Sestupná tendence v počtu překladů z češtiny se v nizozemské jazykové oblasti v roce 2022 projevila výrazněji než dřív. Počet titulů klesl na šest (pro srovnání: v letech 2021 a 2020 vyšlo po devíti titulech, v roce 2019 jedenáct, v roce 2018 sedm) a s výjimkou knihy Vánoce a Velikonoce v úvahách Tomáše Halíka, kterou už tradičně přeložil z němčiny Kees de Wildt, se o zbylých pět překladů z češtiny podělili tři staří překladatelští harcovníci: Kees Mercks, Edgar de Bruin a Irma Pieper. Absence mladé krve nevěstí pro budoucnost literárního překladu z češtiny do nizozemštiny nic dobrého. Jediný román, Hanu Aleny Mornštajnové, přeložila Irma Pieper. Je to zároveň jediný beletristický titul, který vyšel ve větším nakladatelství, totiž utrechtské Mozaïek, původně součásti evangelického vydavatelství Boekencentrum, které v roce 2017 pohltil koncern VBK (v Boekencentrum vycházejí také knihy Tomáše Halíka). Ostatní tituly jsou povídkové sbírky, drobné prózy a jedna dětská knížka.

Povídkovou sbírkou Místa ve tmě v překladu Keese Merckse se nizozemským čtenářům představila Lidmila Kábrtová. V edici OOST knížku vydalo malé amsterodamské nakladatelství Pegasus, zaměřené na slovanské literatury. Pro Moldaviet, edici krátkých českých próz nakladatelství Voetnoot, přeložil Kees Mercks výběr z povídek Bianky Bellové Tyhle fragmenty. Ve stejné edici vyšly dva kratší texty Jáchyma Topola Supermarket sovětských hrdinů a Výlet k nádražní hale v překladu Edgara de Bruina. Ten se také ujal nizozemské verze Příhod maxipsa Fíka od autorské dvojice Rudolf Čechura a Jiří Šalamoun, vydané v malém amsterodamském nakladatelství Boycott. Jak jsme už informovali dřív, edice Moldaviet v roce 2022 skončila. Na podzim 2023 uzavře nakladatelství Voetnoot i vydávání české literatury obecně, a to knížkou Devatero pohádek Karla a Josefa Čapků v překladu Edgara de Bruina.

Nejednoznačné přijetí Mornštajnové

Ani ohlasy v médiích nebyly příliš četné – přitom jakousi jistotu tvoří jako obvykle recenze Keese Merckse na literárním webu Tzum nebo v časopise TSL, který vydává okruh slavistů z Amsterodamské univerzity (podrobněji jsme o tom psali v loňské ročence). Proniknout do velkých – nizozemských či vlámských – listů je stále obtížnější. Románu Hana Aleny Mornštajnové se Kees Mercks v TSL věnoval už v červenci 2020, kdy kromě synopse zveřejnil i úryvek ve svém překladu. O dva roky později recenzuje překlad Irmy Pieperové pro Tzum: „Pro nizozemského čtenáře může být zajímavé se dozvědět, jak to vypadalo v Československu před válkou, za války a po válce: mnichovská zrada 1938, začlenění Čech a Moravy v podobě protektorátu do třetí říše a osvobození Rusy, situace, která se značně lišila od té nizozemské. […] Vztah ke komunismu se ostatně v knize taky prakticky neprobírá. Možná by to byla látka pro další román, který by si mohl vzít na mušku léta 1945–1950: jak na jedné straně museli sudetští Němci opustit zemi a někteří německojazyční Židé byli po návratu z koncentráku neprávem považováni za sudetské Němce a na druhé straně získali velké sympatie Rusové jako osvoboditelé. Doplňkové informace by mohl poskytnout doslov. A jinak navozuje nasládlá obálka se spící holčičkou dojem, že nejde o důmyslně komponované a bryskně vyprávěné i přeložené literární dílo, nýbrž o ženský románek.“ 

