťastných vztahů už tato mladá žena za svůj krátký život zažila až bolestně moc. Možná právě proto vkládala mnoho nadějí do pobytu v zemi Dostojevského a jeho hrdinů, v zemi vzdálené natolik, že by jí snad jiný jazyk a kultura mohly pomoci začít znovu. „Na začátku to byl cizí jazyk. A mně bylo tak lehko, lehoučko. Svět byl stejně prostý jako má slovní zásoba.“ (s. 218) A možná právě odtud čerpala svůj počáteční optimismus, který jí na úvodních stránkách knihy umožňuje s humorem překonávat (a ještě vtipně glosovat) srážky s nefungující ruskou byrokracií, s otřesným stavem a špínou petěrgofských univerzitních kolejí i električek, tedy příměstských vlaků, v nichž musí při dojíždění do Petrohradu strávit celé hodiny.

Čím déle však Jolka v Rusku pobývá a čím více se zlepšuje její ruština, tím blíže k tělu si pouští ostatní postavy, nejen dva české studenty, kteří přijeli na studijní pobyt spolu s ní, ale také petěrgofské spolubydlící, kteří se Čechů tak trochu ujali, i byznysmena, se kterým se seznámila v letadle. Mladý intelektuál z Německa, jenž stejně jako Jolka přijel do Ruska studovat literaturu, vysloví nahlas to, co mnozí jiní jen naznačují: „Mě tak ohromily tvoje přímé, hluboké otázky […]. Na takové rozhovory je potřeba určitého místa, chvíle… A ty se rovnou ptáš: Proč… […] Jsi nebezpečná. Pro mě jsi nebezpečná… Já jsem zbabělec, zvykl jsem si na povrchní rozhovory…“ (s. 220) A tak jejich začínající přátelství, podobně jako řada jiných, vyzní nakonec do ztracena. Postupně tedy z hromady jmen vysvítá jméno jediného člověka, který se i přes nějaký ten nepříjemný rozhovor vrací, dokonce je mu tato stránka její osobnosti zvláštním způsobem sympatická. Ačkoli jsou na první pohled povahově velmi rozdílní, hlouběji uvnitř nacházejí jeden pro druhého pochopení, snad i kvůli podobným zážitkům z dětství, ve kterém sice zažili i pár okamžiků štěstí a radosti, ale nebylo jich moc.

Víc hlav víc poví

O Jolčině dětství a dospívání v českém podhůří se dozvídáme z retrospektiv, jež většinou vyvolá pohled na nějaký předmět (cukřenku, korálek od sestry) či zmínka o nějaké osobě. V těchto částech Jolka přenechává svou pozici vypravěče nejdříve otci a matce, v dalším okénku do minulosti se pak její mladší já střídá s hlasem starší sestry, a čtenář má tak poměrně neobvyklou možnost sledovat rozpad jedné kdysi docela šťastné rodiny hned ze čtyř perspektiv. Střídající se výpovědi otce a matky jsou plné obviňování: každý z rodičů má pocit, že nejlepší pro všechny je to, co je nejlepší pro něj, zároveň ale není schopný protějšku své potřeby jasně sdělit. Po letech postupného odcizování se tak oba rodiče cítí jako oběti rozmarů toho druhého a svou frustraci si, nikoli překvapivě, vybíjejí na dětech, což zasáhne především vztah prostřední Jolky a její starší sestry.

Starší dcery si totiž byly v útlém dětství díky malému věkovému rozdílu velmi blízké, téměř jako dvojčata. Rostoucí napětí v rodině ale na každou z nich zapůsobí jinak – jedna začne utíkat do světa knih, druhá do náručí různých mužů – a každá z dívek se přikloní na stranu jiného z rodičů. V kdysi hlubokém vztahu tak začne vznikat trhlina, která se postupně zvětšuje, hlasy obou dívek se překřikují a jejich perspektivy se zdají už nesbližitelné. Nenapraví je ani podobné neúspěchy v nových vztazích. Jolka se nikdy nedokáže druhé(mu) dostatečně otevřít (metaforicky ani doslovně) a vždy se dozví jen to, že je divná, a tak si kromě ran odnáší i mnoho už zmíněných otázek „proč“.

