Sir Konrad Vonvalt je justiciár, člen sboru soudců sovánského císařství. Společně se svým strážcem Bressingerem a mladou písařkou Helenou Sedankou jsou již dva roky na cestách po odlehlých koutech impéria, aby všem poddaným připomněli, že nikdo není nad zákonem a spravedlnost je zde pro všechny. Když však ve vzmáhajícím se obchodním městě začnou vyšetřovat vraždu manželky zdejšího šlechtice, odhalí spiknutí, které dalece přesahuje hranice provincie a hrozí smést z povrchu země celou říši.

Richard Swan nejprve publikoval vlastním nákladem několik sci-fi, než prorazil prvním dílem fantasy (pravděpodobně trilogie) Říše vlka, jejíž první část vyšla pod názvem Královská spravedlnost letos i česky. Jeho kariéra tak zatím připomíná Anthonyho Ryana, autora skvělé epické fantasy Píseň krve (a jejích již o něco horších, ale stále nadprůměrných pokračování). I zde se pohybujeme v nepříliš romantizovaném středověkém světě, který oproti rozmáchlým epickým ságám má historii i mytologii načrtnutou jen v hrubých obrysech, protože mnohem více staví na charakterech postav a schopnosti vzbudit k nim čtenářské sympatie. Zároveň u obou autorů hrají důležitou roli speciální řády s vlastními pravidly a možnostmi, přesahujícími schopnosti obyčejných lidí.

Swanovi justiciárové tak disponují „císařským hlasem“, díky němuž mohou donutit podezřelé mluvit i proti jejich vůli pravdu, případně je reálně ochromit či donutit k určitému činu (nic komplikovaného, maximálně například aby upustili zbraň, nikoliv aby ji vzali a někoho šli zabít). Za určitých podmínek jsou schopni komunikovat s mrtvými (k smrti muselo dojít nedávno, tělo nesmí být extrémně poničeno a ideálně by měl mezi justiciárem a zesnulým existovat nějaký vztah – klidně i jen v podobě žádosti o pomoc učiněné za života, jinak hrozí, že mrtvolu posedne některý z temných duchů zásvětí) a někteří využívají k předávání zpráv či pozorování zvěř. Nadto jsou ovšem především cvičenými válečníky a právníky. Konkrétně sir Konrád Volvant je navíc veteránem z tzv. Reichskriegu, tedy tažení, díky němuž se území sovánského císařství skokově rozšířilo (sám justiciár přitom pochází z jednoho již dříve pohlceného království), a tak si silně uvědomuje, jak důležité je udržet vládu práva. Nejen že právě to udržuje říši v klidu, ale především alespoň trochu činí zvěrstva, ke kterým během Reichskriegu docházelo, ospravedlnitelnými „vyšším dobrem“ a blahobytem dalších generací. 

Je docela zajímavé, jaké představy o demografii svých fiktivních světů mají někteří současní autoři fantastiky. Swan například operuje s tím, že sovánské císařství, jehož společnost je na úrovni pozdního středověku, maximálně renesance, obývá zhruba sto milionů lidí. Pro zajímavost, například osmanská říše měla kolem roku 1520 asi dvanáct milionů obyvatel, nejlidnatější stát Evropy Francie se teprve na počátku devatenáctého století dostal na třicet milionů obyvatel. Schopnost sovánského císaře a jeho šlechticů mobilizovat ozbrojené síly však odpovídá spíše ranému středověku (pohybujeme se v řádu stovek mužů u šlechticů, tisícovek u císaře). 

Na promyšlené demografii však Královská spravedlnost nestojí ani s ní nepadá. Důležitá je zápletka, která dalece přesahuje většinu dosavadních mixů detektivky a fantasy dostupných na českém trhu. Ve sci-fi se vyšetřování zločinu, případně inspirace především americkou drsnou školou v postavě a pojetí společnosti objevuje poměrně často a již klasik Isaac Asimov takto napsal jednu ze svých nejpopulárnějších sérií (započatou románem Ocelové jeskyně), kdežto fantasy inklinuje k poněkud odlišnému typu zápletek. Alespoň pokud není řeč o městské fantasy, ale o její epické či hrdinské podobě. Poměrně populární sice u nás byla například série Jestřáb a Rybářka od Simona R. Greena, ale nakonec asi nejzajímavější byly příběhy domácího autora Ondřeje S. Nečase Případy hejtmana Ambrože. Obojí však nakonec spíše zapadlo a není náhodou, že i když spousta domácích autorů detektivku miluje, píšou ji raději ze současnosti, případně historickou.

Swan tedy kráčí složitější cestou a pečlivě promýšlí možnosti, které se jeho justiciárovi nabízejí – nesahá okamžitě po využití jeho nadpřirozených schopností, nedělá z něj nepřemožitelnou sílu, ale promýšlí i omezení, kterým se musí podrobit, pokud chce vykonávat svůj úřad s čistým svědomím. Zároveň ovšem posouvá příběh k okamžiku, kdy už nejde jen o prosté odhalení pachatele, ale kdy je Vonvalt arogancí nebo prostě zpupností svých protivníků do hloubi duše uražen, a v ohrožení tak není jen jeho život, ale především vlastní morální integrita. Příběh vypráví jeho písařka, která na události vzpomíná s odstupem mnoha let, a tedy jako čtenáři tušíme, že se situace vyvrbí pro všechny zúčastněné hodně špatně. Swan díky tomu překvapivě úspěšně vyvolává i emoce – ať už se jedná o Heleninu první lásku, nebo okamžiky, kdy se Vonvalt přestává kontrolovat a přechází – zatím jen dočasně – na „temnou stranu“. 

Pro české publikum je pak zajímavé i to, čím vším je sovánské císařství inspirované, protože ve jménech i fiktivních jazycích poznáváme zajímavý mix slovanských a německých reálií. Královská spravedlnost tak má potenciál, aby u nás její autor zdomácněl stejně jako zmiňovaný Anthony Ryan.