Jediná další recenze tohoto románu vyšla v regionálním listu Friesch Dagblad (15. května 2022). Pod titulem „Dvě velké tragédie v jedné knize. Ale přidává Hana něco navíc k jiným knihám o holokaustu?“ si autor Arie Kok klade i další skeptické otázky: „Alena Mornštajnová napsala zábavný román o holokaustu, přičemž si lze položit otázku, zda je stále potřeba celou tu hrůzu zobrazovat.“ A pokračuje: „Romány o holokaustu mají úspěch, to ví každý nakladatel. Otázka je, čím to je. Čtou lidé rádi o cizím neštěstí? Mnozí autoři neváhají přimixovat do příběhu pořádnou dávku romantiky. Vznikají z toho ostré kontrasty a pro čtenáře to je o trochu snesitelnější. Můžeme se však ptát, zda je to odpovědné.“

Na pozvání Českého centra Brusel vystoupila Alena Mornštajnová 22. září 2022 v rámci cyklu Setkání s českou literaturou (součást českého předsednictví v Radě Evropy) na zahájení výstavy o Arnoštu Lustigovi, kde předčítala z románu Hana. Na francouzské verzi webu Českého centra se upozorňuje na francouzský překlad Benoîta Meuniera z června 2022, o nizozemském překladu tohoto románu se však na tomto webu žádná zmínka nenajde.

Kábrtová zaujala

Příznivý ohlas zaznamenala povídková sbírka Lidmily Kábrtové Místa ve tmě. Na webu Kortverhaal, zaměřeném na povídky, píše Michiel van den Berg: „Svět příběhů Kábrtové je přehledný. Zalidňují ho tři druhy žen: 1) dívky s nepřítomným otcem, které se nechávají získávat a opouštět kluky, 2) ženy, které se podvolují domácímu tyranovi, a 3) ženy, které neustále mění partnery, uspokojivého sexu mají, co hrdlo ráčí, ale láska nikde. Tím je hned jasné, jaký portrét mužů nám autorka podává. S výjimkou jednoho kněze a jednoho básnivého jinocha jsou manipulativní, egocentričtí a nejsou schopni lásky. […] Můžeme se tomu podvolit, tak jako v pohádkách přijímáme, že macecha je z definice zlá. Můžeme přijít i s argumentem, že muže vidíme výhradně očima žen, protagonistek všech povídek. Můžeme to však také zpochybnit. Nebylo by zajímavější a realističtější přivést na scénu i pár ,dobrých‘ mužů a ženy navzdory tomu nechat, ať činí nesprávná rozhodnutí?“ A uzavírá: „Ať už je ta povídková sbírka zaujatá proti mužům, nebo ne, je skvělá. Díky ústřednímu tématu a vracejícím se postavám i situacím působí jako román a při opakovaném čtení vybízí k dalším objevům.“

Ještě pozitivnější je Guus Bauer, „známá firma“ z hrstky pravidelnějších recenzentů české literatury na webu Tzum: „[…] kniha, s níž můžeme nějakou dobu ,vyžít‘, již je zajímavé číst vícekrát, odhalovat stále víc, vnímat další odstíny emocí. Skutečně není důležité, že hlavními postavami jsou vesměs dívky a ženy. Scény, okolnosti, zrádné víry, do nichž se dostávají, jsou univerzální. Kábrtová je příjemně lakonická. Navazuje tím na nejlepší českou tradici jemné ironie. A to je obrovský výkon, když někdo zároveň píše o mobilních telefonech a trendy drdůlcích u mužů. Je to kniha jemná jak pavučina, plná naděje, osvobozující čtenářský zážitek.“

