Historik Petr Koura zveřejnil knihu Vladislav Vančura a nacismus, to jsou hluboké protiklady (nakl. Pulchra 2022). Zabývá se v ní Vančurovou odbojovou činností v Národně revolučním výboru inteligence, i „druhým životem“ spisovatele počínaje rokem 1945. Díky vančurovskému pátrání zjistil neznámé skutečnosti o příběhu Julia Fučíka a jeho Reportáže, psané na oprátce, včetně nového výkladu chování Jaroslava Klecana, negativního hrdiny Reportáže. 

iLiteratura: Co byl odbojový Národně revoluční výbor inteligence organizovaný Fučíkem, do nějž se Vladislav Vančura zapojil?
Petr Koura: Zdá se, že Národně revoluční výbor inteligence byl zamýšlen jako stínová vláda. Ta měla vystoupit z ilegality v době, kdy bude nacistické Německo v krizi. A měla to být organizace, která získá podporu od širokého obyvatelstva. Komunisté ji vytvářeli, aby sblížili domácí komunistický a nekomunistický odboj. Trochu to přerušil příchod Heydricha, který začíná odboj decimovat, ale integrační snahy přetrvávaly a jejich vrcholem je právě Národně revoluční výbor inteligence. Komunisté si totiž uvědomují, že větší možnost oslovit široké masy obyvatelstva má nějaká všeobecně respektovaná osobnost spojená přímo s komunistickou stranou, a to přesně splňoval Vladislav Vančura. Takže nikoli Julius Fučík jako spolehlivý stranický kádr, ale nespolehlivý stranický kádr Vladislav Vančura. Úkolem té organizace má být vystoupit z ilegality a převzít vládu. 

iLiteratura: Dnes to vnímáme retrospektivně – víme, že do konce války zbývalo několik let. Jak to viděli současníci?
Petr Koura: V roce 1941 se zdálo, že válka brzy skončí. Nacistické Německo na Východě sice postupovalo, ale ne tak rychle, jak si představovalo. Během prvního roku válečného tažení nedochází k obsazení Moskvy. A hospodářská situace Německa je špatná, zásobovací trasy dlouhé a někteří se domnívají, že Německo se zhroutí během několika měsíců. – Nicméně, v roce 1945 nakonec vystoupila z ilegality Česká národní rada, kde poměrně velkou roli hrají intelektuálové a umělci. Jedna její součást je označena přímo jako Kulturní svět, je tam třeba Ivan Olbracht z Národně revolučního výboru inteligence a v čele Rady stojí Albert Pražák, profesor české literatury. Skoro se mi chce říci, že kdyby Vančura přežil do roku 1945, stanul by v čele tohoto výboru jako nepoměrně známější a respektovanější autorita. 

iLiteratura: Jaká byla skutková podstata činnosti Výboru? Nešlo jen o neškodnou diskusní činnost?
Petr Koura: Z hlediska tehdejších zákonů to byla vlastizrada. V roce 1939 je zatčen v Praze profesor ústavního práva Zdeněk Peška, v aktovce má návrh ústavního obnovení Československa. Už jen ten dokument ho usvědčuje z vlastizrádného jednání a vynese mu řadu let ve vězení. 

iLiteratura: Ve vaší knize se prolíná osud Vladislava Vančury s osudem Julia Fučíka. Rozvíjíte tam popis jejich taktik po zatčení gestapem. Jak se lišily?
Petr Koura: Nemohu se zbavit dojmu, že ty dva osudy jsou jako spojité nádoby. Už jen tím, že jejich osobnosti se poprvé střetnou v roce 1929, kdy Vančura podepisuje prohlášení proti komunistické straně, proti němuž vzápětí vystupuje skupina mladých komunistických aktivistů v čele s Fučíkem. Ten byl patrně autorem odsuzujícího prohlášení. Ukazuje to podle mě velikost Vančury, že když je o jedenáct či dvanáct let později požádán o vstup do odboje, dokáže překonat formulace typu, že je autorem „nebezpečným pro naši kulturu“, a se dvěma signatáři toho kontraprohlášení, Bedřichem Václavkem a Juliem Fučíkem, spolupracuje. – Vančura už před očekávaným zatčením dával najevo, že se nebude s gestapem bavit, rozdíl je i v tom, že Vančura zatčení očekával a psychicky se na ně připravoval…

