Džundži Itó se proslavil jako tvůrce hororových mang. V češtině vyšly jeho zásadní opusy Spirála (o městečku patologicky posedlém spirálami ve všech jejich podobách od šnečích ulit přes ustrojení zvukovodu až po vzdušné či vodní víry) a Tomie (chmurnou hrdinkou je tu dívka, jež u mužů vzbuzuje tragické okouzlení končící vždy šílenstvím postižených a krvavým koncem dotyčné… a jejím následným obživnutím). K dostání jsou ovšem i poněkud nevyrovnané Ryby (v podstatě invaze tvorů z moře na souš) nebo povídky sebrané v kolekci Balónky oběšenců. V těch nejlepších příbězích nabízí Itó fascinující a zneklidňující deformace tělesné i psychické. Jeho hrdinové v těle cítí neustálý chlad a průvan, protože se  jim v těle vytvářejí díry. Nebo jsou přitahováni podivnými zlomy ve skalním masivu a snaží se do nich za každou cenu vměstnat. Případně jsou pronásledováni balónky se svou vlastní tváří, na jejichž konci je místo provázku smyčka… 

Zápletky se často vyhýbají tradičním monstrům východním i západním, přesto by se dalo říct, že v mnoha ohledech patří Itóova tvorba pro svou radikální vychýlenost z tradičního vnímání reality ke kosmickému hororu postlovecraftovské éry. Slavnou neeuklidovskou geometrii však praktikuje především na tělesné schránky svých postav. Zfilmovat jeho vize není úplně nejjednodušší, přesto lze doporučit hraný film Uzumaki z roku 2000 (adaptace Spirály, k dohledání právě přes japonský název, protože jako Spirála je u nás distribuována adaptace jednoho z románů Kódžiho Suzukiho, autora kultovního Kruhu) nebo některý z animovaných seriálů založených na Itóových povídkách. Na Netflixu je od letošního ledna ostatně k vidění například Džundži Itó: Japonské děsy (obsahující nejen adaptaci Balónků oběšenců, ale i nádherně bizarní příběh Zmrzlinový autobus). Na první pohled tak může být velmi překvapivé, že někdo takový věnoval svůj čas nakreslení mangy o životě se svými čtyřnohými mazlíčky.

Kočičí granule v peřinách

Kočičí deníky jsou přiznaně autobiografické a české vydání obsahuje i reprodukci některých rodinných fotografií – rodinných ve smyslu „nepříliš kvalitní a ne zrovna zaostřené fotografie nic nedělajících koček, které ukážeme každé návštěvě, a komu se nebudou náležitě zamlouvat, může okamžitě vypadnout“. Hlavní postavy jsou kocourci Jon a Mú, jimž oddaně slouží vypravěčova snoubenka a později manželka Áčko a s nimiž se snaží sžít Itóovo alterego Déčko, na prvních stranách se hrdě hlásící k tomu, že je spíše na psy. Logicky tedy ustoupí snoubence a přijme do svého nového, neposkvrněného domu prvního kocourka. A nejen že od té doby zjišťuje, co vše lze poškrábat a pokrýt širokou škálou výměšků, ale také čelí poznání, že kocourek Jon má „prokletou tvář“ (skvrny na zádech připomínající lebku).

Itó ani nepředstírá, že by se snažil vyprávět nějaký příběh. Jednotlivé kapitoly jsou prostě výjevy ze života s tvory, jejichž chování je předvídatelné jen ve své zlověstné potměšilosti, ale kteří si přesto dokážou získat srdce skoro kohokoliv. A tak i Déčko krok za krokem ustupuje ze svých předsevzetí a nakonec vede trpkou válku s vlastní ženou o lásku jak Jona, tak dalšího příchozího Múa. V jedné z nejkouzelnějších scén se například snaží kocoury přesvědčit, aby spali v posteli s ním a ne s jeho ženou – v aktu naprostého zoufalství si na přikrývku vysype kočičí potravu. Kocouři to samozřejmě kvitují spokojeným vrněním, aby po zkonzumování poslední granule opět odešli ulehnout k Áčku… Zároveň dokáže Itó perfektně vystihnout ony momenty, kdy se každý kočičí spolubydlící cítí být vyvolený – třeba když vám kocourek poprvé skočí sám od sebe do klína (což pochopitelně většinou končí nevyhnutelným poškrábáním a pokousáním).

Ďábelská panička a prokletý kocour

Přitom je Itó stále jedním z nejlepších a nejoriginálnějších hororových tvůrců, což se projevuje například v tom, že Áčko je kreslená s očima vyplněnýma pouze bělmem – společně s neustále maniakálním úsměvem to z ní činí dokonalého miniona ďábelských sil. A pochopitelně jsou zde samotní Jon a Mú. Zatímco druhý jmenovaný je nevinné zlatíčko připravené kdykoliv přepnout s rozkošným čumáčkem do zabijáckého módu, Jon je v Déčkových očích s jeho přibývající přepracovaností čím dál „prokletější“. A tak ho jeho páníček občas vnímá jako obřího slimáka, bájného plaza Cučinoka nebo děsivého dědka se vzorem Jonových skvrn na zádech. Skvělé je znázornění plachého kocoura žijícího u příbuzných, kterého nikdy nevidíme v detailu, ale vždy pouze jako vír čar. 

České vydání – mimochodem přeložené příkladnou kočičí mámou Annou Křivánkovou – obsahuje i bonusovou epizodu, v níž se Itó a jeho žena vyrovnávají s Jonovou smrtí. Protože i takové věci bohužel k životu s kočkami patří. Zároveň však manga obsahuje i obsáhlý rozhovor s autorem nejen o kočkách, ale i o jeho vnímání hororu (například o prostorové „expanzivnosti“ lovecraftovské tradice v protikladu té japonské, která se soustřeďuje na nejrůznější uzavřená prostředí, jako je především domov). Celkové přijetí díla se však navzdory této zajímavé přidané hodnotě odvíjí zcela od „kočičího“ naladění čtenářů. Čím víc patří kočky do vašeho života, tím víc vám budou jednotlivé scény připadat naprosto ze života a zábavné (či dojemné). Pokud ale naopak nepatříte do klubu šťastné toxoplazmy, může vás iritovat absence děje a smysluplné gradace jednotlivých kapitol.