Lucie se potýká s úzkostmi a po rozchodu s přítelem se přidají i deprese. Černá propast ji má co nevidět pohltit, a tak se mladá žena rozhodne od toho všeho utéct – pryč z velkoměsta, pryč od minulosti, pryč od lidí. Najde si malý domek v pohraničí, bývalou katovnu, a přestěhuje se za vidinou nového začátku. Jenže v ponurých lesích na ni čeká překvapení: staré šlechtické sídlo, opuštěné a zanedbávané. Přesto se zdá, že jeho dávní obyvatelé ho nikdy neopustili. O ženě v černém, která se zjevuje v okně, si povídají všichni ve vesnici, nikoho však její přízrak nepřitahuje tak jako Lucii. Samo sídlo v jejích představách ožívá a brzy se ukáže, že mezi Lucií a mrtvou hraběnkou existuje zvláštní pouto.

Lucie se v románu debutující Diany Štelové (nar. 1991) vyrovnává s démony minulosti – obrazně i doslova. Zatímco se snaží vymanit z pocitů méněcennosti, které v ní po léta budovaly nevydařené osobní vztahy, ve snech a vizích se jí začne zjevovat hraběnka Celestýna, která jí skrze sdílené vjemy předává svůj životní příběh. Lucie se snaží najít smysl svého pouta s hraběnkou, a když se náhodou seznámí s jejím dávným potomkem, má pocit, že našla nejen jej, ale také cestu ze začarovaného kruhu svých psychických problémů.

Autorka pro odlišení obou dějových linií použila netradiční předěl v podobě různých fontů písma – výraznější pro přítomnost, slabší pro minulost. Celestýnina linie navíc používá ich-formu, díky čemuž čtenář spolu s hrdinkou Lucií prožívá její vyprávění bezprostředněji. Různé vyprávěcí formy a fonty zcela eliminují hrozbu nepřehlednosti, do které řada románů s více dějovými liniemi zabředne. Představují také další rovinu práce s textem, jež autorce umožňuje působit na čtenáře i po vizuální stránce a posilovat kýžený efekt. Komplexní čtenářský požitek může umocňovat i podoba samotného textu – a není to jen výsada experimentální poezie.

Nelehká témata napříč žánry

Štelová se netají inspirací v gotických románech a využívá četné známé topoi tohoto žánru – ponuré, mlhavé lesy, tajemné sídlo s tísnivou atmosférou, mnohdy personifikovanou jako živoucí zlo, bezbranná žena uvězněná na odlehlém místě s monstrem. Ani prvky nadpřirozena nejsou pro tento žánr nijak neobvyklé, zajímavé je ale pojetí těchto motivů, neboť hrdinka Lucie není přízraky pronásledována, ale aktivně je vyhledává a v prožitcích z dávné minulosti hledá útěk před vlastními problémy. Strach v jejích interakcích s nadpřirozenem hraje jenom malou úlohu a ani pro čtenáře nemá být tím hlavním vjemem.

Kniha otevírá nelehká témata domácího násilí a týrání, více než traumata samotná však zkoumá cesty, jak se s nimi vypořádat. Interakce s duchem jsou pro Lucii zvláštní formou terapie, která pomalu a nenápadně pomáhá mladé ženě překonat vlastní trauma. Obě dějové linie sledují cestu žen za nalezením vnitřní síly, s níž se snaží vymanit se z role obětí. V tomto ohledu je i historická část románu překvapivě moderní, což má ale i své nevýhody. V některých momentech je Celestýnino uvažování i vyjadřování až příliš blízké tomu dnešnímu a může na čtenáře působit nepatřičně.

Navzdory strašidelným prvkům je román především o mezilidských vztazích, osobním růstu a těžkých životních volbách. Výmluvně to dokládá skutečnost, že epizody s vizemi a opakovaná setkání s hraběnčiným duchem nemají žádný zvláštní dopad na Luciinu psychiku či její každodenní život. Nikdo – ani ona sama – se nad zjeveními Celestýny nijak nepozastavuje. Ve výsledku tak převládl psychologický román o hledání sebeúcty a vlastní ceny nad tím gotickým, díky čemuž má také hlubší poselství než jen to, aby se člověk od opuštěných šlechtických sídel uprostřed ponurých lesů držel dál.

První kroky nové autorky

Způsob vyprávění je přímočarý, Štelová nebuduje napětí skrze náznaky a záhady. S přítomností nadpřirozena se hrdinka smíří okamžitě, a přestože sama existence přízraku je tajemná, není hlavním tématem. Celestýnin příběh je vcelku obyčejné líčení nelehkého, přesto ne neobvyklého osudu šlechtičny 18. století. Ačkoli jsou mezi životy hrdinek patrné určité paralely, nejsou ani ony těžištěm příběhu. Obě dějové linky jsou v podstatě nezávislé, nicméně umně vetkané jedna do druhé tak, že čtenář dychtivě obrací stránky.

Každý člověk má v životě jiná přání a tužby a také jinou motivaci a jiný popud, který v něm odstartuje změnu. Autorka se nesnaží předložit jedno správné řešení nebo nabídnout návod na vypořádání se s traumatem, nýbrž ukazuje, že existuje mnoho cest a způsobů. Nechává také některé otázky otevřené, čistě proto, že to v životě tak chodí. Navzdory těžkým tématům se nejedná o náročné čtivo, hlavním záměrem není čtenáře zdeptat, a místy dokonce prosakuje lehký humor.

Kniha má v sobě špetku z gotického, špetku z psychologického, špetku ze společenského románu. U žádného z těchto žánrů není využit plný potenciál, dohromady však tvoří ucelené a vyvážené dílo. Diana Štelová vystudovala obor komparatistika na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy a odborná práce s textem nejen z dob studií, ale i následného profesního uplatnění v různých redakcích je na výsledné podobě díla znát. Ta z katovny je slibné vykročení mladé autorky na českou literární scénu.