Pierre Cendors strávil v roce 2023 dva měsíce v někdejším domě rodiny Franze Kafky na rezidenčním pobytu v rámci programu UNESCO Praha město literatury. Právě v tom domě, který kdysi sehrál důležitou roli v jeho vlastní počínající spisovatelské dráze. Cendorsovy knihy dosud nebyly přeloženy do češtiny, ale díky své české manželce má bezprostřední zkušenost se životem nejen v hlavním městě, ale také mimo ně.

iLiteratura: Kdy vás Praha začala inspirovat?
Pierre Cendors: Prahu mi vlastně představila má žena, ta mi ukázala uličky, které nejsou nutně spojené s historickou minulostí, ale stejně představují imaginární světy, jak o nich snil Foglar, a nejen on. Prahu jsem ovšem nejprve objevoval v době, kterou jsem tady strávil sám. Bylo to pro mě důležité období. Česky jsem se tehdy vůbec nedomluvil, neorientoval se tu, Prahu ani Českou republiku jsem neznal. Několik let předtím jsem žil v Irsku a nedokázal jsem tehdy vůbec psát. Bylo to jako u Kafky, s tou jeho metaforou zamrzlého moře v nás, a já nemohl přijít na to slovo, které by prorazilo led.

Snažil jsem se věnovat hudbě, z potřeby sebevyjádření. Chtěl jsem hrát na kytaru, ale ani to mi nešlo. Chtěl jsem psát texty na hudbu, ale nevznikla ani poezie, ani literatura. Když jsem přijel do Prahy, bylo to pro mě období vnitřního tázání. Musel jsem stále chodit po ulicích, od rána do večera, a za chůze můj mozek začal vstřebávat prvky vět a já si nemohl pomoci a začal ty útržky překládat. Tímto způsobem jsem se pustil do psaní znovu. O ten text jsem tehdy spolu s počítačem přišel, pak jsem ho ale po letech našel a publikoval. Vypráví o zkušenosti někoho, kdo něco hledá a je přitom jaksi veden – ovšem aby byl člověk veden, musí se nejdřív ztratit. Praha mi poskytla jistou osu – umožnila mi vrátit se k psaní. 

iLiteratura: Proč vaši ženu zajímal Foglar?
Pierre Cendors: Kdysi patřila k určitému společenství, které se věnovalo utajené foglarovské Praze. V osmdesátých, devadesátých letech. Její tehdejší přítel znal velmi dobře průchody napříč domy, případně i sklepeními, dokázal se dostat do zvonic kostelů, zkrátka věnoval se tak trochu nezákonným aktivitám. Vylezli spolu až na zvonici svatého Víta na Hradě a zazvonili na zvon – to už teď není možné. Vyprávěla mi o tehdejší Praze, tak trochu neviditelné, utajené, ilegální. A to mě vždy fascinovalo.

iLiteratura: Jaká byla vaše cesta románu L'homme caché (Skrytý muž)? To je váš první pražský román, že?
Pierre Cendors: Je to jeden román o čtyřech částech, se stejným ústředním hrdinou, jímž je Endsen, český básník a tak trochu vizionář, který žil v Praze, ale zmizel za poněkud tajemných okolností.

iLiteratura: Proč se jmenuje Endsen?
Pierre Cendors: Když jsem žil v Irsku, probudil mě jednou sen. Byl velice živý, ale kupodivu se obešel bez obrazů. Obsahoval vlastně jen jediné slovo – Endsen – jméno mé budoucí postavy. Bylo to trochu, jako bych se nacházel ve stavu pozměněného vědomí. Věděl jsem, že to jméno vypovídá o někom, kdo došel až na konec Země a kdo udělal ještě jeden krok navíc. O někom, kdo se dostal opravdu daleko. Dál, než jsme schopní dojít. Až za hranici viditelného. Skoro na hranici mezi životem a smrtí. To jméno samozřejmě obsahuje jak anglické slovo „end“, tak české slovo „sen“. 

