Významná romská básnířka Tera Fabiánová (1930–2007) vyrostla v osadě na jižním Slovensku, a i když měla možnost chodit do školy jen tři roky, plynně hovořila čtyřmi jazyky. Když jí bylo šestnáct, rodina přesídlila za prací do Čech. Manžel Vojtěch Fabián se po válce nevrátil do civilu a později sloužil na vojenském letišti v Praze-Kbelích. Byl jedním z prvních mluvčích, od nichž se romsky učila zakladatelka české romistiky Milena Hübschmannová. Fabiánovi měli čtyři děti, z nichž druhorozený syn bohužel v mládí zemřel. Po čtyřiceti letech manželství se rozvedli. Hübschmannová Fabiánovou z těchto důvodů přirovnávala k Boženě Němcové. Stala se její přítelkyní, podporovala ji v tom, aby psala romsky, a pomáhala jí. 

Fabiánová pětatřicet let pracovala jako jeřábnice v ČKD ve Vysočanech. Zážitek klinické smrti, v nějž vyústila dlouhodobá práce v nevyhovujícím prostředí, zpracovala v povídce Le Romeskero suno / Sen cikána, která se v šedesátých letech dočkala rozhlasového zpracování. V prvním čísle časopisu Romano ľil (Romský list) z roku 1970 vyšel coby vůbec první romsky psaný příspěvek její fejeton. Další na sebe nenechaly dlouho čekat a udělaly z Fabiánové mimo jiné průkopnici romského feminismu. V roce 1979 se výběr z jejích básní objevil ve sborníku Romane giľa / Romské písně. Kromě již zmíněného vyšly její práce posmrtně v antologii Čalo voďi / Sytá duše (2008). Recenzovaný Tulák, vydaný tiskem poprvé v roce 1991 v nakladatelství Apeiron, se stal předlohou filmu Tulakóna (1986), který realisticky zachycoval život Romů v osmdesátých letech a za minulého režimu směl být odvysílán pouze jednou.

Když se pes rozmluví

Rámcový příběh knihy se odehrává na Štědrý den, kdy malý romský chlapec Míša dostane parádní dárek – najde u popelnice zuboženého pejska a vezme si ho domů. Vánoční čas předesílá, že se budou dít zázraky, a Míša k vlastnímu úžasu opravdu zjistí, že vnímaví lidé mohou rozumět psí řeči. Vyslechne si tak poutavé vyprávění o Tulákových dobrodružstvích: o dětství na velkém statku, o tom, jak pejska chtěli sníst, jak se dostal do cirkusu, o jeho milostných nesnázích a podobně. Tulák se také rád vrací za dětmi z romské osady, které ho učí různé kousky – zatancuje si třeba na romské svatbě. Autorka tak využívá příležitosti vylíčit atmosféru a každodenní život osady.

Pro vyobrazení Romů je v knize zásadní téma svobody. Tulák například nechce jít s Míšovou rodinou k vánočnímu stromečku, protože se bojí, že dostane obojek a košík na čumák (jako už jednou u jiného pána). Míšova maminka ho ubezpečí, že se ničeho takového nemusí obávat: „Můj nebožtík děda říkával: ruce mi spoutat můžete, ale duši ne.“ Když se Tulák zamiluje do fenky Fintilky, chce, aby s ním šla žít do romské osady, kde se psi nikdy nepřivazují. Ale když se Fintilka táže, jestli tam mají „růžovou boudu s bílými záclonkami“, v jaké bydlí u své paničky, Tulák zdrceně pochopí, že se jejich cesty budou muset rozejít.

Budíček do školy

Kniha dále zachycuje silnou romskou pospolitost. Tulák vzpomíná, jak měla celá osada ve zvyku naslouchat vyprávění „starého Bugoše“, jenž například v jedné „pohádce došel až k třistaleté ježibabě, která si nadzvedávala víčka vidlemi“. Tulák se nicméně naučí, že život v osadě má i stinné stránky. Ředitel školy s úředníkem z národního výboru si přijedou postěžovat, že romské děti nechodí do školy nebo chodí pozdě. Romové pány svorně vypoklonkují a vmetou jim do tváře, že v domech bez vody a elektřiny se školní docházka těžko upřednostňuje před domácími pracemi.

Nutno ocenit, že Fabiánové nechybí slušná dávka sebeironie. Když gádžové zmizí, rodiče se rozvzteklí na děti, že nechodí do školy, protože rodiny kvůli tomu teď nedostanou přídavky. Tulák chce přátelům pomoci, a tak u souseda na dvoře chňapne po kohoutovi a v tlamě ho donese Romům coby budík. Ti se pak chytnou za nos a pořídí si budíky standardní. Nad scénou zní hlas jednoho osvíceného Roma: „Když naše děti nebudou chodit do školy, nikdy nebudeme vědět, jaká máme my Romové práva, a gádžové si s náma pořád budou dělat, co budou chtít.“

Svižné a humorné vyprávění – které však neuhýbá před vážnějšími tématy – vhodně dokreslují drobné ilustrace Magdaleny Rutové, jež se stylově pohybují na pomezí dětské a lidové kresby a zachycují různé momentky z knihy. Putování psa Tuláka z nóbl statku do romské osady přístupnou formou ukazuje, že společenský vzestup nebo sestup může být relativní a že peníze nebo tekoucí voda v domě samy o sobě nikoho lepším člověkem neudělají.