Po více než dvaceti letech od prvního vydání vychází konečně i u nás kdysi nebývale kontroverzní kniha dánské autorky Janne Teller (nar. 1964) se stručným názvem Nic (Intet, dánsky 2000). Je určena dospívajícím a o nich i pojednává, alespoň to tak na první pohled vypadá. Otázku, zda ve skutečnosti nemíří na dospělé a nevypráví spíše o nich, si asi položí každý, kdo si příběh třídy sedmáků z fiktivního dánského městečka Tæring přečte. Byli to totiž právě dospělí, kdo v Dánsku, Norsku i ve Francii dílo na krátkou dobu zakázali.

Když emoce opadly a svět se podle slov dánské spisovatelky s německo-rakouskými kořeny smířil s tím, že dílo existuje, z románu Nic se stal bestseller. Janne Teller za něj obdržela cenu dánského ministerstva kultury (2001), přeložen byl do téměř čtyřiceti jazyků a v USA oceněn cenou Michaela L. Printze. Kniha se dočkala řady adaptací, ztvárněna byla do podoby divadelní hry, opery i filmu, jenž se promítal i v českých kinech.

Svého času byla za nekonformní postavu Pipi Dlouhé punčochy odsuzována i Astrid Lindgrenová, stejně jako za příliš temný námět Bratrů Lví srdce. Společnost se musela smířit s tím, že nemůže děti izolovat ani od smrti, ani od podivínů. V případě dánské novely Nic jsme tematicky blíže slavnému filozofickému románu Josteina Gaardera Sofiin svět, ale o filozofii se tu nevypráví, ta se tu žije, dramaticky a nekompromisně.

Bezvýznamná hromada významu

Hlavní hrdina, nebo přesněji řečeno ten, který celé pozdvižení v knize i mimo ni způsobí, se jmenuje Pierre Anthon. První školní den tento sedmák prohlásí: „Nic nemá význam. To vím už dávno. Takže nemá smysl něco dělat. To mi došlo zrovna teď.“ V klidu si sbalí věci, opustí třídu a odstěhuje se do koruny švestky. Když kolem stromu jeho spolužáci každý den chodí do školy a domů, pokřikuje na ně v různých variacích totéž: Na ničem nezáleží. Všechno začíná jen proto, aby to skončilo. I kdybyste se něco naučili a mysleli si, že něco umíte, vždycky to bude někdo umět líp než vy. Všechny to jeho neutuchající pořvávání štve, znervózňuje, někteří dokonce pociťují úzkost. Rozhodnou se proto Pierru Anthonovi dokázat, že život význam má.

Janne Teller pracovala řadu let pro OSN a Evropskou unii v oblasti řešení konfliktů a humanitárních otázek především v Africe. Od poloviny devadesátých let se plně věnuje psaní, v románech i esejích řeší existenciální a etické otázky života a lidské civilizace. Ačkoli sama nemá ráda násilí, jak v rozhovorech opakovaně zdůrazňuje, postavy novely Nic nedokázala ovládnout, rozhodovaly samy za sebe. Když se totiž děti domluví, že ve staré opuštěné pile shromáždí hromadu významu, na kterou každý z nich položí to, co pro něj osobně má význam, začnou se dít věci. Pravidla říkají, že v momentu, kdy někdo obětuje svůj význam, nominuje dalšího v řadě a nařídí mu, co má obětovat on. Ze zpočátku nevinných artefaktů, jako je sbírka komiksů, kolo nebo nové sandály, se pomalu přechází k modlitebnímu koberečku, dokumentu stvrzujícímu adopci či k Ježíši na kříži. Každý, kdo se s bolavým srdcem něčeho vzdá, to tomu následujícímu pěkně osladí. Nebezpečná hra probouzí ty nejhorší lidské vlastnosti. Hlava psa zdaleka není to nejhorší, co se na hromadě objeví.

Překračováním hranic a narušováním společenských norem se vyznačují všechny knihy Janne Teller. Jeden příklad za všechny: V knize Hvis der var krig i Norden (Kdyby na Severu vypukla válka, dánsky 2004), jejíž obálka vypadá jako cestovní pas a jejímiž hrdiny jsou opět teenageři, se autorka ptá, co by se stalo, kdyby v Dánsku vypukla válka a z Dánů se stali uprchlíci.

Opovrženíhodnost, nebo umění?

Příběh Piera Anthona graduje, což ale neznamená, že se na jeho konci dočkáme odpovědí a rozhřešení. Když všechno okolo hromady významu praskne, polovina veřejnosti je vnitřkem pily znechucena, ale druhá ho považuje za umělecké dílo, které unikátním způsobem promlouvá o smyslu bytí. Ozve se dokonce jedno americké muzeum moderního umění, jež chce hromadu odkoupit za několik milionů dolarů, a v dosud nudném městečku se střídá jeden novinářský štáb za druhým. Pierre Anthon se nakonec do pily také vydá, situaci tím ale rozhodně nepomůže.

Od začátku jednoduše a přímočaře psaného příběhu se ptáme, proč někdo tu šílenou hru nezarazí? Proč se někdo nevzepře? Proč někdo nenaruší pravidla a nevymaní se z kolektivu? A především – čím vlastně Pierre Anthon všechny tolik provokuje? Prostřednictvím drzého puberťáka vyzývá autorka k zamyšlení nad smyslem života a nad tím, co automaticky pokládáme za důležité, aniž bychom o tom hlouběji přemýšleli. Co nám vlastně přináší vzdělání? Učíme se proto, abychom uspěli v zaměstnání? Proč se ženeme za kariérou, když stejně zemřeme? Ostatní sedmáci, ostatně jako většina z nás, se vzpírají nihilistickému pojetí světa, nedokážou se smířit s tím, že by naše každodenní počítání bylo k ničemu. Jejich reakcí na vytržení z jistoty a bezpečí je ale bohužel brutalita. Za Pierra Anthona sedícího v korunách stromu si můžeme dosadit cokoli, co se vzpírá normálu, co vnímáme jako jiné, cizí, nové a z čeho máme strach.

Symbolické podobenství o stavu světa a o temných zákoutích lidské povahy, jež dánská autorka napsala i proto, aby si sama odpověděla na otázky pro ni zásadní, je srovnáváno s Calvinovým Baronem na stromě či Goldingovým Pánem much. Dnes je Pierre Anthon v Dánsku stejně slavný jako Harry Potter a román Nic už bez diskusí patří do každé tamní školní knihovny. Tato existenciální pohádka by jistě obohatila i naši povinnou četbu, pokud tedy povinná četba má nějaký význam.