iLiteratura: A jedna z postav se jmenuje Paul Fauster. To má také svůj důvod?
Pierre Cendors: To má samozřejmě vztah k americkému spisovateli Paulu Austerovi. Když jsem byl v Irsku a nemohl psát, tak přesně, než se to zlomilo, jsem četl jeho Newyorskou trilogii, zvláště román Vynález samoty, kde vypráví o svém otci. A velice mě to zasáhlo. Bylo to důležité pro cestu, kterou jsem si zvolil, a samozřejmě Auster – stačí připojit písmeno F a je z toho Faust, což byla vždy dvojznačná, zajímavá, tajemná postava obsahující všechny dimenze, které jsou pro mě mimořádně zajímavé.

iLiteratura: Kdo je Paul Fauster ve vašem románu?
Pierre Cendors: Endsen je tedy zmizelý básník a Fauster autor jeho biografie. Jenže měl nehodu a poté trpěl amnézií, věděl, že byl spisovatel a psal knihy, a ta, kdo se o něj starala, začala jeho knihy číst, aby zjistila, kým Fauster byl. Fauster chtěl dál pracovat na biografii, kterou psal, ale všechny jeho vzpomínky byly pryč. Jak to dopadlo, to vám samozřejmě říct nemůžu.

Jako třetí mi vyšel román Les fragments Solander (Fragmenty Solander), ovšem můj druhý zveřejněný román byl Engeland, nazvaný podle postavy jménem Engel. Ten se se nezabývá Prahou, nýbrž Berlínem. Zachycuje osobnost a životní příběh jedné fotografky, Fausty K., odehrává se ve dvacátém století. Endsen se tam objeví, i když není přímo pojmenovaný. Takže tyto mé romány vytvářejí určitým způsobem trilogii věnovanou této osobnosti.

iLiteratura: Jak do toho zapadá váš současný projekt, kdy se zabýváte Langweilem, tvůrcem papírového modelu Prahy?
Pierre Cendors: S Antonínem Langweilem se nyní věnuji devatenáctému století. Je to jiný druh psaní, čtu teď hodně francouzských autorů z té doby, jako byli Benjamin Constant nebo François-René Chateubriand. Snažím se trochu zachytit jejich citlivost, slovník té doby. Samozřejmě ten román bude současný, ale je situován do oné doby. Zkouším se přiblížit historii, i když je to nemožné.

iLiteratura: Antonín Langweil je ústřední postava?
Pierre Cendors: Ano, a je i vypravěčem. Příběh se odehrává v době, kdy už pracuje jako knihovník v Klementinu a ve svých volných chvílích cestuje po Praze, aby zmapoval svými kresbami její domy. Viděl jsem jeho detailní kresby provedené tužkou včetně stromů, zahrad, i s údaji, co nakreslil, zaznamenanými velmi pěkným rukopisem. Byl jsem překvapený, že se ty dokumenty zachovaly. Když jsem před několika lety poprvé navštívil Muzeum hlavního města Prahy, myslel jsem, že už existuje jen ten model. Zachovalo se přibližně deset listů kreseb a zajímavé také je, že jde o části Prahy, které v modelu nejsou. Ty domy možná ještě existují, nejspíš budou částečně přestavěné. Myslím, že ty kresby jsou velmi cenné. Studoval jsem Langweilův styl kreslení a vidím, jak byl fascinovaný jednotlivým motivem. Snažil jsem se najít přesně ta místa, kde kreslil.

V Langweilově době vznikly první montgolfiéry, které zcela změnily perspektivu pozorovatele. Na krajinu, na město se náhle bylo možné podívat shora a Langweil u svého modelu viděl město právě takhle. V naší době, kdy můžeme spatřit Zemi z kosmických lodí, jsme v jiném módu vnímání. A Langweil nás zve, abychom se podívali podobným způsobem. Vidíme Prahu shora, je maličká, ale její detaily jsou zachyceny s mimořádnou přesností. Při pozorování jeho modelu jsem si připadal, jako bych podléhal určitému druhu hypnózy. V dnešní době se děje spousta věcí, všechno jde velmi rychle, nemáme čas se soustředit na jednu věc do hloubky. Langweil to dokázal. Myslím, že ta perspektiva má velmi blízko k literatuře, protože literatura musí také zpomalit… Při psaní se vracíte k určité věci, prožíváte ji znovu, do hloubky, máte čas ji vykreslit, a to je velmi cenné.

