Těžko říci, zda pro vydání komiksu Svět bez konce platí, že vyšel „ve vhodnou dobu“, tedy před prázdninami, které přinesly další názorné, velmi blízké a místy dosti dramatické důkazy, že oteplování planety probíhá a že to není a nebude legrace. Do debaty, která se samozřejmě vede i v Česku, každopádně přináší pohled u nás zatím neznámého odborníka a popularizátora, který je v mnoha ohledech nemilosrdný – na všechny strany. Že je to pohled popularizovaný komiksovým médiem, nemusí být ani v odborných debatách handicapem: komiksová zkratka tu neznamená zjednodušování, pouze zpřístupňování (a jistěže odlehčení) leckdy dost komplikovaných výkladů.

Jean-Marc Jancovici (nar. 1962) je doma ve Francii známým odborníkem na uhlíkové znečištění, publikoval osm knih a množství článků a ochotně své závěry vysvětluje a popularizuje v médiích, kde bývá častým a oblíbeným hostem. I tak je ale šest set tisíc prodaných výtisků komiksu Svět bez konce neuvěřitelné číslo; a to i v zemi tak velké a komiksu zaslíbené. Bylo by skvělé, kdyby se mu dařilo i v českém překladu, protože problémy s fosilními palivy, oteplováním planety a alternativními zdroji energie vysvětluje bez sentimentu, věcně a pro mnoho čtenářů možná až apokalypticky.

To největší zděšení vyvolává mnoha čísly podpořené tvrzení, že fosilní paliva zatím nemají v energetice téměř žádnou adekvátní náhradu, rozhodně ne v energii z větru, slunce nebo vody, jak Jancovici spolu s kreslířem Blainem mnohokrát názorně doloží. Zejména ropa je totiž stále suverénně nedostupnějším, nejspolehlivějším a nejpraktičtějším zdrojem energie pro společnost, která si na ni (ta evropská zejména během poválečných let) zvykla natolik, že se bez ní neobejde, pokud si chce zachovat stávající ekonomické, sociální, ale třeba také zdravotní nebo kulturní vymoženosti. Jancovici například připomíná, že růst (a v některých státech samotnou existenci) důchodů umožnil právě rozvoj těžby ropy, jejíž využití dramaticky zrychlilo a zlevnilo průmyslovou výrobu.

Když Jancovici vysvětlí dosavadní nepostradatelnost ropy a spočítá další následky, které její užívání bude způsobovat, čtenářům se hrůzou zježí vlasy. Vědec naštěstí nabízí alespoň částečnou alternativu – totiž jadernou energetiku. Francouzské čtenáře to nepřekvapí, protože Jancovici je doma jedním z největších obhájců tohoto způsobu výroby elektrické energie. V komiksu znovu důkladně vysvětluje proč (je efektivní a čistá) a také rozebírá oba hlavní strašáky, kvůli kterým se lidé i státy jádra bojí: havárie v Černobylu a Fukušimě. A dospívá k závěru, že co do počtu obětí a ekologického znečištění jsou na tom jaderné elektrárny oproti ostatním podobně jako letadla vůči automobilům: lidé se jich bojí, aniž by si uvědomovali, že počet obětí (leteckých i jaderných havárií) je řádově nižší než počet obětí automobilových nehod, respektive dobývání a spalování uhlí a ropy. Autor recenze není odborníkem na jadernou ani na žádnou jinou energetiku, takže nedokáže Jancoviciho tvrzení (v komiksu opakovaně podporovaná čísly) rozporovat ani potvrdit, ale například uvedený počet lidí, kteří „zemřeli bezprostředně na následky černobylské havárie“ se zdá být nesmyslně nízký (třicet lidí); háček bude nejspíš ve slově „bezprostředně“. Vědec však čtenáře v komiksu zahlcuje mnoha daty a porovnáními, až je těžké odolat závěru, že jediným smysluplným řešením největšího problému naší planety je – vedle rozumného uskromnění se – právě démonizovaná jaderná síla.

Kreslíř Blain (nar. 1970) vše pojal jako dialog. Sám je v pozici neználka, který si od Jancoviciho nechává vše vysvětlovat a nebojí se ani nejhloupějších dotazů. Sám sebe (vyznačuje se dlouhým nosem) obsadí i do role symbolického Iron Mana (autoři v poděkování zmiňují i Stana Leeho, jehož komiksovou postavu z roku 1963 si vypůjčili k parodování a karikování), který má díky fosilním palivům nevídané množství energie umožňující, aby lidstvo prosperovalo; tato energie je však čím dál špinavější a hrozí, že dojde. Další humorné a hravé prvky už známe z mnoha jiných edukativních komiksů – máme tu tradiční karikatury kapitalistů, byrokratů, ekonomů dožadujících se neustálého růstu a podobně, nově ovšem také německé sluníčkáře se vždy připravenou frází: „Atomkraft? Nein, danke.“ Blain ukazuje, jak jednoduše a elegantně může komiksové médium vysvětlit ekonomická i ekologická data, jevy i historii. Ba dokonce i psychologii, protože v závěru si oba autoři ještě pomůžou neurovědcem Sébastianem Bohlerem, který jim vysvětlí podstatu mozkové části zvané striatum. Ta lidské tělo zásobuje dopaminem a může za to, že si občas (a někteří čím dál častěji) „uděláme radost“ čímsi, co by rozum jinak neschválil, protože je to zbytečné, drahé, neekologické, nebo dokonce hrozící závislostí – od přejídání se přes hromadění předmětů až po lovení lajků a followerů.

Ten trochu nečekaný psychologický závěr komiksu je přitom i jeho pointou: do osobní roviny totiž převádí všechny předchozí hrozivé výpočty a výklady, upozorňuje na to, že jsme náchylní podléhat rychlým uspokojivým řešením, odkládat nebo bagatelizovat problémy, iracionálně se něčeho bát, zatímco před jiným, významnějším, ale plíživým nebezpečím zavírat oči. Pokud v tomto směru komiks Svět bez konce otevřel oči šesti stům tisícům Francouzů, je to skvělá zpráva. A doufejme, že otevře oči alespoň desítkám tisíc českých čtenářů.