Česká humoristická próza má dlouhou a slavnou tradici, ale už ne tak veselou současnost. Humor se stěhuje do jiných médií v čele se sociálními sítěmi a málokterý autor má odvahu a trpělivost pustit se do psaní humoristické knihy. Přitom když se to povede, komerční úspěch bývá zaručen, jak ukazují v posledních letech přinejmenším příklady Patrika Hartla či Evžena Bočka. Přesto bohužel platí, že když už se nějaká humoristická kniha v knihkupectvích objeví, bývá to humor krátkodechý, málokdy promyšlený na románovou plochu.

Což v zásadě platí i o jinak sympatickém debutu pardubického rodáka Petra Kyliána (nar. 1981), nazvaném United losers aneb Muži na pokraji naděje. Podtitul – ať už redakční, nebo autorský – jistě reaguje na názvy domácích filmových hitů Ženy v pokušení nebo Ženy v běhu a nabízí protiváhu vztahovým příběhům o ženách pro ženy.

Vztahové problémy (čímž jsou míněny jak vztahy partnerské a milostné, tak ty kamarádské) v Kyliánově próze řeší muži, věkem podobně jako hrdinky romantických filmových komedií také čerství čtyřicátníci, kterým už uteklo mládí a nějak se snaží vyrovnat s tím, že už nemají tu energii, vynalézavost či sexappeal, aby dokázali vést spokojený život. Jen zatímco u hrdinek k tomu dojde po nějakém náhlém obratu (smrt nebo nevěra partnera), u Kyliánových hrdinů jde v podstatě o setrvalý stav.

Ústřední trojici vrstevníků a kamarádů tvoří bývalý světoběžník a příležitostný básník Flori, hospodský národovec a militarista Bedřich a emigrant Mirek, který jako jediný z trojice dosáhl nějakého úspěchu, když se mu zadařilo podnikání v USA. Ale i tenhle úspěch je draze vykoupen, jmenovitě závislostí na drogách, zejména v lékárnách dostupných opiátech, jak se dozvíme hned z prvních kapitol, přibližujících zamlžený Mirkův návrat do Česka a do rodných Pardubic, kde se převážná část příběhu odehrává. Poslední z Floriho mnoha krátkodobých zaměstnání bylo učitelské místo, které nicméně dobrovolně vyměnil za místo školního vrátného – ale ani to si nedokázal udržet, protože jej nějaký pohotový student natočil, jak v práci masturbuje u porna na telefonu.

Trojice je to tedy patřičně různorodá, místy ještě doplňovaná dalšími kamarády a kumpány, někdy příslušně výstředními, jindy naopak ostudně normálními a maloměstsky uvelebenými. Ta různorodost autorovi umožňuje mnohé humorné konfrontace v jejich vzájemných dialozích, přičemž z nesourodých, někdy vyloženě protikladných pozic komentují a glosují jak vlastní životní peripetie, tak globální i domácí společenské dění. Nejvýraznější a nejhlučnější, zvláště po vypitých pivech, je v tomto ohledu Bedřich, amatérský historik, politolog i sociolog, který má o všem rychle jasno a občas se zdá být dobromyslnějším zástupcem všemožných facebookových haterů a rozumbradů, kteří si do kolonky dosaženého vzdělání píší školu života. A je také patrně nejhorším lůzrem, protože kromě toho, že nemá zaměstnání ani partnerku, jej kamarádi podezřívají (oprávněně) z toho, že je ještě panic.

Ale zoufalci jsou tak trochu všichni, což dokumentuje například postupný úpadek zprvu velkých plánů na rozlučku s Mirkovou svobodou: nejprve se těší na výlet do Thajska, pak se smíří s Amsterodamem, ale nakonec skončí u kamaráda na chalupě. Zároveň ale úpadek jednotlivých hrdinů není tématem knihy, dva z těch tří se alespoň trochu vzmůžou. Což je ostatně hlavní potíž: příběh nemá žádnou ústřední zápletku, nic, co by jej táhlo kupředu. Na záložce je kniha označena jako „časosběrný román“, což odkazuje k dokumentárním sériím Heleny Třeštíkové, jejichž smysl byl ale v tom, že sledovaly skutečné lidi, ne literární postavy. Ve Florim snad můžeme hledat autora (alespoň podle pestrého seznamu zaměstnání, které jeho krátký medailonek uvádí), ale stejně jako u všech ostatních jde o postavu fiktivní. Navíc slovo časosběrný předpokládá delší časový úsek, zatímco první část knihy se odehrává během dvaceti dní (v březnu 2019) a ta druhá, kratší, o rok později a je roztažená do většího časového období, které ovšem převážně jen přelétne.

Opět tu tedy máme domácí humoristickou knihu, u níž se musíme spokojit s epizodními ději a doufat v dílčí humorné pasáže. Ani tady to není žádná velká sláva, byť občas Kyliánova glosa umí trefit sarkastickým šlehem. Ale jsou to v opilecké hospodské mlze jen krátké zářivé okamžiky. Podobný druh humoru, ale ostřejší, adresnější a výrazněji pointovaný, pěstovalo brněnské duo Prigl na svém potměšilém blogu (později vydaném knižně), hospodské hovory invenčněji zachycuje Ladislav Šerý (například v knize Nikdy nebylo líp). Od debutanta samozřejmě nemůžeme čekat zázraky, nicméně nadějná očekávání, která vzbuzuje přečtení prvních kapitol United losers, bohužel postupně berou za své. Ale oproti současným českým filmovým komediím je to ještě pořád dost dobré.