Je to nejdéle trvající konflikt moderních dějin. Všichni jsme o něm slyšeli a všichni na něj máme nějaký názor, ano, i ten neutrální se počítá. Události ze sedmého října odstartovaly další etapu nešťastných dějin palestinsko-izraelského konfliktu. Kde se ta nenávist bere? můžeme se ptát. A zoufalství? Ta touha ublížit, na jedné i na druhé straně. A hlavně: jak z toho ven? Odpověď na poslední otázku, která by situaci skutečně dokázala vyřešit, by zasloužila vyvážit zlatem. Už pětasedmdesát let stojí proti sobě dvě strany, přičemž každá hájí svou pravdu a svou verzi skutečnosti. A znovu: jak z toho ven? Třeba cestou, kterou ukazuje irský spisovatel Colum McCann ve svém posledním románu Apeirogon.

V pořadí osmý román dublinského rodáka, který žije s kratšími přestávkami od roku 1986 trvale v New Yorku, vyšel letos v nakladatelství Argo v překladu Pavly Niklové a sám autor o něm mluví jako o hybridním románu. Stejně jako v předchozích románových titulech (kromě nich vydal McCann také tři soubory povídek) i tentokrát nezapře autor svou původní novinářskou profesi ani touhu vyprávět skutečné příběhy opravdových lidí, která ho mimo jiné přivedla k tomu, že krátce po příchodu do USA ve snaze prasknout bublinu, v níž do té doby žil, projel celou zemi na kole.

Labyrint nočních můr

Ústředními postavami knihy, která pracuje se skutečnými událostmi, skutečnými lidmi, jmény a osudy, jsou nepravděpodobní přátelé, Izraelec Rami Elhanan, grafik, účastník jomkippurské války a odpůrce okupace, a Palestinec Bassam Aramin, odborník na holocaust, který si v útlém mládí odseděl sedm let v izraelském vězení za nezdařený granátový útok na vojenský džíp. Ty dva spojila největší noční můra každého rodiče – nedokázali ochránit svoje děti. Co na tom, že to nikdy nebylo v jejich silách.

Třináctiletou Smadar připravil v roce 1997 během procházky po městě o život sebevražedný atentát. O deset let později zemřela desetiletá Abír po zásahu gumovým projektilem do týlu poté, co si o školní přestávce odběhla do obchodu koupit bonbony. Rána vyšla z pušky osmnáctiletého izraelského vojáka. Rami a Bassam našli společnou řeč nekonečného smutku a rozhodli se, že budou tak dlouho vyprávět o osudu svých dětí, až celý svět pochopí, že násilí není řešením. Nikdy. „Neskončí to, dokud si nepromluvíme,“ stojí na samolepce zdobící blatník Ramiho motocyklu.

Hlavní dějová linka Apeirogonu se odehrává během jediného večera v roce 2016, kdy oba přátelé míří do kláštera Cremisan v Bajt Džalá na setkání Rodičovského fóra, skupiny sdružující příbuzné zabitých. Nijak dramatické události onoho večera se táhnou pětisetstránkovou knihou jako pomyslné lano mezi dvěma břehy. V tisíc a jedné kapitole z něj pak vybíhají další a další drobnější i obsáhlejší příběhy, poznámky, okamžiky. Někdy obsahují jednu nebo dvě věty, tvoří je fotka nebo jen prázdný rámeček, jindy mohou čítat i několik stran, v nichž se text na jeden nádech valí bez odstavců a popisované výjevy útočí na čtenářovy smysly. Třeba činnost skupiny ZAKA, která se po sebevražedných atentátech stará o těla zavražděných, pečlivě sbírá vše, co z lidí zůstalo, odděluje krev atentátníků od zavražděných a celkově má na starosti, aby to celé proběhlo v souladu s náboženskými předpisy. V takových chvílích máte chuť autora prosit, aby toho už nechal. Smadar tančí po pokoji a venku na ni čeká velký širý svět. Abír miluje medvědy a otec ji nikdy nestihl vzít k moři, i když jí to sliboval. 

McCann buduje neustále se zvětšující labyrint, ve kterém vše souvisí se vším: migrující ptáci, poslední Mitterandova večeře, semtex barvící dlaně, Veliká láska Rolfa Hansena, svitky od Mrtvého moře, chuť coca-coly ve vězení nebo třeba Picassova Holubice míru. Po tenkých vláknech sítě propojující všechny příběhy, se sem ze staršího autorova románu Co svět světem stojí (2009, č. 2011 v Odeonu) zatoulá dokonce i provazochodec Philippe Petit. Docela jako eponymní apeirogon – útvar se spočetně nekonečným počtem stran – má i příběh Ramiho a Bassama a Smadar a Abír spočetně nekonečno souvislostí.

Vyprávění kulminuje uprostřed knihy ve dvou kapitolách, ve kterých ústřední dvojice vypráví svůj příběh. Ty patří k nejsilnějším okamžikům knihy a nabízí se tak otázka, zda by nebylo záhodno v nejlepším přestat. Jenže největší tíha zármutku se nerodí v samotném okamžiku tragédie, smutek těžkne časem, který se s milosrdnou nemilosrdností nikdy nezastaví. Ptáci letí dál a život se musí žít.