iLiteratura: … a vystupoval pod svou identitou…
Petr Koura: Ano, kdežto Fučík vystupoval pod identitou profesora Horáka a zatčení si nepřipouštěl, byl na útěku před gestapem a věřil, že ho neodhalí. To zatčení je pro něj zřejmě větší šok. Vančura dostal i nabídku, aby před gestapem uprchl, ale nevyužil ji. Vykládám si to tak, že kvůli rodině – musel by vzít do ilegality i manželku a dceru, která právě maturovala. Tohle byl podle mě důvod, proč Vančura nešel do ilegality nebo se nepokusil o útěk do zahraničí. Jediný dochovaný protokol dokazuje, že gestapu řekl skutečně jen to, co musel. Značnou část protokolu zabírají jeho nacionále. Popírá to, co proti němu bylo vzneseno. Naproti tomu Fučík ve zcenzurovaném závěru Reportáže, psané na oprátce přiznává, že se snaží hrát s gestapem „vysokou hru“, to znamená spřádat konstrukty, které se pokouší gestapu podsunout, například že v protektorátu je novinář a bývalý poslanec Jan Šverma, a vodit gestapo za nos. 

iLiteratura: Věřili mu to, když Švermu nemohli najít?
Petr Koura: Součástí této strategie je i to, že Fučík udává drobné příslušníky odboje. Julius Fučík, komunista, vlastně říká, že Jaroslav Seifert nebo Ivan Olbracht jsou pro národ cennější než Anna Jirásková, která je v uvozovkách „pouze“ neteří spisovatele Jiráska a její smrt nebude pro národ tak bolestivá. On se nakonec chová jako poměrně elitářsky uvažující člověk, který rozhoduje o tom, kdo přežije a kdo ne, koho předhodí gestapu a koho utají. A výsledek těchto dvou strategií je, že Vančura je popraven po necelém měsíci v Praze na kobyliské střelnici a Fučík skončí rok a půl po zatčení stejně: je popraven oběšením v berlínské věznici Plötzensee za velice brutálních okolností, protože věznice dostala zásah bombou, nacisté se obávali, že vězňové by mohli uprchnout, a proto jich během noci několik desítek zlikvidovali. Ten konec je bezpochyby ještě horší než konec Vladislava Vančury.

iLiteratura: Do jejich příběhu vstoupil osudově někdejší interbrigadista, odbojář Jaroslav Klecan. Stal se spolupracovníkem Julia Fučíka a spolu s ním byl zatčen. Jak vnímáte jeho první protokol, podepsaný tři dny po zatčení, kde Vančura není uvedený křestním jménem?
Petr Koura: Ten protokol už přede mnou zkoumala předchozí generace historiků, především František Janáček a Alena Hájková, a ti dospěli k závěru, že Jaroslav Klecan nebyl příliš obeznámen s českou kulturou. Vycházeli z jeho formulace „pro výbor skupiny spisovatelů Vančura, křestní jméno neznámé“. Mimo jiné díky knize Zrádce, hrdina, spisovatel? ale víme, že Klecan byl sečtělý člověk, orientoval se ve veřejném dění, což odvozuji z toho, že vystupoval jako agitátor komunistické strany, takže musel číst noviny. Jsem si takřka jistý, že věděl, kdo je Vladislav Vančura. Zajímavé je, že se v odboji zřejmě nepotkali. To, že se o Vančurovi uvažuje jako o předsedovi Národně revolučního výboru inteligence, se musel Klecan od někoho dozvědět. Patrně od Julia Fučíka. 

iLiteratura: Jak si vysvětlujete, že v protokolu jsou různé chyby?
Petr Koura: Když jsem ten protokol zkoumal podrobněji, zjistil jsem, že se musí číst v originále, protože tam není Vančura, ale Vancura, a ta diakritika už může dávat různé čtení. V protokolu také hovoří o profesoru Felberovi, který byl popraven s Vančurou ve stejné skupině, ale on ho uvádí jako Falber. A já se domnívám, že Klecan dělal záměrně tyto chyby, aby odvedl pozornost gestapa od lidí, které se snažil krýt. Příklad, že tato strategie mohla být úspěšná, je spisovatel Václav Černý – ten se v protokolech také objevuje jako „spisovatel Černý“, a gestapo ho neidentifikovalo, ovšem jméno Černý je nepochybně rozšířenější než Vančura. 