Labutí píseň edice Moldaviet v podání Jáchyma Topola

Reakce na knihy, které vycházejí koncem kalendářního roku, se obvykle přesunou do toho následujícího. Závěrečné číslo 33 edice Moldaviet, obsahující dva texty Jáchyma Topola v překladu Edgara de Bruina, Supermarket sovětských hrdinů a Výlet k nádražní hale, oznámil krátkou anotací belgický deník De Morgen v lednu 2023: „Rub společnosti a rozmary dějin, pro ty má český spisovatel Jáchym Topol (*1962) zvláštní cit.“ 

V únoru pak následovala recenze Hanse van der Heijdeho na literárním webu Tzum, v níž odkazuje na svou starší recenzi na tomto webu, kde reflektoval Topolův román Citlivý člověk (s výmluvným doporučením: „Přečtěte si tu knihu!“): „Literatura je v textu přítomná v různých podobách: v rozhovorech čtveřice mezi sebou a s jinými lidmi, ale také v cílech cesty. Tak navštíví na polské straně hranice spisovatele Andrzeje Stasiuka. Cestovní zážitky, rozhovory, historky a vtipy dokreslují vztahy mezi čtyřmi kamarády, ale Topol nic blíž nevysvětluje. Nechává tedy hodně na čtenáři, čímž udržuje svižnost vyprávění. Supermarket sovětských hrdinů pochází z roku 2004, Výlet k nádražní hale je mnohem starší a poprvé vyšel v roce 1993. Text je možné – nedostatečně – charakterizovat jako sbírku dojmů z Prahy, kterou po sametové revoluci ovládl divoký kapitalismus. Čerstvě vybujelý les reklamních tabulí vzhled ulic zabarvuje, jenže z nevkusu bolí oči. V obou textech, ale nejsilněji v Supermarketu sovětských hrdinů se už projevuje to, co je typické pro Topolovu pozdější románovou tvorbu: přímočarost jako opak doslovnosti, a tedy vybízející čtenáře k přemýšlení, vysoké tempo, míšení syrového hovorového jazyka se spisovným, bohatství obrazů. Prvky, které Topol v Citlivém člověku dokázal ukout v ušlechtilý literární kov.“

Rovněž v únoru recenzoval tuto dvojici textů také T. M. van der Zwan na vlámském literárním webu Mappa libri. I jeho zaujal zejména Supermarket sovětských hrdinů – přirovnává ho k filmu Stalker Andreje Tarkovského a jako příklad uvádí pasáž o zarostlém tanku, k němuž se vypravěč prodírá houštím a kopřivami. Ale připomíná mu i Kerouacův román Na cestě: „[…] neklidný styl psaní, láskyplné popisy charismatických kamarádů, znavené večery plné alkoholu, drog a nekonečných rozhovorů. Klukovská frajeřina čtyř kamarádů příjemně kontrastuje s pasážemi, v nichž Topol líčí válečnou historii (zejména druhé světové války) tohoto kraje.“ A uzavírá: „Kombinace Supermarketu sovětských hrdinů a následující bravurně napsané a originální novely Výlet k nádražní hale vytváří zajímavou knížku, která nesmí chybět v knihovně žádného milovníka východoevropské literatury. Zejména tomu, kdo polsko-slovenské pohraničí a/nebo Prahu trochu zná, přinese tahle knížka opravdový čtenářský požitek.“

Bellová na druhý pokus

T. M. van der Zwan zároveň na stejném webu Mappa libri recenzoval i číslo 32 edice Moldaviet, výběr z povídkové sbírky Bianky Bellové Tyhle fragmenty v překladu Keese Merckse. Připomíná, že se autorka v nizozemštině představila už dřív novelou Jezero, a vítá, že od ní vychází další knížka: „Bellová se vyžívá ve vyhrocování situací, při nichž čtenář vlastně už od začátku rozpačitě poposedává. Společným prvkem jejích povídek je, že se postavy vlivem nedorozumění a náhod dostávají do trapných a zahanbujících situací. Očekávání, která postavy do sebe vzájemně a do svých setkání vkládají, se jen zřídka splní: vysněná skutečnost pokaždé vezme za své kvůli zcela nečekaným peripetiím. Se sardonickým ovládáním, které místy připomíná Nabokova či Roalda Dahla, uvede Bellová například zatrpklého profesora do intimní situace s mladou akademičkou, jindy zase ženu, která se váhavě vrhne do jednorázové avantýry, zanechá strašnému osudu nebo intimitu mezi vdovou a přítelem jejího zemřelého manžela nechá vyústit v opravdu vtipnou noční můru.“

