László Szilasi se v oboru umělecké literatury pohybuje jako hungarista a komparatista, docent na univerzitě v Segedíně, i jako oceňovaný prozaik. Třetí most je jeho první román přeložený do češtiny.

Příběh je rámován abiturientským sjezdem po několika desetiletích od maturity. Alkohol, dojetí a magie vlahé noci vyvolává na světlo časem zasuté nevyřízené záležitosti – ani nemusí jít o křivdy nebo rány, ale je prostě ta pravá chvíle říct si, že „takhle to nebylo, bylo to jinak“. To podstatné se odehrává v široké retrospektivě v podobě „zpovědi“, kterou jeden z bývalých spolužáků Ferenc Nostávszky činí vypravěči, Dénesi Sugárovi. A ústředním motivem jsou okolnosti smrti třetího, Pétera Foghorna, který na sraz nedorazil. Vypravěčská perspektiva se ještě několikrát změní, nakonec i ve prospěch závěrečného odhalení, snad i katarze.

Těžištěm románu ovšem nejsou kompoziční a vypravěčské strategie, nýbrž prostředí. Dílo totiž pojednává o lidech bez domova; Foghorn a Nostávszky se řízením osudu kdysi sešli v partě segedínských bezdomovců. Szilasi se k tématu dostal z vlastní zkušenosti: impulsem k napsání románu o bezdomovcích mu byl osud známého, který na ulici skončil takřka ze dne na den. Následovně sbíral materiál u charitativních organizací i přímo v terénu.

Do detailu se tak lze seznámit s nejrůznějšími, zdaleka nejen ekonomickými, aspekty života na ulici: kde se shání oblečení a proč se nosí v tolika vrstvách, do kterých charitativních institucí se dá zajít pro jídlo, jak se řeší chlast, kuřivo a pohlavní touha, jak zdravotní potíže (strašlivě).

Lze proniknout do sebepochopení bezdomovců: osvojit si důležitost každodenní rutiny, opakování jednotlivostí, neměnné itineráře tahů městem (součástí knihy je mapka města s vyznačenou trasou – ovšem, ironicky, i s oním neexistujícím třetím mostem, jako by autor chtěl dát najevo distanci od aktuálního světa). Existenciální význam skromného majetku, omnia mea mecum porto, identifikace sebe samého s prostorem, který zaujímám, protože prostě nemám nic jiného, s čím by se identifikovat dalo, a z toho plynoucí smrtelně hříšný charakter krádeže: „… neboť kdo krade, ten nebere tobě, ale z tebe. Místo, to jsi ty sám a ty sám jsi zároveň tělem i svými věcmi.“ Frustrace vybíjené násilím dávaným i přijímaným („… když už nemám koho zbít, ať zbijí aspoň mě.“). A ovšem i poznat sociální stratifikaci panující na ulici, protože nikdy na tom nejsi tak špatně, aby někdo další na tom nebyl ještě hůř.

Potud se Třetí most blíží – i přes zmíněný trik s třetím mostem – literatuře dokumentárního či autenticistního typu a je třeba vyzdvihnout, že v maďarské literatuře s její sociografickou tradicí má na co navazovat. Ještě zajímavější to ovšem začne být tam, kde tato sociografická rovina překračuje směrem k rovině společenskokritické. Autor se totiž úspěšně vyhnul jak moralizování nebo poučování, tak rozněžňování se nad krutým osudem. Společenskokritickou rovinu nezredukoval na binární opozici bezdomovců (líných, smradlavých a obtížných) a většinové společnosti (bezcitné a sobecké).

