Lenka Blažejová dosud vydala tři knihy inspirované osobní zkušeností: Mému miminku (2018), Moje rudá knížka (2020) a Cíťa (2022). Novinka z loňského roku si vysloužila nominaci na cenu Zlatá stuha v kategorii Literatura faktu pro děti a mládež. Hned v Plaché předmluvě se autorka představuje jako introvertka a citlivka – a přesně o takových lidech kniha je. O pochopení a přijetí sama sebe, hledání vlastních kvalit a nadání, ale i o výzvách, které na citlivky ve světě čekají. V neposlední řadě vypovídá i o pocitech jinakosti a divnosti, které jsou nemístné, protože citlivých lidí je spousta, jen o sobě navzájem moc nevědí. Osobní provázání knihy s autorčiným životem je v konečném důsledku kladem i záporem celé publikace.

Cíťa působí na první pohled propracovaným dojmem, každá dvoustránka je ucelená, ilustrace i nálada stránek odpovídají obsahu. Trochu nešťastný se jeví výběr modré barvy, která je spolu s bílou a černou jedinou barvou knihy. Její chlad evokuje melancholickou a smutnou náladu, kterou jako by citlivky musely zákonitě trpět.

Je zjevné, že autorka chtěla zpřístupnit knihu co největšímu počtu čtenářů; citlivkám samotným, ale i „ostatním lidem, aby nakoukli do našeho světa a trochu ho pochopili“ (s. 4). Ilustrace i krátké texty napovídají, že kniha byla zamýšlena spíše pro mladší čtenáře, obsahově je však pro tuto věkovou kategorii místy složitá a zčásti zahrnuje i témata (např. část o rodičovství nebo o autorčině životním příběhu), která zmíněnou cílovou skupinu zřejmě tolik nezaujmou. 

Osobní prožitek citlivosti a introverze dominuje především v prvních kapitolách knihy, které pak vystřídají dvě obecné a popisné kapitoly INTROverze a Vysoká citlivost, v nichž autorka uteče od příjemně působící první osoby množného čísla („my introverti“) a subjektivních pocitů k obecnému tvrzení „introverti potřebují“ a k věcnému popisu toho, co introverze, resp. hypersenzitivita vlastně je. Inkluzivní nádech knihy a sdělení, že i „divnolidi a citlivky“ nejsou na světě sami, ale jen o sobě navzájem nevědí, se tak najednou ztrácí a vystřídá ho diskurz rozdělování na introverty a extroverty, tedy nás a ty ostatní: čtenář je pak nucen vybrat si, na které straně se nachází, a na věci už nic nezmění ani zmínka o škále introverze a extroverze, na které se každý z nás pohybuje.

Kapitoly Křehké SITUACE a NEmluvení pěkně a místy i vtipně ukazují modelové situace, ve kterých se lidé mohou cítit nesví. Autorka dobře vybírá zdánlivě jednoduché každodenní scény, kterým by mnozí nepřikládali jakýkoli význam, pro „citlivé a introvertní“ ale mohou být nepřekonatelnou výzvou. Krátké texty doplňují výstižné ilustrace, čtenář se nenudí a může se vcítit jak do role introverta, který se stydí promluvit ve skupině lidí, tak i do pocitů ostatních, kterým se zdá být introvert namyšlený právě proto, že nemluví. Autorka se tu okrajově dotýká i aktuálních témat, jako je dopad sociálních sítí nebo lockdownových opatření na naši psychiku.

Dobrá práce s ilustrací vynikne i v kapitole SLAVNÍ introverti a ZNÁMÉ citlivky, místo uvozovek používá autorka komiksové bubliny, ve kterých o sobě slavní lidé prozrazují své podivínství. Škoda, že bubliny nejsou u každého a že se nedozvíme, proč je mezi známými citlivkami například i Rosa Parksová. Určité nejasnosti ve výběru informací, ale i jejich důvěryhodnost jsou další slabinou knihy. Z estetického důvodu jsou zdroje pochopitelně uvedené až na konci knihy, informacím v kapitolách, které jsou více didaktické, pak ale chybí určitá kredibilita.

Kromě zdrojů najdeme na konci knihy i Knižní inspiraci a Zajímavé odkazy, které čtenáře navádějí na knihy i internetové stránky věnující se podobným tématům jako kniha samotná. Zajímavým doplňkem ke knize je i pracovní Senzitivní sešit, který kopíruje témata knižní publikace a dává čtenářům prostor k hledání sama sebe, utřídění vlastních pocitů, traumat i výzev, které nás ještě čekají a mohou být právě pro nás náročné. Sešit je znovu koncipován spíše pro starší čtenáře, kteří dokážou kriticky myslet a analyzovat prožité situace i své pocity.

Kniha Cíťa je sympatickým nápadem napsat příručku pro citlivky, introverty, divnolidi a všechny ostatní, kteří se někdy necítí být součástí party. Chce jim ukázat, že v tom rozhodně nejsou sami a zas tak výjimeční a jiní nejsou. Nejsilnější je publikace v místech, kde méně textu doplňují trefné ilustrace z každodenního života, ve kterých se čtenář opravdu snadno najde, a navíc i pobaví. Naučné pasáže jsou naopak slabší a možná i trochu nadbytečné, čtenáře zatěžují odborné názvy a nutí ho vybírat si, kým vlastně je a není. Knize by pravděpodobně pomohl silnější editorský hlas, užší vyprofilování obsahu i zamýšlené čtenářské skupiny. Každý si v knize najde něco pro sebe nebo pro své okolí, málokdo ji ale přijme za svou úplně celou.