Vítejte v Norportu, městě sousedícím s bažinami plnými dinosaurů a gigantického hmyzu, které si zakládá na tom, že vše magické a nadpřirozené je v něm přísně zakázáno. Což znamená jediné – autority se už dávno naučily mhouřit oči (případně je kverulantům vypichovat), běžný občan si dává zatraceně majzla a všichni se smějí naivním entitám, které přilákal slogan o novém začátku a nechaly si vymazat paměť, aby mohly žít jako obyčejní lidé… a nakonec logicky skončily buď jako žrádlo pro psy, nebo v některém z gangů, které mají v Norportu prostě všichni. Hlavní tři kliky jsou tyto: Cosa Humanica aneb mokrý sen italské mafie, Sjednocená sýrová aka démoni všeho druhu a Bílá rada, shromažďující všechny možné mágy, elfy a uctívače Nebe a prostě „svatoušky“.

Od kruté války napříč světy už ale uběhl nějaký ten čas a život plyne tak nějak poklidně i díky nabušenému SWAT týmu, který zcela otevřeně popírá zásadní norportskou premisu podle hesla „jsou to zrůdy, ale jsou to zrůdy, které máme na povel“. Kdysi byl členem i Bý, známá stará béčková legenda, vrchol potravního řetězce, který arogantně prohlašuje, že „když mají příšery noční můry, zdá se jim vždycky o mně“. Minulost je ale mrtvá, momentálně je Bý ochlasta totálně z formy, který utekl před jakoukoliv zodpovědností a hlavně před vzpomínkami. Jenže když zmizí sestra manželky význačného zločineckého bosse (mimochodem, s největší pravděpodobností se pod její pěknou tvářičkou skrývalo vosí monstrum, připravené naklást do účastníka pochybných sexuálních hrátek vajíčka), stane se hlavním podezřelým právě Bý. Pro vlastní klid proto musí vyrazit na quest, zachránit vosu v nesnázích, sehnat dokonalý klobouk a béčkově zmasakrovat všechny, kdo zapomněli, jak moc dokáže být Bý zlý, když se skutečně rozzlobí…

Český autor s pseudonymem Shigor Birdman vydal před Starou béčkovou legendou jen dvě knihy – military sci-fi Mise, která musela selhat (2005) a postapo Kronika konce světa (2009). Dlouhodobě však působil jako překladatel a herní programátor (podílel se třeba na legendární české hře Vietcong z roku 2003). Béčka všeho druhu tak má opravdu nastudovaná. Nejnovější román je jeho dosud nejrozsáhlejším dílem a nemá cenu zakrývat, že se místy trochu vleče a určitá dieta by byla na místě. Na druhou stranu těch čtrnáct let od předchozí knihy evidentně přineslo spoustu nápadů, které autor ve Staré béčkové legendě rozhazuje plnými hrstmi. A pokud máte čas a čtení si můžete dávkovat nebo k němu přistupovat jako k vyzobávání právě těchto nápadů, jedná se o jednu z nejlepších knih tzv. české akční školy za hodně dlouhou dobu. Setkáme se například s lovecraftovsky pojatým bohem zapomnění Alzem Hammerem, historickými zkazkami o krvavé invazi právníků, dealování svěcené vody, žoldnéřským duem Mořen a Janička ze společnosti Chaloupka, s. r. o. – Security Service (manažerku jim dělá ježibaba Vasilisa s epesní sbírkou „košťátek“ palných, chladných i vhodných k úklidu bordelu všeho druhu). 

Norport sám ostatně připomíná šílená města podle vzoru neprávem zapomenuté Žambochovy knihy Megapolis, kde se setkával paranoidní Sherlock Holmes s Trhačem ze Želv ninja nebo Kačerem Howardem, ale i Nový Krobuzon Chiny Miévilla, zbavený sociální naléhavosti a pojatý jen jako hřiště pro bezuzdnou akční zábavu. A možná úplně nejvíc je inspirací Madripoor z klasických komiksů o Wolverinovi. Tedy gangy ovládané místo, které je trestí všech noirových měst od filmové (nikoliv reálné) Casablanky po Los Angeles Philipa Marlowa. A hlavní hrdina Bý je pak právě takovým klasickým Wolverinem (ostatně loganovsky vypadá Birdmanův hrdina i zde na obálce), který se po Madripooru pohyboval v přestrojení za soukromé očko a předstíral, že nic jako X-meni neexistuje.

Ovšem Bý není Logan, protože Bý je… nikoliv nejostřejší tužka v penále. Je sice schopen seřezat a sežrat (včetně duše) skoro cokoliv, ale zároveň otevřeně spoléhá na to, že vždycky je tu plán B – což znamená masakr. A především spoléhá na to, že to o něm všichni vědí a konfrontaci se včas vyhnou. Plus zjišťujeme, že tiramisu považuje za typicky japonský dezert (a italský šéfkuchař v jeho očích klesne, když nereaguje na jeho japonské poděkování) a má zmatek v slavných shakespearovských hrách (příjemná změna oproti nelidsky informovaným lidským encyklopediím například z knih Štěpána Kopřivy). Třešničkou na dortu je pak posedlost tím, že své výhrůžky plní vždy doslova – což ho zároveň irituje, protože občas ve vzteku vyhrožuje velmi kreativně, i když by prostě stačilo dotyčnému urvat hlavu.

A podobně jako Logan/Wolverine má i Bý problémy s pamětí. Ve formě flashbacků se tak dozvídáme další fascinující detaily z historie Norportu a postupně začnou fungovat i emoce, respektive se čtenářské vnímání Býho změní z ultimátní mlátičky v… tragicky melancholickou mlátičku. Birdman však nikdy nezapomene na to, že chce vyprávět béčkovou historku pro milovníky béčkových historek – a přizpůsobuje tomu i konec, který svou otevřeností ani tak neslibuje pokračování, jako spíš vzdává hold všem možným cliffhangerům z béčkových sérií, které vždy slibují, že příště bude opravdu víc výbuchů, starých bohů, dlaků a investigativních novinářek v nesnázích. Upřímně, Norport i Bý samotný nějakou další knihu určitě utáhnou, ale v rozumných rozestupech. Coby nálož béčkových nápadů totiž Stará béčková legenda funguje především ve chvílích, kdy je člověk unavený sofistikovanějšími knihami a příběhy. Nejvyhlíženější knihou v edičních plánech se však stane jen stěží.