Kočky jsou po léta oblíbeným objektem zábavy. Ze zkušeností se svými kočkami vytvořili skvělé humorné komiksy Jim Davis (Garfield) nebo Simon Tofield (Simonův kocour), videa z kočičích eskapád jsou samostatnou a mimořádně oblíbenou zábavní kategorií na internetu. Autor, který se skrývá za pseudonymem Albrecht Smuten (sám o sobě prozrazuje, že vystudoval psychologii a pracuje jako kreativec v reklamní agentuře), komiksové a internetové médium propojil a na Facebooku slaví se seriálem slušný úspěch. Ne sice takový jako jiný internetový strip Opráski sčeskí historje od autora s pseudonymem jaz, který má přes sto tisíc fanoušků, ale kdyby si alespoň polovina z 6600 fanoušků facebookové stránky Pac & Pussy koupila i tištěnou verzi, bude nakladatelství jistě spokojeno. Podobně jako Opráski má ostatně i Pac & Pussy svou elektronickou verzi, což nakladatelé komiksů připravují takřka výhradně jen pro díla, která pocházejí právě z internetu.

V dalších parametrech už ale jazovy historické šťouchy dvě mudrující kočky zřetelně předčí, což je dáno jak jazovou obeznámeností s českou historií a jejím nápaditým propojováním s aktuálním českým kontextem, tak prostým faktem, že výchozí situace dvou sedících koček je oproti otevřené scéně českých dějin poněkud statičtější, chudší a Smuten ji příliš neobměňuje. V naprosté většině čtyřokénkových stripů vedle sebe sedí menší bílý kocour Pac a hnědá (nebo šedá, případně světle černá – z černobílého provedení to není moc jasné) tlustá kočka Pussy, vedou spolu řeči a nanejvýš se pootočí a změní výraz tváře. Kresebně to není žádný zázrak, ale to stripová série naštěstí k úspěchu nijak zvlášť nepotřebuje.

Co potřebuje, je originalita a především humor. S originalitou to v dnešním komiksovém světě není jednoduché: kočky jsou leckde a filozofující zvířata také, zrovna koncem loňského roku vyšel druhý díl sebraných stripů Zlá ovce. Ta sice nemá parťáka do dialogu, ale její humor je o dost sofistikovanější a přinejmenším původní cílová skupina (tedy čtenáři literárního časopisu Tvar, kde strip vychází) se tu pobaví víc než u Smutenových koček. Ale je pravda, že je to humor o něco specifičtější, světobolné promluvy v Pac & Pussy jsou přece jen všeobecně přístupnější.

Smutenovo vtipkování má v zásadě tři polohy: tou nejčastější jsou většinou dost nihilistické řeči o smyslu světa a života v něm, kočičího i obecně všech bytostí schopných sebereflexe. Humor je pak postaven především na rozporu promlouvajícího (obvykle je to bílý kocour) a terminologické náročnosti či vznešenosti řečeného: „Proč maj kočičky přes den zúžený zorničky? – Abychom neviděli tolik z nicotnosti a nesmyslnosti veškerýho života v kontextu vesmíru a jeho nevyhnutelný smrti.“ Tu náročnost a vznešenost Smuten v lepších stripech rád uzemní nějakou ostrou, často i vulgární pointou („Chodit k alternativnímu léčiteli…/ je jako nechat se zastupovat alternativním advokátem podle tradičního Chammurapiho zákoníku./ Sice k hovnu, ale s vonnými oleji.“) Dalším častým druhem humoru je rozumování o ryze kočičích věcech, tedy především o bezstarostné lenosti domácích mazlíčků. A pak tu jsou zcizující vtipy, které tematizují komiks jako takový, z nichž některé byly vytvořeny přímo pro tištěný svazek („Kde to jsme?/ Ve vazbě./ Co jsme provedli?/ Vyšli jsme knižně.“). Ty bývají nejvděčnější, ale podobných najdeme ve stripových sériích celého světa ažaž.

Poměr vtipných a méně vtipných stripů je tak jedna ku třem, což není špatné, ale ani nijak světoborné. Smuten by mohl více propracovat charaktery obou koček, výrazněji je odlišit, vybudovat mezi nimi nějaké napětí, které by nabízelo i jiné příležitosti ke vtipu. Také by se mohl naučit pracovat s jednou situací ve více stripech po sobě, jak to ti lepší autoři stripů (ještě můžeme jmenovat třeba Calvina a Hobbese, kde se vlastně také nachází kočka) umějí už několik desetiletí. Neboli – není to špatné a je kam se rozvíjet.