Právě postřehy o ní jsou nicméně cenné a stojí za to se u nich aspoň krátce zastavit. Otře se o pomáhající profese a jejich virtue signalling: „Odváděli svou práci dobře. Ale i tak jim to dobro nějak nešlo. […] … přitom je to jen nepřirozený tep altruismu.“ Nebo krutým způsobem poukáže na to, že i pomáhajícím profesím může takříkajíc rupnout v kouli, když píše o žhářských útocích na bezdomovce: „Sociální pracovník, který toho má plný zuby. Vyhořelý sociální pracovník, kterého už unavilo evidovat a znovu a znovu zachraňovat, udržovat je při životě a spolu s tím vším i celý ten problém, aby měl i dál co na práci, aby měl práci, celé ho to už přestalo bavit, celá ta věc je na nic, tu práci už nechce. Úděsný sociální pracovník, sériový žhář…“

Když už je řeč o práci, právě na ní lze krásně ukázat, jak autor pracuje s předsudky většinové společnosti: už u takového vzteklého a z úrovně první signální soustavy odhozeného doporučení „jděte pracovat“ se v konfrontaci odhaluje jeho nesmyslnost – a nesmyslnost celého kultu práce, výkonu a takových věcí, známého dobře i v našich podmínkách. „Někdo šel domů z práce a mezitím si potřeboval něco vyřídit a nakoupit na večer,“ glosuje to hrdina. „… někteří trávili nebo marnili čas stejně jako my, jen k tomu měli k dispozici víc bonusů a žetonů.“ Pracující tváří v tvář nepracujícím odhalují nesmyslnost svého prací naplněného života a ti, kteří jsou ohroženi nedostatkem práce, v nich zase vidí jeho vyprázdněnost. Pro obě skupiny je to nepříjemné vystoupení z komfortní zóny. S takovou myšlenkou lze jistě polemizovat, ale nelze jí upřít originalitu, ba svěžest.

Pozoruhodně se zde uvažuje o bezdomovectví v souvislosti s politickými změnami, při nichž si autor vypravěčovým prostřednictvím s oblibou kopne do maďarské (vlastně obecně středoevropské) formy kapitalismu: ukáže zdvižený prostředníček fetišismu soukromého vlastnictví, když obsazení nějakého prostoru, o který zrovna nikdo nejeví moc zájem, označí jako „nenápadně privatizovaný soukromý majetek“.

Obdobně trefný paradox nabídne autor ústy svého hrdiny při úvaze o kapitalistickém étosu svobody individua, v sociálních otázkách obdobně fetišizované: „… přemýšlel jsem, že tihle lidé většinou nejsou produktem urychleného divokého kapitalismu, ale socialismu, s jeho omezenou konzumní společností orientovanou na jistoty, která člověka nevychovala ke svobodě.“ Jenže: „Na tento jiný svět je nikdo nepřipravil a tento jiný svět nebyl připraven na ně, nebo přesněji na to, že tu budou i segmenty, na které nebude mít profit vůbec vliv. […] Tyhle lidi nezajímá profit. Potřebují svobodu.“

Ovšem své nedostane jen tento špatně pochopený kapitalismus, ale i novější typy myšlení – a také formou paradoxu: „Bylo přitom vidět, […] že se snaží, aby si o nás mysleli něco, co by si v této situaci měli myslet politicky korektně. […] Uvnitř pod tou maskou v nich ale syčela příslušnost ke střední třídě, která […] jim v tuto chvíli mnohem silněji sugerovala, že příčinou té bídy […] je přece jen nedostatek píle.“

Dlouhá ukázka, ale snad to stálo za to. Chtělo by se mi uzavřít, že největší přidaná hodnota románu spočívá v tom, že takových myšlenek je v něm řada. Bezdomovectví tu neslouží jako objekt pohoršení nebo soucitu, ale jako nositel jiné perspektivy. Jenže – takové čtení, a tato recenze je toho dokladem, způsobuje, že se pro samé deskripce a úvahy vytratí ze zřetele příběh. Ten se nicméně razantně přihlásí o slovo sám v závěrečné části, kdy dojde, jak již bylo naznačeno, k jisté anagnorizi – o vyjasnění, kdo je (celou dobu byl) kdo. Ale právě že jen „jisté“. Autor vposledku nabídne konec otevřený. Zápletka má kriminální charakter, takže se tu vyjasní (nebo vlastně nevyjasní?) nejen, jak to vlastně bylo s Foghornovým odchodem ze světa, ale také s tím záhadným třetím mostem – konstrukcí, která se hodí pro přespávání i k úplně jiným činům.