Davide Enia vypráví příběhy úzce spjaté se Sicílií jako místem, které spojuje tři kontinenty a přijímá vše, co mu moře či nebe přinese. Vždy se ho osobně dotýkají.

Narodil se v Palermu a jeho mateřštinou je sicilština. Dětství strávil kopáním do balonu v ulicích rodného města, které dodnes považuje za jedno z nejdůležitějších evropských kulturních center. Od roku 2002 píše a režíruje divadelní i rozhlasové hry, v nichž sám jako herec také vystupuje. V roce 2012 vydal svůj první román Così in terra, který pod názvem Jako v nebi, tak i na zemi vyšel letos v překladu Mariny Feltlové. Enia v něm na pozadí historických událostí padesáti let (1942–1992) vypráví příběh tří generací rodiny, která se musí vyrovnávat s traumaty způsobenými válkou i výzvami společnosti, v níž duchovno a víra ztrácejí význam a na síle naopak nabírají na jedné straně radikální komunismus a na druhé straně mafiánské klany. Těžištěm románu ale zůstává – skutečnými postavami a událostmi inspirovaný – individuální příběh rodiny, jejíž mužská část nachází tváří v tvář těmto výzvám útěchu v boxu a ta ženská v možnosti svobodně realizovat vlastní potenciál. 

iLiteratura: Jako v nebi, tak i na zemi je, vzato samozřejmě velmi obecně, román o boxerech. Co vás vedlo k tomu, že jste svoje hrdiny nechal právě boxovat?
Davide Enia: Box v sobě má sílu, jakou v jiném sportu nenajdete. Není to žádné bezhlavé vybíjení agrese, jak si někteří dodnes myslí. Boxer musí být velmi inteligentní, velmi rychlý a zároveň nepředvídatelný. Musí být schopný přijímat rány a vyrovnat se s nimi. Nejen v ringu, ale i mimo něj. Při boxu je zároveň člověk v úzkém kontaktu se svým tělem, sám se sebou. Tohle spojení dneska lidi ztrácejí. Box mi umožnil popsat tělesnou podstatu lidského bytí. 

iLiteratura: Touhle fyzickou silou ve tvém románu vládnou muži. Ale i ženy, ačkoli v něm nejsou hlavními postavami, mají důležitou roli, jsou to silné osobnosti. Obě ženské postavy – babička i matka hlavního hrdiny jsou pracující ženy, což v době, o které píšete, nebylo na Sicílii běžné.
Davide Enia: To je pravda. Já jsem feminista, myslím, že ženy mají ohromnou sílu a jsou často mnohem schopnější než muži. Chtěl jsem, aby to v tom románu bylo poznat. 

iLiteratura: Román se v originále jmenuje „Tak i na zemi“, český nakladatel přidal do titulku i chybějící část modlitebního verše „Jako v nebi“. Vy jste ale předpokládám chtěl tím vynecháním něco říct.
Davide Enia: Přesně. Chtěl jsem přitáhnout pozornost k dění na zemi a ukázat ji jako místo, kde se tělo stává oltářem pro modlitbu těla, přičemž smilování přichází skrze krev, hmatatelným způsobem. Hlas lže, myšlenky lžou, ale tělo nelže nikdy. Navíc země je místo, kam spadnete, ze kterého vstanete, je to ring, kde se bojuje.

iLiteratura: Vaší zemí je Sicílie, ostrov, který byl vždycky důležitou kulturní i obchodní křižovatkou. Jak moc vás ovlivnilo, že jste se nenarodil na „Kontinentu“, jak vy ostrované říkáte Itálii?
Davide Enia: Být ostrovan je svým způsobem diagnóza. Ovlivňuje nás to ve všem. Já svoji zemi miluju i se všemi jejími kontroverzemi. Miluju Palermo, přístav, co vždy přijímal všechny, kteří tam připluli, a dělá to dodnes. My na Sicílii nestavíme zdi a neodmítáme ty, kdo k nám připlouvají, jsme na příliv a odliv – nejen lidí – zvyklí. Ostrovan nevidí svůj ostrov jako limit, moře pro něj není hranice, ale možnost, most. Moře ho spojuje s celým světem a on přijímá vše, co z moře přichází. To se na kontinentu neděje. Itálie je dneska vyděšená, celá Evropa je strašlivě vyděšená, a přitom by stačilo ty lidi, kteří přicházejí, poslouchat a řešení téhle takzvané krize by se hledalo mnohem snáz.

