Solander je fantazijní město, o kterém se dozvíme jen to, že se v něm ocitl jeden z hrdinů Cendorsova příběhu. Víme, že je tam ve vyhnanství a že bychom to místo měli hledat kdesi ve stalinském Sovětském svazu. Jinak je město blíže neurčené. Což je v ostrém protikladu s ostatními kótami příběhu – začíná v Praze kolem počátku třetího tisíciletí a zavede čtenáře do meziválečného Berlína, Budapešti a opět do Prahy. Tady už jsou obrysy dějiště podstatně známější. Cendors ostatně vytváří docela věrohodný historický rámec: příběh začíná mezi ruskými futuristy, prvními avantgardními filmaři…

A ten ústřední příběh se odvíjí na pozadí životního příběhu Paula Faustera, který se v Praze probírá z bezvědomí. Utrpěl úraz, postihla ho ztráta paměti a z mentální prázdnoty mu pomáhá psycholožka Pavla Lumírová. Od ní se náš hlavní hrdina dozvídá, že je spisovatel. Jenže co je spisovatel bez díla? uvažuje Cendors. Duo se nakonec dopracuje k Fausterovu rukopisu – naposledy psal biografii záhadného básníka Endsena, vizionáře, autora jediného románu a pečlivě se skrývajícího literáta socialistického Československa. Spojení anglického „end“, tedy konec, a českého „sen“ v jeho jméně je přitom návodné. Fausterovo pátrání zavádí dvojici právě do stalinského Ruska a do prostředí filmařské avantgardy. Motiv ztráty paměti je ostatně výrazně filmový, zde ovšem ne avantgardně, nýbrž ve stylu klasických filmových příběhů padesátých, šedesátých let. Pokud máte tento svět rádi, pravděpodobně se s chutí ponoříte do Fausterových pražských dobrodružství. 

Zápletky příběhu, odehrávajícího se za stalinismu, prvorepublikové demokracie, později socialistického režimu a nakonec plus minus v současnosti, mají scenáristickou kvalitu. Nechybí odbočky, falešné stopy, překvapivá rozuzlení. To vše se silnou atmosférou. Stačí mu k tomu autorova představivost, která vnímá všední jako mimořádné. Jeho text má určité ajvazovské rysy – odehrává se ostatně zčásti v knihovně či mediatéce, zároveň se hlásí ke kafkovským kořenům. Je to text nepopiratelně pražský, ačkoliv Praha v něm vystupuje asi tak přiznaně jako dejme tomu v Kafkově Procesu, byť je pojmenovaná. Myslím, že další kvalitu dodává perspektiva zvenčí – Paul Fauster, už podle jména cizinec, se ocitá v pražském světě a pokouší se rozlišit vrstvy, ze kterých se časoprostor tohoto města skládá.

Nechybí ani milostný příběh s tajemnou knihovnicí Virian, která se také svým způsobem podílí na Fausterově pátrání. Fragmenty Solander jsou vůbec krásným dokladem autorské fascinace knihami a příběhy. Přičemž Cendors nijak detaily nehýří – čtenář bude jenom tušit, v čem spočívalo Endsenovo vizionářství a v čem byly jeho texty výjimečné. Jeho Endsen, veskrze fiktivní postava, ostatně dožil jako nedůležitý československý úředník. Zdvojování, ztrojování rolí je další prvek Cendorsova vyprávění. Z chutí opět využívá filmových postupů, jeho ženská hrdinka hraje v jednom filmu tři role, má „trojí tvář“. A postavy běžně vystupují pod dvěma, třemi jmény, což ale nemate, neboť autor na to pečlivě upozorňuje. Vůbec se jedná o fantazijní román napsaný s odbornou akribií, něco jako naprosto přesná doktorská práce na neexistující téma. Ostatně, opravdu ale Cendorsovy postavy neexistují? Nosí přeci povědomá, nebo přímo známá jména… v románu tak vystupuje jistá Dora Diamantová, ne však jako poslední Kafkova družka, ale jako současná správkyně Nového židovského hřbitova v Praze.

Na konci čeká čtenáře překvapení v podobě závěru, který staví předchozí děj v podstatě na hlavu. Jsme na to ale po celou dobu románového vývoje připravováni. A možná teprve na hlavě postavený bude náš svět pochopitelný, naznačuje Cendors. 

Fragmenty Solander (francouzsky 2012 a 2013) jsou výsledkem autorovy dlouhodobé fascinace českou – nebo spíše středoevropskou kulturou. Vybral si z ní její nejednoznačnost, rozplývavost, zaměnitelnost tvarů a profilů, spornost hrdinů a padouchů. Využil noirového šerosvitu v příběhu, který jako by bral z možností několika médií. A připomněl své zjevně oblíbené, v textu citované či zmiňované autory: Arthura Rimbauda, Paula Celana, Jiřího Ortena… i ten bezvýznamný klementinský knihovník Langweil se v textu objeví. Jako tvůrce minuciózního papírového modelu Prahy – a jako závdavek na další „pražský“ román Pierra Cendorse.