iLiteratura: Podle svědectví členů své odbojové sítě o nich Klecan nemluvil. Ti lidé válku přežili. Můžeme ale vůbec hodnotit chování lidí v extrémní situaci zatčení gestapem?
Petr Koura: Určitě nechci hodnotit, která strategie je lepší. Zdá se, že zatímco pro Fučíka byli důležitější spisovatelé, pro Klecana ozbrojený odboj. Jako bývalý španělský interbrigadista považoval ozbrojený odboj za nebezpečnější pro režim. Byl to asi víc muž zbraně než pera. Byť ve zmíněné knize Zrádce, hrdina, spisovatel? jsou i jeho literární výtvory, dopisy z francouzských internačních táborů, které jsou úžasným pramenem pro poznání tohoto člověka a pandánem k Fučíkově Reportáži. Je pro mě záhadou, proč při zatčení u Jelínků 24. 4. 1942 je ten, kdo má zbraně, Fučík, a nikoli Klecan. Jediné vysvětlení je, že Fučík je členem ilegálního vedení KSČ, zatímco Klecan nikoli. 

iLiteratura: Existuje svědectví Rivy Krieglové, že Fučík odmítl Klecanovi zbraň poskytnout.
Petr Koura: Podle svědectví Klecan řekl: „Julo, pistoli.“ Kdyby Jula tu pistoli podal, Klecan by se nepochybně pokusil gestapáka pod oknem zastřelit a mohlo by se stát, že by ti lidé unikli. A mohlo by se stát, že by Vančura nebyl zatčen už 12. 5. 1942, ale až později.

iLiteratura: Vám se zřejmě podařilo identifikovat záhadného autora unikátních rukopisných vzpomínek na Klecana s názvem Profesor odboje. Ty se našly v pozůstalosti Klecanova interbrigadistického velitele, a jejich nepodepsaný autor vidí Klecana výrazně jinak než Fučík. – Jak se to povedlo a kdo to je?
Petr Koura: Podařilo se mi to díky rukopisu Národně revoluční výbor inteligence, který napsali František Janáček a Alena Hájková. Autorem těch vzpomínek na Klecana je patrně Jindřich Puš. 

iLiteratura: O koho šlo?
Petr Koura: Pocházel z Náchoda a jako student tam podpálil skladiště pohonných hmot, což byla událost důležitá pro jinou postavu české literatury – Josefa Škvoreckého –, který dokonce požár vyfotografoval a psal o něm ve svých vzpomínkových textech. Jindřich Puš byl asi dobrodruh, podle jeho vzpomínky po příchodu domů ze sabotáže potkal svého otce, jak si obléká uniformu dobrovolného hasiče. Otci samozřejmě neřekl, co udělal. Dobrodružnou povahu si uchoval i později, internetové zdroje o něm uvádějí, že v šedesátých letech byl zatčen za údajnou přípravu atentátu na prezidenta Antonína Novotného. Zdá se, že to odpovídá povaze žáka Jaroslava Klecana. Měl se za války účastnit činnosti radikální komunistické odbojové skupiny Předvoj. Stálo by za výzkum, jestli se po něm ještě nezachovaly nějaké další vzpomínky a prameny. Zemřel po roce 1989. Je to postava, které by historici měli věnovat pozornost.

iLiteratura: Kvůli knize jste prošel i výslechové protokoly gestapáckého komisaře Böhma, pověstného vyšetřovatele Julia Fučíka. Překvapilo vás v nich něco?
Petr Koura: Zkoumal jsem závěrečnou zprávu o vyšetřování skupiny Národně revolučního výboru inteligence. O Jaroslavu Klecanovi se tam píše, že je to zavilý odpůrce nacistické třetí říše, že při výsleších zapíral a že činnost přiznal až po usvědčení a předložení důkazů. Podepsal to zjara 1943 komisař Böhm a je to v rozporu s Reportáží. O dva a půl roku později komisař Böhm podepisuje úplně jiné formulace, a sice že Jaroslav Klecan učinil po zatčení úplné doznání. V prosinci 1945 se Böhm vydal do rukou našich úřadů a vyslýchán byl v roce 1946. Považuji to za výzvu k dalšímu bádání a důkaz toho, že Böhmovy protokoly byly určitým způsobem manipulovány. Svědčí o tom i to, že jsou umístěny v několika různých archivních fondech. 

iLiteratura: To už byla Reportáž, psaná na oprátce na světě?
Petr Koura: Byla, ale Böhm, jak se zdá, když se přihlásil na hranicích, o tom neměl tušení. Je otázka, jestli by se vrátil, kdyby to věděl. 