iLiteratura: Musel jste jít do Muzea hlavního města Prahy pozorovat model vícekrát?
Pierre Cendors: Pomohli mi lidé z Městské knihovny, kteří zařizovali můj pobyt. Ukázalo se, že Muzeum hlavního města Prahy zrovna prochází rekonstrukcí. Kontaktovali historičku Kateřinu Bečkovou a ta mě pozvala do depozitáře, takže jsem se dostal k modelu za těch nejlepších možných podmínek. Předtím jsem totiž viděl model jen za sklem, ale v depozitáři byl přímo přede mnou, mohl jsem si ho tedy prohlédnout daleko lépe. Paní Bečkové jsem se směl na všechno zeptat, zkrátka ideální situace. I když píšu o Langweilovi fikci a možná mu vkládám do hlavy myšlenky, které ho nikdy nenapadly, můžu alespoň postihnout to, jaká byla realita, co zažíval v kterém roce, co dělal v Klementinu. Víme například, že měl prachovku na knihy – protože si stěžoval na prach a jeho neblahý vliv na své zdraví.

iLiteratura: Je to fascinující kulturní historie, ale jak z toho udělat román?
Pierre Cendors: V této chvíli píšu třetí kapitolu. Představuji si, že Langweil měl možná při svých procházkách po Praze a při pořizování kreseb někoho, kdo ho doprovázel. Že měl asistenta, přítele, s nímž se mohl potkat, když studoval litografii na Akademii výtvarných umění ve Vídni. Je to fiktivní postava, která ale mohla existovat. A ta postava má něco společného s jedním pražským domem, jejž bude Langweil kreslit. Kdosi z toho domu bude nositelem alchymistického tajemství. V každém domě, o kterém napíšu, bude postava spojená například s bohatstvím, s mládím, s láskou a zřejmě se smrtí. I Langweilův asistent má s tím alchymistickým tajemstvím něco společného. Nevím, jak se to ještě vyvine, ale taková je výchozí idea. Skládám jakési puzzle.

iLiteratura: Píšete během svého pražského pobytu každý den?
Pierre Cendors: Ze začátku jsem se hodně procházel, chodil jsem na výstavy nebo se záměrně ztrácel v ulicích. Tak jako Langweil v jeho kresbách se nechávám inspirovat tím, co vidím. A teď, když jsem se do románu více ponořil, vstávám ráno kolem sedmé, kolem druhé končím, pak odpočívám, jdu se projít, vydechnout si, podívat se na výstavu. Pak znovu čtu, co jsem napsal, a také texty z Langweilovy doby.

iLiteratura: Vrátíte se po svém pražském pobytu do Francie?
Pierre Cendors: Svátky strávím v Jablonci se svou ženou a synem, pak se uvidí, protože můj syn tady chodí do školy. Buď zůstanu v Čechách, anebo pojedu do Bretaně.

iLiteratura: Můžete ve Francii žít z toho, co vám vynese literární tvorba?
Pierre Cendors: Kvůli obživě jsem pracoval v různých profesích: jako scénograf v divadle, kreslil jsem ilustrace pro děti, jako mladší jsem v Irsku pracoval v restauracích, i v kuchyni, také v Ženevě pro jedno malé knihkupectví. Trochu podle amerického obyčeje –⁠ spisovatel se živí spoustou profesí. Pro romanopisce je to vždy zajímavé, protože potká řadu různorodých lidí, zároveň to může být únavné, nikde nejste doopravdy. Asi před deseti lety jsem se už mohl začít věnovat jen literatuře.

iLiteratura: Mluvíte česky?
Pierre Cendors: Jen pár frází. S češtinou mám problém.

iLiteratura: Jaké to je žít v centru Prahy? I pro Čechy se jedná o něco výjimečného.
Pierre Cendors: Cítím to jako privilegium, zvláště kvůli svému projektu. I Langweil žil po přestěhování do Prahy poblíž – na Staroměstském náměstí. Otevřel si tam litografický krám, myslím, že ta budova už neexistuje. A bydlel v paláci Kinských – jako by to byl můj soused. Pro román je to ideální. A historické centrum je opravdu krásné, ale zároveň snadno můžete najít opuštěné uličky, kde žádní turisté nejsou. Existuje více tváří Prahy, kdysi jsem bydlel u Vyšehradu a vím, že je to úplně jiný svět. V turistických lokalitách ale dobře cítím, že tu bydlí jen velmi málo Čechů nebo Pražanů. Myslím, že Českou republiku vnímám hlouběji, když jsem mimo Prahu, třeba v Jablonci. Tam cítím každodenní českou realitu. Ostatně ani ve Francii jsem nežil ve velkých městech, ale spíše na vesnicích.