V čerstvě vydaném TSL č. 92 z května 2023, ale i na své obvyklé literární platformě Uitgelezen boeken recenzuje povídky Bellové také Alek Dabrowski: „Stylem a atmosférou povídky připomínají Jezero. Zaměřují se na interakci mezi dvěma, nanejvýš třemi postavami a vyznačují se překvapivými zvraty. Společné téma je, zdá se, nesoulad mezi lidmi. Jestliže mají lidé předem v hlavě pevně načrtnutý obraz toho druhého, komunikace musí nutně vykolejit. Takové obrazy vznikají z arogance, potřeby uznání nebo prostě z hlouposti.“ A uzavírá: „Tvorba Bellové si zaslouží víc překladů. Doufám, že i její nejnovější román Ostrov bude brzy dostupný v nizozemštině.“ 

Nadčasový Maxipes Fík?

Na vlámském webu Mappa libri vyšla také recenze An-Sofie Bessemansové na De avonturen van Megahond Max (Příhody maxipsa Fíka). Začíná připomínkou několika českých autorů dětské literatury, které recenzentka zná ze zahraničních vydání – Miroslava Šaška, Petra Síse, Daisy Mrázkové. Zaznamenala také, že ilustrátor Maxipsa Fíka Jiří Šalamoun v roce 2022 zemřel. „Co se jednomu čtenáři bude zdát vyšumělé, bude jiný považovat právě za cool. Ilustrace jsou na knize nejpřitažlivější. Portréty baculatého, ale čiperného psa a poněkud ztuhlých postav se střídají s rušnými krajinami, umístěnými v textu dost nazdařbůh.“ A v kritickém tónu pokračuje: „Opravdu živoucí ty postavy nejsou. Na to chybí Maxovi i Áje charakter. Ani perspektiva není v textu vždycky jasná. Totéž platí pro umístění obrázků, které někdy bez zvláštního efektu ztvárňují to, co v dlouhém textu teprve přijde.“ Recenzentka oceňuje slovní humor, ale uzavírá: „Je vždycky hezké seznámit se s obrázkovou knížkou vycházející z jiné tradice, i když si tady můžeme klást otázku, zda má celek dnešnímu čtenáři ještě co nabídnout.“

Knihu recenzoval také Eric Vanthillo na vlámském webu Pluizuit, zaměřeném na literaturu pro děti: „Rozsáhlý text zní mírně staromódně, což v rámci celku navozuje atmosféru příběhů z minulých dob. Nádhera! K mimořádnosti knihy přispívají zejména různé narážky v textu nebo slovní hříčky, jimž se dospělí s tichým potěšením usmějí. Pestré obrázky, plné detailů, jsou stejně groteskní jako příběhy. Ilustrátor kreslil a vybarvoval v nádherném naivním stylu zvířata i lidi, kteří se hladce vymaňují z reality.“

Mají to německy píšící krajané jednodušší?