iLiteratura: Proč se někdejší komisař gestapa vydal do rukou svým zapřisáhlým nepřátelům?
Petr Koura: On fakticky strčil hlavu do oprátky. Roli asi hrálo to, že jeho manželka byla Češka, měli dítě, a když viděli zničené Německo, vyhodnotili to zřejmě tak, že bude lepší žít v Československu. Přestože si tam Josef Böhm bude muset odpykat trest

iLiteratura: Nemohl sázet na svůj vztah s Fučíkem?
Petr Koura: Vztah Böhm – Fučík je dodnes poměrně záhadný. Fučík v necenzurovaných pasážích Reportáže popisuje, že jezdili do Braníka na pivo, že se procházeli po Praze. Museli mít velice úzký vztah. Domnívám se, že to mohlo být dáno i tím, že Fučík při zatčení nepoužil pistole a tím Böhmovi vlastně zachránil život. Vzniklo mezi nimi specifické pouto a myslím, že když se Böhm ve vazbě na Pankráci dozvěděl, že Fučík napsal Reportáž, musel se cítit strašně podvedený. Troufám si tvrdit, že kdyby se z Böhma kvůli Reportáži nestal prototyp gestapáka, že by skutečně mohl přežít s nižším trestem. Při jeho popravě v roce 1947 byl v jeho osobě patrně sprovozen ze světa nepohodlný svědek Fučíkovy výpovědi ve vězení gestapa. Legenda vytvořená už tehdy tvrdila opak. Je možné, že se objeví ještě nějaké informace, třeba od Böhmovy rodiny. Manželka i dítě byly odsunuty. O jejich osudu nic nevíme. Potomci přitom mohou vědět, proč se rodina rozhodla zachovat takto. 

iLiteratura: Vaše kniha má podtitul „odbojová činnost, druhý život“ – jaký byl druhý život Fučíka a Vančury?
Petr Koura: Těsně po válce je Vančura komunisty a levicovými intelektuály vyzdvihován jako nejdůležitější oběť okupace. To přiživují vzpomínkové akce při výročích narození a popravy v roce 1945, kdy zaznívají působivé básně od jeho přátel Jaroslava Seiferta a Vítězslava Nezvala. Naproti tomu když má Fučík v srpnu 1945 dvouleté výročí od popravy, v Rudém právu vychází báseň, podepsaná kýmsi neznámým. Fučík není připomínán. Soudím, že vedení komunistické strany má v rukou Reportáž a řeší, jestli ji použít nebo nepoužít, protože v závěru Fučík říká, že mluvil. Nakonec Reportáž zcenzurují a už o rok později je Fučík na titulní straně Rudého práva vyzdvihován jako hrdina. Na piedestalu stojí výše Vančura, ale postupně klesá a Fučík stoupá. Po únoru 1948 Fučík vystřídá Vančuru na piedestalu národního hrdiny. Začíná zlatá éra Fučíkova kultu. 

iLiteratura: Jak dlouho trvala?
Petr Koura: Přicházejí šedesátá léta a opět se to obrací. V září 1959 je odhalena busta u Vančurovy vily na Zbraslavi, hovoří tam Václav Kopecký a jako by se omlouval za upozaďování Vančury. Na prahu „zlatých šedesátých“ Vančura zažívá velký comeback, Václav Kopecký odchází do minulosti a zdá se, že s sebou bere i Fučíka. Pak přichází normalizace, Vančura zůstává respektovanou osobností, ale už se nepropaguje jako v šedesátých letech, a Fučíkův kult zažívá druhou fázi. Bohužel po roce 1989 dochází k tomu, že Fučík i Vančura jsou vnímáni především jako komunisté. Vančurovo jméno mizí, nedávno se dokonce objevil pokus přejmenovat školu na Zbraslavi pojmenovanou po něm, což mě velice pobouřilo. Oceňuji ale, že Vančurovy knihy nadále vycházejí, jsou adaptovány pro film, divadlo a rozhlas a Vančura si nadále nachází cestu ke čtenářům a dodnes je respektovanou osobností. 

iLiteratura: V Markétě Lazarové je scéna, kde synové rytíře Kozlíka zaútočí na vězení, aby otce osvobodili, nepovede se jim to a společně čelí popravě. Je tam zvláštní popis Kozlíkova smíření, opovržení smrtí, přijetí fatality. Projevil se tam snad Vančurův osobní pohled na lidskou konečnost a její přesah?
Petr Koura: Myslím, že ano. Když vyšla Markéta Lazarová, zkritizovali ji jeho někdejší přátelé z komunistické strany jako Bedřich Václavek. Naopak ji přivítali katoličtí autoři jako Václav Renč či Jan Zahradníček. Vančura byl napadán, že se od komunismu přiklonil ke katolictví. Myslím si, že byl individualita, kterou nelze zařadit do žádné ze škatulek. Ale ten příklon k fatalitě tam je. V tom smyslu, že osud člověka řídí jiné faktory než třídní boj a třídní předurčenost.