iLiteratura: Mění se váš pohled na Prahu a Čechy v čase?
Pierre Cendors: Připadá mi, že něco se nemění. Jako by tu nějakým způsobem zůstala všechna tíha z let komunismu, zvláště ze sedmdesátých let. Nevím, do jaké míry si do té představy promítám to, co chci vidět, a do jaké to skutečně vidím, ale vnímám to. Ne u lidí své generace, ale u lidí o něco starších, jako je má sedmdesátiletá tchyně. Tedy u lidí, kteří se narodili na konci čtyřicátých let nebo na počátku padesátých a velká část jejich života se udála za komunismu. Jejich rodiče poslali do táborů nucených prací, jako se to stalo jejímu otci, nebo jim sebrali půdu či jiný majetek a v rodině je to stále přítomné. Jako některé tragédie, které se v rodinách stanou, například že někdo spáchá sebevraždu. A trvá několik generací, než se ta rána vyléčí. V České republice to stále cítím.

iLiteratura: A to si jen domýšlíte, nebo to vnímáte přímo na základě rozhovorů s těmi lidmi?
Pierre Cendors: Otec anglického básníka Teda Hughese se zúčastnil první světové války a nikdy o tom nemluvil. Otcovo mlčení prý básníkovi umožnilo pochopit, co se stalo. Lépe, než kdyby mu to otec vysvětlil. Ani v rodině mé ženy se o těch letech nemluví. Není to přitom tabu, něco, o čem by se mluvit nesmělo. Myslím, že je to příliš těžké téma. I když je to už pryč, stále je to příliš spojené s rodinou, příliš to s vámi souvisí. Myslím, že generace dnešních dvacátníků, kteří mohou volně cestovat a mají jinou zkušenost, už cítí, že se jich to netýká. Věřím, že se to mění. Pokud vám bylo kolem sametové revoluce padesát nebo šedesát let, změnilo se všechno, nastal nový svět… samozřejmě lepší, svobodnější, ale vy jste přišel o své kořeny. Podobně jako když dnes někteří lidé špatně snášejí internet, komplikuje jim svět, připadají si izolovaní; myslím, že jde o podobný následek historické proměny.

iLiteratura: Jaké je žít v Kafkově domě?
Pierre Cendors: Když jsem sem přijel prvně v roce 2001, přišel jsem před tento dům, kde se tehdy nacházela malá výstava věnovaná Kafkovi. Nebyla příliš objevná, kromě vystavených úryvků z jeho deníků přeložených do angličtiny. Včetně jeho představy, že by byl někde zavřený, nosili by mu tam jídlo a on by jen psal. Nějakým neuvěřitelně přesným způsobem se to dotklo mé potřeby psát, v tichu, o samotě, skoro sebedestruktivním způsobem, samota přece dokáže člověka zničit. Bylo to skoro jako zrcadlo, vyšel jsem z té výstavy, a pokud, jak už jsem zmínil, Kafka říká, že text má být jako sekera, která prorazí zamrzlé moře v nás, tak tu sekeru jsem opravdu ucítil – a vrátilo mě to k psaní. Bylo to bolestná, ale zásadní konfrontace. O dvacet dva let později tam už muzeum není, ale ocitnout se patro nebo dvě nad tím samým místem a psát – to si připadám jako v knize Paula Austera. Dnes už mám svůj způsob, jak psát, svou literární cestu, a našel jsem ji také díky Kafkovi.

iLiteratura: Nepotkáváte tady duchy jeho rodiny?
Pierre Cendors: Ani nevím, jestli žil přímo v tomto bytě. Narodil se tady v domě, ale vystřídal řadu dalších adres. Ovšem na Langweilově modelu se rád dívám na jisté budovy, které tu byly už za Kafkových časů. A uvažuji, jestli se na ně díval a jestli viděl totéž, co já. Jestli viděl stejné město.