S názvem In het labyrint vydalo menší amsterodamské nakladatelství Koppernik v roce 2022 výběr z Nachgelassene Schriften und Fragmente Franze Kafky v překladu Arda Posthumy (následovala rozsáhlá recenze v knižní příloze celostátního deníku NRC). Stejné nakladatelství také umožnilo nizozemským čtenářům znovuobjevit rodáka z Boskovic Hermanna Ungara vydáním knihy Knapen en moordenaars (Knaben und Mörder) v překladu Huuba Beurskense. Zároveň vyšla od téhož autora v malém utrechtském nakladatelství IJzer v obnoveném vydání De klas (Die Klasse) v překladu Angely Adriaansz a s doslovem germanisty a translatologa Tona Naaikense. Ungarovy černočerné příběhy se dočkaly nadšených recenzí na literárních webech Tzum (Knapen en moordenaars, Hans van der Heijde) a De Reactor, kde Liesbeth D’Hoker dochází k závěru, že „stylisticky i tematicky skutečně stojí tvorba Hermanna Ungara za (znovu)objevení, už vůbec v této katastrofální době, která do jisté míry rezonuje s tehdejším tísnivým životním pocitem“. Znovuobjevením recenzentka naráží na vydání Ungrovy knihy De klas v roce 2002. Tehdy o ní napsal Erik de Smedt na webu Mappa libri: „Román se přesvědčivě noří do životních propastí, aniž nechává negaci poslední slovo. Široká kompozice, v níž se střídá rozbor křečovité psyché s plastickým líčením nereflektovaného života (nezapomenutelná postava žrouta Bobka!) a obohacuje je společenskými i filozofickými akcenty, přináší silný čtenářský zážitek, tísnivý i osvobozující. Doslov vytrhuje spisovatele Hermanna Ungara ze zapomnění a poukazuje na hodnoty tohoto vynikajícího románu.“

Tyto ohlasy – zvlášť zevrubná recenze na významném nizozemsko-vlámském webu De Reactor, který však česky píšící autory téměř systematicky přehlíží (o marném pokusu zaujmout tamní recenzenty pro překlady z češtiny jsme psali v loňské ročence) – by mohly podnítit spekulace o tom, že němčina je možná pro Nizozemce a Vlámy přece jen bližší než čeština, takže překlady německy psaných příběhů, byť z Boskovic, je nadchnou víc, než když autor píše česky. 

Rok 2023 však tento dojem trochu napravil. V lednu vyšla v knižní příloze celostátního deníku NRC dvoustránková recenze Michela Krielaarse na Haškova Švejka s názvem De moeder van alle anti-oorlogsromans (Matka všech protiválečných románů), přičemž i celá ilustrovaná titulní stránka přílohy byla ve znamení této postavy v podání Josefa Lady. Radost ze zájmu o českou literaturu kalí skutečnost, že se rozsáhlý text týkal stávajícího překladu tohoto románu (z roku 1974–1976, 5. revidované vydání je z roku 2018, viz o tom také článek Švejkovy osudy v nizozemštině) a recenzent se nezmínil o tom, že na podzim 2023 kniha vyjde v novém překladu Keese Merckse. Motivem pro článek o Švejkovi byla hlavně skutečnost, že jde o protiválečný román, tedy v dnešní době aktuální téma. Prodej knihy na pár týdnů vzrostl, což pomohlo nakladatelství Pegasus doprodat staré zásoby, ale nejspíš se tím zároveň zmenšila skupina čtenářů, která bude mít zájem o nový překlad. Navíc je otázka, zda na podzim NRC věnuje novému překladu také tolik prostoru.

V dubnu obdobně ovládl knižní přílohu NRC Ota Pavel s knížkou Jak jsem potkal ryby v čerstvě vydaném překladu Edgara de Bruina. Podrobnosti a citáty z četných, vesměs příznivých recenzí uvádíme v aktualitě Literární klenot Ota Pavel.

