Zatímco první dvě knihy Jesúse Carrasca – Na útěku (2015) a Neznámý v zahradě (2016) – se odehrávaly v blíže neurčeném geografickém prostoru a měly řadu symbolických rovin, Vezmi mě domů (2021) je román přesně místopisně a časově určený. V oceňované knize Na útěku (byla přeložena do patnácti jazyků a dočkala se filmového zpracování) prchá malý chlapec před násilnickou zvůlí rychtáře pustinou, román Neznámý v zahradě zase pracuje s představou, že Španělsko postihl podobný historický útlak, který samo vytvářelo coby někdejší mocnost, tedy okupace. V obou románech se objeví dvě tajemné postavy, které zahýbou příběhem hlavních hrdinů (stařec, tulák Leva). Syžet Vezmi mě domů nemůže být jednodušší. Syn se vrací ze světa do španělské vesnice, protože mu zemřel otec. V příběhu vystupuje jeho matka, sestra Isabel, kamarád z dětství… Nic nemůže být obecnějšího. A přesto se Carrascovi podařilo napsat sugestivní příběh se značným vnitřním napětím – i bez násilných scén (kdežto například román Na útěku někteří kritici kvůli násilnostem označují za „western“). 

Ony „údery dlaní do černobílého televizoru“ zastupují minulost, chudobu španělského venkova, ale jsou tak sdělné, že bez problémů fungují i v českém prostoru. Stejně jako další podrobný popis Juanových čichových vjemů, když se po čtyřech letech ve Skotsku vrací domů. U nás se možná nepralo „mýdlem podomácku vyrobeným z louhu a použitého oleje“, ale ovzduší starých domů, případně chalup a chat, vyvolává podobné čichové vjemy. Univerzálně srozumitelný je i příběh Juana: ten odchází do světa s pomocí lži. Přesvědčí rodiče, že získal stipendium, přestože k něčemu takovému mu schází především znalost angličtiny. Odchod z domova proti vůli rodičů je samozřejmě archetypální, od ustálených příběhů však Carrascův román odlišuje to, že hlavního hrdinu v cizině nedostihne prokletí osudu. Ne. Zvrat na něj čeká až doma.

Znamení osudu čtenář pocítí už ve scéně, kdy Juan vstupuje do rodného domu, ale nedává o sobě vědět. Ještě neviděný pozoruje sestru, jak se matce pokouší pomoci svléknout svetr a jak s tím beznadějně zápasí. Zdánlivě všední obraz v sobě skrývá temnou předzvěst. Něco není v pořádku. – U předchozích, daleko symboličtějších románů Jesúse Carrasca byla symboličtější i katastrofa, která hrdinům visela nad hlavou. Vypadala jako čiré násilí, jasné ohrožení. Tady jenom tušíme. A uprostřed dalších podmanivých obrazů čichových i vizuálních – například srovnání španělské venkovské podlahy s těmi anglickými, respektive skotskými – se zvolna vynořuje drama, které každá rodina prožívá a utajuje po svém. 

Možná je jedním z klíčů k románu nastavení rodinných vztahů, z nichž uniknout nelze. To představuje procítěný protiklad dobrodružné, westernové nebo kriminální roviny románu. Zatímco u předchozích knih se hlavní hrdina nějak vypořádával se situací, tady od začátku patří mezi poražené. Pasivně přijímá výčitky své sestry, že se roky musela starat o rodiče sama. Jeho vina není metafyzická, ale zcela faktická, navíc povědomá. Pravděpodobně každý čtenář či čtenářka se staršími rodiči dobře zná stálou tíhu provinění, že je nenavštěvuje nebo jim nevolá dost často. 

Autor přesvědčivě popisuje, jak se jeho rodiče lišili od rodin z televizních seriálů. Jak nedokázali projevit lásku sobě navzájem ani dětem, i když se jim snažili poskytnout všechno, co mohli. „Zdrženlivá láska“, zní vynalézavý termín. A další plastický detail: v domě Juanovy rodiny v jeho dětství není telefon. Juanovi a jeho sestře ale tento přístroj připadá tak atraktivní, že si ho vyrobí z kusu kolíku a šňůry a hrají si na to, že telefonují. Carrasco dovede přijít s metaforami, které vypadají jako pouhý reportážní opis reality, přesto mají podmanivou hloubku. Stejně jako drobné gesto, které se přihodí po pohřbu Juanova otce: „Isabel zvedne ruku a hřbetem přejede Juanovi po tváři. Zadívá se na něj očima dívky, kterou kdysi bývala.“ Přesvědčivost scény tkví právě v tom, že bratra hladí po tváři hřbetem ruky. Postupně vychází najevo, že její výčitky jsou vlastně obrana – před strachem z toho, aby se Juan definitivně neodmlčel.

Není ale třeba myslet si, že Carrasco se drží při zemi a zůstává u rodinného vyprávění. Do příběhu náhle vstoupí motiv náhlého zbohatnutí Juanovy sestry a jejího manžela, jako z televizního seriálu, ale do příběhu hladce zapadající. Přidejme sociální motiv venkovské chudoby oblastí, odkud kdo může, odejde. Motiv onemocnění Alzheimerovou chorobou a domácí péče a obecněji téma paměti, jejího ztrácení a nalézání. To nejhorší tušíme stále na obzoru, v dohledu, ale… Možná je nejhorší to, co se nakonec nestane. 

Naprosto současným motivem, který do tradičního rodinného příběhu skvěle zapadá, je motiv běhání. Juan srdnatě trénuje kolem vesnice, aby se zúčastnil silvestrovského hromadného běhu. Běží vpřed, ale zároveň zpátky – k dávnému přátelství s kamarádem z dětství, k sobě samému. 

Carrasco ve svém románu rehabilituje civilní vyprávění, povědomý příběh, rodinnou anamnézu životů. Činí to tradičním, a přitom zcela současným stylem: text je dokonale seřízený, čtenář spolu s hlavním hrdinou nejdřív stojí ve dveřích, pak se šourá a nakonec běží. Co je totiž běh? „Fyzický stav, jejž Juan neměří minutami na kilometr, ani uběhnutou vzdáleností, nýbrž pocitem naplnění.“