Dát jim lidskou podobu

Nejintenzivnější emocí tu není smutek, ale takřka hmatatelný strach. „Jel jsem na letiště Ben Guriona a slyšel jsem o bombovém útoku v rádiu. Když uslyšíte, že byl někde výbuch, jakýkoli výbuch, kdekoli, nejdřív stále doufáte, že tentokrát se snad osud neobrátí proti vám. Každý Izraelec to zná.“ (s. 239) A vedle strachu je tu zoufalství, ponížení, bezmoc a pak znovu svíravý strach a bolest a smrt.

Rami i Bassam připouštějí, že Ten druhý pro ně byl dlouho terčem nenávisti, míň než člověkem. Oba o tom hovoří otevřeně, se studem, ale přímo. „Kdysi dávno jsem ve válce zabíjel lidi… A pravda je, strašná pravda je, že Arabové pro mě byli jako věci, vzdálené, abstraktní a bezvýznamné. Nevnímal jsem je jako něco skutečného nebo hmatatelného. Nebyli ani vidět…A když byli něčím jiným než objekty, byly to objekty, kterých je třeba se bát, protože kdybyste se jich nebáli, stali by se z nich skuteční lidé. A my jsme nechtěli, aby se stali skutečnými lidmi, to bychom nezvládli. Skutečný Palestinec byl něco jako mimozemšťan.“ (s. 241) A proti tomu: „Ve vězení jsem viděl dokument o holocaustu. Tehdy mi to dělalo radost, když jsem viděl osud šesti milionů Židů. Jen tak dál, umírejte, jen tak dál, prosím, ať je vás víc, ať je to sedm milionů, osm, ach, devět milionů, prosím! Pro nás, když jsme vyrůstali, bylo šoa čirá lež, nezajímala mě vymyšlená historie. Můj nepřítel byl přesně to, co byl: můj nepřítel. Nemohl cítit bolest, nemohl mít žádné city. Ne po tom, co mně a mé rodině provedl. Ať se stane znovu to, co se už jednou stalo… A pak jsem se rozhodl pochopit, kdo tito lidé skutečnou jsou, jak trpěli a proč se stalo, že v roce 1948 obrátili svůj útlak proti nám… My, Palestinci, jsme se stali oběťmi obětí. Chtěl jsem tomu rozumět víc.“ (s. 253–4)

A oba se staví radikálně proti okupaci. Až ta skončí, až proti sobě obě strany stanou jako rovný s rovným, pak bude čas začít hledat společný jazyk na území kompromisu kdesi uprostřed. Na ožehavé půdě, ze které nikdo nevyjde tak úplně spokojený, ale s určitou mírou nespokojenosti se přece jen spolupracuje snáz než s palčivou nenávistí.

Na nenávist není čas

Mezi jak ostrými střepy Apeirogon tančí, dokazují reakce kritiků i čtenářů. Susan Abulhawa, spisovatelka palestinského původu, jej ve své recenzi pro Aljazeeru označila za „kolonialistický přešlap“ a přirovnala k Exodu Leona Urise – romantickému mýtu o lidech bez země připlouvajících do země bez lidí, který nadlouho vykreslil Západu ostrými konturami obraz Izraele. Stejně se zlobí čtenáři z opačného tábora – ti autorovi předhazují, že je na Palestince moc mírný, hází veškerou vinu na Izrael a odmítá vidět druhou stranu mince.

Apeirogon není dokonalé dílo. McCann se v odbočkách nechává místy až zbytečně unést sám sebou a poetičností svého jazyka. Některé příběhy nebo zmínky působí vysloveně jako vata, která je tu jen proto, aby autor dosáhl na onen počet kapitol evokující Tisíc a jednu noc. A opakování určitých detailů působí, jako by neměl dvakrát velkou důvěru ve čtenářovu inteligenci nebo pozornost. Je to ale kniha, která tím, že si nehraje na názorově neutrální a zároveň odvážně ukazuje obě tváře, stále výrazným způsobem převyšuje valnou část česky vycházející produkce věnované palestinsko-izraelskému konfliktu. 

Tragédie, které postihly Elhanovi a Araminovi, jsou jen čárkami v dlouhé statistice, do níž za poslední dva měsíce přibyly tisíce dalších jmen. Ať se nám to líbí, nebo ne, jsme součástí světa, jejž globalizace zmenšila natolik, že sotva můžeme tvrdit, že se nás události na tisíce kilometrů vzdáleném místě netýkají. „Na nenávist už nemám čas. Musíme se naučit, jak využívat svou bolest. Investovat do společného míru, ne do naší krve,“ opakují oba muži těm, kdo je chtějí poslouchat, a ještě hlasitěji těm, kdo je poslouchat nechtějí. „Nevědomost je nebezpečná známost… Nejsme bez hlasu, bez ohledu na to, jak moc je tu ticha. Musíme se naučit sdílet tuto zemi, jinak se o ni budeme dělit až v hrobě.“