„Mimo pořadí“

Na čerstvě založené nizozemské, ale anglojazyčné platformě The European Review of Books vyšla v červnu 2022 pod názvem To See a City recenze Alexandera Wellse na trilogii Daniely Hodrové Trýznivé město. Recenze je psána na základě anglického překladu Véronique Firkusny a Eleny Sokol City of Torment, který publikovalo v roce 2021 nakladatelství Jantar Publishing. Mezi jazyky, do kterých byla tvorba Daniely Hodrové přeložena, recenzent neuvádí nizozemštinu (a nepomohlo ani dodatečné upozornění na adresu redakce webu). Přitom nizozemští čtenáři se s tvorbou Daniely Hodrové mohli seznámit už začátkem 90. let 20. století, kdy vyšly první dva díly trilogie (Podobojí, Kukly) s názvem Stad der smarten, Het Olšany-rijk (1993) respektive Poppen (1995) v překladu Edgara de Bruina v nakladatelství De Geus (od vydání třetího dílu nakladatel ustoupil). 

Není to poprvé, že český autor vzbudí v Nizozemsku pozornost na základě anglického překladu, přestože některá jeho kniha vyšla už dřív v nizozemštině. Hraje v tom roli skutečnost, že nemalý počet nizozemských čtenářů, kteří čtou (někdy i výhradně) v angličtině, podle posledních průzkumů stále narůstá. Stalo se to například s knihami Jiřího Weila v překladu Keese Merckse: Život s hvězdou (s názvem De ster van Josef Roubíček) zůstal v roce 1989 prakticky bez povšimnutí. Až recenze anglického vydání knihy Na střeše je Mendelssohn v deníku NRC, podpořená či snad vyvolaná nadšeným doporučením francouzského spisovatele Laurenta Bineta (knihu označil za „geniální“) v úspěšném románu HHhH o atentátu na Heydricha, vedla v roce 2012 k Weilovu znovuobjevení. Kromě obnoveného vydání Života s hvězdou (s názvem Leven met de ster) vyšel ve stejném roce opět v překladu Keese Merckse i zmíněný Mendelssohn op het dak a o dva roky později ještě román De hartslag van Moskou (Moskva – hranice). Snad proto, že se The European Review of Books nezaměřuje v první řadě na nizozemské čtenáře, uvedená recenze na Trýznivé město Daniely Hodrové v nizozemské jazykové oblasti k obnovenému zájmu o tuto autorku nevedla.  

Literární akce

V loňské ročence jsme už avizovali čtení povídky Marka Šindelky Podzimní tvorové 3. srpna 2022 ve Frísku. Povídka v češtině, angličtině, nizozemštině a fríštině, včetně nizozemské audioverze a fotografické imprese z předčítání pod širým nebem, tuto zajímavou akci i téměř po roce připomíná. Majitel pozemku, kde se čtení konalo, se sice domníval, že je Marek Šindelka maďarský spisovatel, ale překladatel Edgar de Bruin, přítomný v publiku, to uvedl na pravou míru. Úvodní slovo pronesla jedna z organizátorek festivalu ve fríštině, což pro obyvatele jiných částí Nizozemska není bez problémů srozumitelný jazyk. Místní diváci chtěli hlavně vědět, zda už byl Marek Šindelka někdy ve Frísku, a když je překladatel ujistil, že pokud ho pozvou, jistě rád přijede, a poukázal na to, že spisovatel dobře ovládá angličtinu, setkal se s námitkou, že ale jistě nehovoří frísky. („Ty přece taky ne,“ zradila dotyčného fríského vlastence manželka.) Z materiálů festivalu se bohužel nedá vyčíst, že několik Šindelkových titulů bylo přeloženo do nizozemštiny – i tento nedostatek na místě napravil překladatel. 

