Méněcenné národy, jako jsou Češi, Slovinci, Slováci či Židé, zaniknou, jelikož jejich existence pro civilizaci stejně nemá žádný význam. Tento názor sdíleli v 19. století někteří šovinističtí Němci a jejich následovníci se ve století dvacátém pokusili i o násilné urychlení tohoto podle nich přirozeného vývoje. Jak ale na podobné názory o rasovém předurčení a hierarchii jednotlivých národů reagovali čeští (fyzičtí) antropologové? Na to hledá odpovědi skupina českých i slovenských historiků a sociálních antropologů v knize Za rovnocennost evropských plemen. Československá antropologie tváří v tvář rasismu a nacismu. 

Na mnoha příkladech autoři ukazují, že ani českým badatelům se rasismus nevyhnul, lišili se často jen v náhledu na to, která etnika přesně patří k těm nadřazeným. I meziválečná československá antropologie „sdílela přinejmenším některá svá epistemologická i politická východiska a požadavky se svým německým protějškem. Zdejší antropologové nepředstavovali v rámci evropského prostoru radikálně odlišnou enklávu demokratického smýšlení“.

A totéž se týkalo i počátků zdejší fyzické antropologie. Kupříkladu už v rámci expozice Národopisné výstavy českoslovanské 1895 měli podle Filipa Herzy „kostlivci vytažení ze skříní univerzitních kabinetů“ (míněno doslova) dokládat somatickou jedinečnost příslušníků českého národního kolektivu. V kontrastu k těmto materiálům pak byly vystaveny lebky tzv. židů, cikánů a především českých Němců: „První veřejná prezentace fyzické antropologie tak byla mimo jiné pokusem podpořit vědeckými argumenty legitimitu a případně rovněž konkrétní politické požadavky českého národního hnutí.“

Po vzniku samostatného Československa se pak vhodným terénem pro výzkumy a dokazování podobných tezí stala především Podkarpatská Rus, prostor, kde se realizovaly československé sny o vlastním koloniálním panství a kde bylo podle současníků možné nacházet a zkoumat skutečné primitivní „divochy“: Rusíny a Rusínky, ale také tamní židovské a romské komunity.

Na trochu jiný myšlenkový kontext musel reagovat původem český antropolog a lékař Aleš Hrdlička (1869–1943), který se prosadil a zemřel v USA. Tam čelil silnému přesvědčení o rasové podřadnosti evropských, zvláště slovanských přistěhovalců. Svými výzkumy se to snažil podle Markéty Křížové vyvrátit: „Neexistují žádné důkazy pro to, že by normální bílý přistěhovalec odkudkoli snižoval fyzický či mentální standard amerického národa nebo jej ohrožoval.“ Na druhé straně ovšem za významné ohrožení kvalitní bílé populace v USA pokládal Hrdlička imigranty z Asie a zvláště černošskou populaci: „Pouze jeden druh přistěhovalce v této zemi vzbuzuje skutečné obavy. Je to nedobrovolný přistěhovalec z Afriky.“ V Hrdličkových textech o slovanském/československém typu se podle Křížové objevuje paradoxní spojení nespojitelného: vymezení se proti nadřazenosti nordického typu nad ostatními typy bílé rasy, zároveň ale systematické budování obrazu „přirozené“, vědecky prokázané dominance bílé rasy nad ostatními a slovanského typu v jejím rámci. 

A tytéž rozpory byly zřejmé i z publikace Rovnocennost evropských plemen a cesty k jejich ušlechťování (Česká akademie věd a umění, 1934), která měla i z popudu T. G. Masaryka oficiálně vyvrátit rasismus nacistů, ale mnohé příspěvky jen předvedly rasismus v poněkud jiném provedení. Jen v naprosté menšině kapitol zaznělo stanovisko, které je dnes už většinově přijímané, totiž že kategorie rasy jako analytický koncept je z vědeckého hlediska irelevantní. Karel Čapek ve svém textu, který o knize pro Lidové noviny napsal, zdůraznil právě tento aspekt: „Rozdíly, které v nás pěstuje politika, jsou daleko větší než diference vložené do nás přírodou.“ V čemž měl pravdu, jen to z oné publikace tak zcela nevyplývalo. 

O tom, jak se postavit k nejednoznačnému dědictví kupříkladu zmíněného Hrdličky, se u nás teprve začíná diskutovat, viz článek Daniela Anýže. Recenzovaná kniha pomáhá podobné názory pochopit v jejich dobové podmíněnosti, ale rozhodně se je nesnaží skandalizovat, ani nevyzývá k odstranění Hrdličkovy busty v centru Humpolce. Ostatně i když se také v meziválečném Československu připravovaly zákony vycházející z eugeniky (založené právě na snaze o ochranu údajné rasové kvality národa), nebyly přijaty – na rozdíl nejen od nacistického Německa, ale i některých skandinávských demokracií…