iLiteratura: Předpokládám, že vás ovlivnilo i to, že italština není tvou mateřštinou.
Davide Enia: Samozřejmě. Já myslím a cítím v sicilštině. Italština je moc mladý jazyk na to, aby dokázal vyjádřit to nejstarší, to podstatné, to tělesné. V Tak i na zemi používám sicilštinu pro přímou řeč postav a italštinu pro promluvu vypravěče. Jinak by to ani nešlo, moje postavy mluví tak, jak jsem mluvil já, když jsem hrál fotbal s klukama v ulicích Palerma nebo když jsem někoho miloval. 

iLiteratura: Sicilané jsou také, oproti západní Evropě, mnohem více nábožensky založení. I tohle téma se v románě objevuje.
Davide Enia: To je pravda. Sicílie je velice religiózní země, ne dogmatická, ale velice vnímavá vůči duchovnu. Na Sicílii hned pochopíte, nejen hlavou, ale právě tělem, že skutečnost není jen to, co vnímáte svými smysly. Smysly jen napovídají, když se objeví nenadálý vánek od moře nebo třeba vítr scirocco, prožíváme to intuitivně, vnímáme vítr v jeho podstatě: jako předzvěst, znamení, které nám zprostředkovává kontakt s místem, z nějž vítr vane a které je pro nás neviditelné. 

iLiteratura: Možná se Sicilané naučili dívat jiným způsobem právě proto, že dívat se je na Sicílii složité.
Davide Enia: Přesně tak. Světlo u nás na Sicílii je mnohem silnější, je zlé, agresivní. Světlo tam u nás oslepuje. Když vyjdete v létě v sedm ráno na palermskou ulici, okamžitě máte místo očí maličké škvírky a hned pochopíte, že jen tak se dívat prostě nejde. Hned si musíte oči něčím chránit, protože dívat se bolí. Tak se naučíte dívat víc z dálky, jinak, a taky důvěřovat svému tělu, jeho intuici. Napojíte se na jinou dimenzi, kde koukat nepotřebujete, protože vnímáte celým tělem. 

iLiteratura: Češi považují Sicílii pořád ještě hlavně za ten „mafiánský“ ostrov. Ve vašem románu je mafie přítomná tak nějak implicitně, ale vy její činy nijak zvlášť nevysvětlujete, a to i přesto, že právě ony během sedmdesátých a osmdesátých let udělaly z Palerma znovu bitevní pole. Mohl byste nějak přiblížit situaci na Sicílii z tohoto hlediska?
Davide Enia: Mafie vznikla jako forma protestu proti státnímu zřízení vlastně už v době sjednocování Itálie. Nárůst její moci pak umožnilo hlavně patriarchální uspořádání společnosti: chlapi, kteří se houfují, aby společně bojovali proti znepřátelené smečce. A státu se pořád ještě nepovedlo se s tím vypořádat. V tom svém románu ukazuju, jak jsme reálně žili, když jsem byl malý kluk. Běžně jsem na ulici vídal mrtvoly, prvního zabitého jsem viděl, když mi bylo osm. A román končí rokem 1992, kdy se mafii bohužel povedly dva obrovské atentáty, na soudce Falconeho a Borsellina. To, co následovalo potom, bylo neskutečné, na dvoukilometrové cestě tě pětkrát kontrolovali karabiníci. Dneska je situace lepší, Palermo má skvělého starostu, město je bezpečné, není to jako dřív.

iLiteratura: Román končí rokem 1992 a chronologický začátek má ve vylodění spojenců v Africe v roce 1942. Proč zrovna operace Torch?
Davide Enia: Protože mi o ní vyprávěl můj děda, když jsem byl malý kluk. Děda mluvil málo, ale když už promluvil, tématem byly téměř vždycky jeho válečné zážitky. Myslím, že kdo zažil válku, už nikdy na ni nepřestane myslet. A tak jsem chtěl vyprávět, jak po celých těch padesát let v těch lidech válka zůstávala, jak se ta zkušenost předávala z generace na generaci. I ve mně všechna ta dědova vyprávění zůstala a nakonec se dostala ven tímhle způsobem. Román začíná bombami, které na Palermo padaly z nebe, a končí těmi, co vybuchly přímo v jejím nitru, nastražené mafií. Co jiného je život než bomby, které se neustále vracejí? Stále stejná, vracející se scéna: ring, kde člověk bojuje, abys přežil. Mění se herci, ale scénář zůstává: krev, zuřivost, nutnost neustálého tréninku, aby se tomu všemu člověk dokázal postavit a nepodlehl.