V rámci už zmíněného cyklu Českého centra Brusel „Setkání s českou literaturou“ vystoupili 30. listopadu 2022 v bruselském mezinárodním literárním středisku Passa Porta Jáchym Topol a Markéta Pilátová. V rozhovoru s belgickým slavistou Peterem Vermeerschem tu představili nizozemské překlady svých próz – Topol svůj román Citlivý člověk (Voetnoot 2020) a částečně i čerstvě vydaný svazek edice Moldaviet s texty Supermarket sovětských hrdinů a Výlet k nádražní hale, Markéta Pilátová pak novelu Hrdina od Madridu (svazek č. 30 edice Moldaviet z roku 2021). Všechny tyto tituly přeložil Edgar de Bruin. Vzhledem k tomu, že se vystoupení konalo v prostoru knihkupectví Passa Porta, byla tu na místě možnost knihy zakoupit. Z informací na webu Českého centra Brusel se však nedozvíme, že Jáchym Topol vůbec nějaké romány napsal, natož že by byly přeloženy do nizozemštiny (či francouzštiny). Je údajně nositelem slovinské „Velinického ceny“ (totéž je uvedeno i na webu ČLC) – ve skutečnosti jde o cenu udělovanou během slovinského mezinárodního literárního festivalu, který se mj. odehrává v jeskyni Vilenica. V medailonku Markéty Pilátové v nizozemské verzi webu se dva její romány, které jsou přeložené do nizozemštiny, uvádějí pod českým titulem a ani jinak se nezmiňuje možnost přečíst si je v nizozemštině, o Hrdinovi od Madridu, představeném v Passa Portě, se tu nepíše vůbec. Zato se tu tvrdí, že Pilátová napsala román Een gevoelig iemand (nizozemský titul Topolova románu Citlivý člověk) – zřejmě v domnění, že jde o její román Senzibil, který ale do nizozemštiny přeložený není. Představa, že by každé České centrum by mělo být schopné informovat o překladech z české literatury, které v příslušné jazykové oblasti vycházejí (a podpořit tak jejich prodej), se tedy bohužel nedaří uskutečnit. 

Z literárních akcí v roce 2023 se doposud konal literární večer s názvem „Nádherná lehkost české literatury“. Ve Schiedamu ho uspořádali místní literární nadšenci 17. března 2023 v prostorách starokatolické farnosti ’t Huys te Poort. Po večerech věnovaných ruské a íránské literatuře si z české literatury vybrali Karla Čapka a Jaroslava Haška v kombinaci s vystoupením česko-nizozemské básnířky a překladatelky Jany Beranové. Svůj překlad Čapkovy Dášeňky (Voetnoot 2020) tu představil Edgar de Bruin (základ jeho vystoupení tvořil text zveřejněný 22. září 2022 na nizozemském čtenářském webu Hebban v rámci cyklu „Překladatel vypráví“), Kees Mercks mluvil o svém chystaném novém překladu Haškova Švejka. Kostel nakonec zaplnilo z významné části obvyklé obecenstvo Českého centra Rotterdam (částečně krajané), čímž se původně zamýšlený efekt pořadu, totiž příležitost oslovit nové publikum, poněkud oslabil. 

Každoroční Noc evropské literatury, na jejíž organizaci se v rámci platformy zahraničních kulturních středisek EUNIC podílí i České centrum Rotterdam, proběhla 2. června 2023 v amsterodamském debatním středisku De Balie. Vzhledem k tematickému zaměření na utopie a dystopie tu českou literaturu zastupovala Klára Vlasáková jako autorka (dosud do žádného jazyka nepřeložené) knihy Praskliny. Na záznamu večera začíná beseda, jíž se účastnila, zhruba od stopáže 1.13 (nenechme se zmýlit titulkem, že je Klára Vlasáková „Italian writer“). 

Česká literatura časopisecky

Za uplynulý rok se české literatuře opět věnoval především už zmíněný

Tijdschrift voor Slavische literatuur – TSL (Časopis pro slovanskou literaturu) v osobě Keese Merckse. Jeho recenze uveřejněné v tomto časopise jsme probrali v předchozích odstavcích, zde uvádíme další jeho články a časopisecké překlady. V TSL č. 90 (září 2022) představil básníka Jaromíra Typlta, jehož vystoupení s Janou Orlovou, jak jsme psali v loňské ročence, Mercks zorganizoval v červnu 2022 na amsterodamské poetické scéně Perdu. V TSL č. 92 (květen 2023) Kees Mercks publikoval článek Jaroslav Hašek en Jarmila Mayerová. Een mesalliance (Jaroslav Hašek a Jarmila Mayerová. Mezaliance), doplněný nizozemským překladem dvou Haškových dopisů (nastávající) manželce Jarmile a jednoho Jarmilina dopisu Haškovi. 

