Miroslav Žamboch na sebe poprvé upozornil v roce 1992, kdy s povídkou Zpověď válečníka vyhrál soutěž O nejlepší fantasy. Skutečně však prorazil až o osm let později, na počátku nového tisíciletí, kdy v rychlém sledu publikoval několik příběhů, které byly pro jeho kariéru zásadní. Jednalo se především o cyklus povídek o Koniášovi – výjimečně ošklivém (jak je často zdůrazňováno), přesto charismatickém a svým způsobem romanticky založeném dobrodruhovi, který je neustále na cestách, staví se do cesty zlu a dokáže být stejně nelítostný a krutý jako nepřátelé, jimž čelí. Jeho příběhy se odehrávají ve světě, který kdysi prodělal magickou válku gigantických rozměrů; rozlehlé oblasti jsou neobyvatelné, případně zdeformované a s pokřivenou realitou, na lidi s čarodějným nadáním se oficiálně pořádá hon (a jsou vybíjeni do třetího kolena), ale zároveň mocní vesele obchodují s magickými artefakty a snaží se postupně rehabilitovat čarodějné, nyní samozřejmě náležitě kontrolované klany. Jinými slovy, Koniáš žije v době, kdy se chystá zásadní změna paradigmatu a dříve či později se magie opět stane nedílnou (a možná rozhodující) silou života. 

Stejným světem prochází i Bakly; osvalený, zdánlivě jednoduchý bijec, jenž vezme jakoukoliv práci, jen aby získal dost peněz, které potřebuje, aby udržel svou rodinu naživu. A „jakoukoliv“ se myslí opravdu jakákoliv – jak se dozvíme při čtení dnes již klasického románu Bez slitování (poprvé vyšel roku 2003) v možná nejtragičtější a nejpůsobivější scéně celé Žambochovy kariéry. Zatímco k Baklyho příběhům se Žamboch vracel opakovaně, Koniáš se ve velkém naposledy představil roku 2006 v románu Vlk samotář a následně v delší povídce Cesta domů (vyšla v antologii Legendy české fantasy z roku 2008). Už z Baklyho novějších příběhů a nejrůznějších rozhovorů s autorem přitom bylo jasné, že tyto dvě postavy spolu nyní na dálku spolupracují s cílem oslabit Crambijské císařství, nejmocnější sílu jejich světa, a vše spěje k náležitě epickému konfliktu. Bohužel, román Koniáš & Bakly. Mrtví muži je jen dalším s prominutím retardérem na cestě k tomu cíli. Z velkolepého návratu obou slavných (anti)hrdinů se událost roku domácí fantastiky nestala. Jedná se zkrátka o oddechovku – pro Žambocha typickou –, která bohužel opakuje už mnohokrát řečené a vzbuzuje dojem, že série měla dávno skončit.

Problém je v nastavení samotných postav. Koniáš nejlépe fungoval jako česká odpověď na tradiční conanovské povídky (včetně například občasného využití Howardových zápletek nebo populárních monster) obohacené o melancholický romantismus, který vytěžil ve svých pozdních zaklínačských povídkách Andrzej Sapkowski. Dokud byl Koniáš „mužem na stezce“ (toto přirovnání nese knižní vydání většiny povídek, v nichž vystupuje), koncept fungoval. Bohužel, Koniáš se nakonec usadil, stal se hrabětem Daskem a už řadu let působí jako skrytá eminence plánující pád Crambijského císařství. Vyslat jej znovu do akce je prostě složitější, ostatně i Howard se Conanovi coby králi věnoval pouze minimálně a raději mapoval dobrodružství jeho mladých let. Bakly je pak typem postavy, která fascinuje svým sebedestruktivním nastavením – tím, jak málo dotyčnému záleží na vlastním životě, kterým se probíjí s razancí a elegancí bourací koule. Řešení konfliktů, kdy čím dál větší přesila (včetně magických monster) podlehne Baklyho zuřivosti a odhodlání, bohužel s přibývajícím opakováním ztrácí emoční účinek; postava se natvrdo řečeno „přežila“ a šance na působivý skon se zdá být definitivně promarněná.

Nová kniha navíc pokračuje v tom, že striktně drží obě postavy od sebe, nekoná se tedy žádná přirozená gradace. Spojnicí je pouze to, že jejich protivníkům definitivně došla trpělivost a jsou odhodláni Koniáše i Baklyho za každou cenu zlikvidovat. Hraběte Daska dostihne likvidační komando v prostředí, kterému dominuje chlad a mráz. Baklyho naopak v deltě řeky během přepravy magických artefaktů, při které bude velkou roli hrát ohnivý živel. Tento kontrast je asi tím nejzajímavějším, co kniha nabízí. I náhledy do mysli nepřátel, psané ve třetí osobě, nejsou využité tak nápaditě jako v Samarkandu, příběhu z jiného Žambochova cyklu vydaného vloni. A tak si můžeme jen odškrtávat, co jsme už v příbězích obou bijců četli mnohokrát. Hon na osamělého hrdinu, sáhnutí si na dno sil, opakované střety s přesilou a úžas nepřátel, co všechno jejich protivníci přežijí... V obou příbězích mimochodem nastane chvíle, kdy hlavní protagonisté ukončí střet oddělením hlavy poraženého protivníka. 

Situaci nepomáhá ani podivný styl, k němuž se Žamboch v posledních letech propracoval. Jeho hrdinové, v naprosté většině vyprávějící své příběhy v první osobě, si byli vždy hodně podobní, ovšem dokud nestáli v přeneseném slova smyslu doslova vedle sebe, nebylo to tak výrazné. Tentokrát ovšem, pokud by autor opakovaně nezmiňoval Baklyho fyzické schopnosti a jednu dvě emblematické věty („Jen to nejhorší je pro mě dost dobrý.“), byl by skutečně problém je odlišit. Především však Žamboch sahá ke zvláštním konstrukcím bez sloves, souvětí nahodile shromažďují informace a jako by se nemohly rozhodnout, jaké vazby mezi sebou jednotlivá sdělení budou mít (ve chvíli, kdy Bakly řeší cenu transportu s kapitánem najaté lodi, zdá se v jednu chvíli, že mu vyplácí už dohodnutou odměnu, o které se však až o něco málo později dozvídáme, že byla teprve nyní zdvojnásobena). Některé formulace používají nevhodná slova, jako by původně věta vypadala zcela jinak. Na řečnickou otázku, kolik je nepřátel, se například dočkáme odpovědi „příliš MOC“. „Dva na břehu jen pár kroků ode mě o mně stále netušili,“ pochvaluje si Koniáš. A někdy není úplně jasné, co a odkud postavy vlastně vědí (Bakly třeba nemůže tušit, že jeden z jeho nepřátel přežil několik dní ve vodě a dostal se ke svým nadřízeným, aby podal hlášení).

Samozřejmě, pořád zde zůstávají napínavé akční scény a i staré triky občas potěší. Jen se zkrátka, i vzhledem k tomu, jak relativně svěže působily některé poslední autorovy knihy, nelze ubránit pocitu, že kniha plná příslibů je pouze unavená rutina.