Guljuškina volí ve většině knihy ichformového vypravěče. Výjimkou je vložená protagonistčina vlastní povídka, kterou píše v době, kdy se po část ruského pobytu snaží být veselejší, bezstarostnější a méně hloubavou verzí sebe samé, a tak se i v psaní pokusí vystoupit z komfortní zóny a namísto zaznamenávání vlastních zážitků a rozhovorů s přáteli napíše krátký fiktivní příběh v er-formě. Avšak stejně jako se Jolce nedaří změnit zažité vzorce chování, ani jejímu psaní změna formy moc nesvědčí a příběh utne dost násilně.

Sonda do nevesela

Na pozadí příběhu se autorce daří pomocí drobných výjevů zachytit paradoxy současného Ruska – bídu lidí prodávajících ve vlacích cokoli, třeba domácí pirožky ze špinavých tašek, kontrastující s honosnými nádražními budovami, které často působí jako paláce; nebo ledové kluziště, na němž se potkávají úplní začátečníci s těmi, kdo uprostřed vyseknou parádní piruety. Guljuškina čtenářům také zprostředkovává bezvýchodnost politických i životních situací. Volby v roce 2008 například Jolka trefně komentuje takto: „Byly volby prezidenta země, a jejich výsledky nikoho nepřekvapily. Nadutec na chvíli uvolnil svůj trůn Ubožákovi a sám se stal zatím premiérem. Taková rošáda, chytrá škatulata batulata nebojte se.“ (s. 217) Problémy okolo získání cestovního pasu, kvůli němuž se mladý muž bez vojenské služby musí nejdříve zadlužit, aby si mohl koupit náležitý lékařský posudek, který ho zbaví vojenské povinnosti, její kamarád z Petěrgofu shrne zase slovy: „V Americe si mladí půjčují na studium, v Rusku si můžeš koupit hotový diplom, jen zaplacená suma určí, jestli ti tam namalují Bc. nebo Mgr. nebo rovnou doktora. Anebo si můžeš zaplatit tohle. Je to vlastně to samé, investice do budoucna.“ (s. 196)

Jana Guljuškina vsadila na jistotu a svůj debut zasadila do ruského univerzitního světa, který je pro mnohé čtenáře téměř exotický, ale který sama evidentně velmi dobře zná. Navíc jej zabydlela postavami vykreslenými vrstevnatě, s mnoha silnými i slabými stránkami, vyplouvajícími na povrch postupně, zvláště v dialozích, jež čtenáři mnohdy připadají až nepříjemně povědomé. Prim v příběhu ale samozřejmě hraje hlavní vypravěčka Jolana. Její řeč někdy proudí rychle a živelně jako horský potok, až se zdá, jako by ji ani různé životní kotrmelce nemohly nijak rozházet. Poté se ale na chvíli tok zklidní a v meandrech nastoupí Jolčina přemýšlivá, revidující poloha nebo ta poetická, která se dokáže na okamžik zastavit a zcela se soustředit na vločky v petrohradském větru nebo ledové krusty na nikým nevyužívaných březích Něvy. Dohromady tak autorka vytvořila knihu, která má i s několikerými odbočkami opravdu spád a jen těžko se od ní odchází. Snad jediným místem, kde čtenář občas zaváhá, je střídání perspektiv v kapitole vyprávěné Jolou a její starší sestrou, kterým by prospěla výraznější jazyková charakterizace (stejně jako v retrospektivních přestřelkách matky a otce ani zde nejsou jednotlivé mluvčí nijak graficky odlišené, zároveň jsou si ale hlasy obou dívek jazykově dost podobné). Vzhledem k jasnému finálnímu vyznění kapitoly je to ale problém zanedbatelný.

Při četbě Jolky se možná čtenářům vybaví debut Anny Cimy Probudím se na Šibuji, podobně zasazený do univerzitního prostředí, případně loňská prvotina Josefa Tichého Předvečer, se kterou Jolku spojuje především protagonistovo rozčarování nad skutečným stavem věcí v zemi, jejíž kulturu miluje. Všechny tyto literární počiny vedle inspirace studentskými roky spojuje také vyzrálé a propracované provedení s řadou odkazů na jiná díla dané kultury. Cima a Tichý si svými díly získali pozornost porot českých literárních cen; nezbývá než si přát, aby si také Jolka i přes současnou (pochopitelnou) nechuť ke všemu ruskému našla cestu k mnoha čtenářům. Ostatně je to výpověď nejen o české, ale i o té pro nás těžko uchopitelné „ruské duši“.