Závěr?

Čerstvý úspěch Oty Pavla u nizozemských čtenářů je potěšující, ale relativizuje ho výrok nizozemské spisovatelky Lisy Weedy v květnovém rozhovoru na Světě knihy: „teď je čas objevit ukrajinské, moldavské nebo litevské stejně jako rumunské nebo české autory“. Takovým vhozením do jednoho pytle s autory z jazykových oblastí, z nichž se do nizozemštiny doposud nepřekládalo, Weeda zpochybňuje obyklé hodnocení pozice české literatury v nizozemské jazykové oblasti, totiž že kdo chce, může si z pestré, po dlouhá desetiletí budované nabídky českých autorů v nizozemském překladu udělat o české literatuře dobrou představu. Přitom u obyvatel fríského venkova neznalost překvapí méně než u spisovatelky s ukrajinskými kořeny, která se během autorské návštěvy v Praze pohoršuje nad nezájmem Nizozemců o tuto část Evropy. Nejistotu při pohledu do budoucna vyvolává již zmíněný vysoký věkový průměr současných nizozemských literárních překladatelů z češtiny, ale i konec české literatury v nakladatelství Voetnoot, čímž pro české autory po patnácti letech odpadá jedna „spolehlivá adresa“. Ještě se ukáže, nakolik tuto ztrátu kompenzuje amsterodamské nakladatelství Koppernik, nový hráč mezi nakladateli vydávajícími autory z českých zemí.  

Přehled titulů za rok 2022

Alena Mornštajnová: Hana (Hana), přel. Irma Pieper, Mozaïek, Utrecht 2022
Rudolf Čechura, Jiří Šalamoun: De avonturen van Megahond Max (Příhody Maxipsa Fíka), přel. a upravil Edgar de Bruin, Boycott, Amsterodam 2022
OOST!: Lidmila Kábrtová: Plekken in het donker (Místa ve tmě), přel. Kees Mercks, Pegasus, Amsterodam 2022 
Moldaviet č. 32: Bianca Bellová: Flarden (výběr z povídkové sbírky Tyhle fragmenty), překlad a doslov Kees Mercks, Voetnoot, Amsterodam – Antverpy 2022
Moldaviet č. 33: Jáchym Topol: De supermarkt van Sovjethelden, Een trip naar het station (Supermarket sovětských hrdinů, Výlet k nádražní hale), překlad a doslov Edgar de Bruin, Voetnoot, Amsterodam – Antverpy 2022
Tomáš Halík: Omdat God ernaar verlangt mens te zijn (Vánoce a Velikonoce v úvahách Tomáše Halíka), přel. (z němčiny) Kees de Wildt, Kokboekencentrum, Utrecht 2022  
Ed. Pieter J. Goedhart, Jan C. Henneman, Kees Mercks: Jan Amos Comenius, vier eeuwen voetsporen in Nederland / Čtyři století Komenského v Nizozemsku / Štyri storočia Komenského v Holandsku, Pegasus / Stichting Comenius Museum, Amsterodam / Naarden 2022

Výhled do roku 2023

Ota Pavel: Hoe ik de vissen ontmoette (Jak jsem potkal ryby), přel. Edgar de Bruin, předmluva Jan van Mersbergen, Koppernik, Amsterodam 2023
Karel a Josef Čapkovi: Een negental sprookjes (Devatero pohádek), přel. Edgar de Bruin, Voetnoot, Amsterodam – Antverpy
Jaroslav Hašek: De lotgevallen van de brave soldaat Švejk (Osudy dobrého vojáka Švejka), přel. Kees Mercks, Pegasus, Amsterodam