Před pár lety jsem psala recenzi na Trávu podél cesty (česky 2017), výbor z moderních haiku japonského básníka Santóky Tanedy (1882–1940). Když jsem vzala do ruky nově vycházející výbor z poezie Nanaa Sakakiho (1923–2008) s názvem Jít nalehko… (česky 2023), Santókova krajana, narozeného o čtyři desetiletí později, nemohla jsem se ubránit srovnání těchto dvou velkých osobností japonské poezie.

Oba dva žili převážně nomádským způsobem, brázdili svět nejčastěji po svých. Santókovým jediným majetkem bylo roucho žebravého mnicha a miska na almužny, Nanao Sakaki vlastnil pouze jediný pár pečlivě udržovaných turistických bot. Oba básníci milovali sladkou chuť i ohnivou barvu ovoce kaki, tomelů japonských, dokázali ocenit krásy světa kolem sebe i prosté lidské radosti, včetně těch, o kterých poezie většinou mlčí. „Čurám si / do bujné trávy“, zní jedno ze Santókových haiku, zatímco u Nanaa čteme: „nad průzračným bubláčkem / odevzdávám použité jídlo, / zadek si opláchnu čerstvou vodou“.

Ekobásník a vášnivý cestovatel

Tím je však podobnost mezi nimi vyčerpána. Zatímco Santóka nikdy neopustil Japonsko, Nanao procestoval čtyři kontinenty. Učarovala mu příroda Severní a Střední Ameriky i Austrálie a život tamějších domorodců. Santóka představoval prostou moudrost japonského zenového buddhismu, který nebyl zcela cizí ani Nanaovi, jehož mentální záběr byl však mnohem širší. Z důvodu chudých rodinných poměrů musel už od útlého věku pracovat a měl pouze základní formální vzdělání, navíc ve dvaceti letech musel narukovat do japonské armády. Vášnivě však četl a po válce strávil roky putováním po knihovnách a četbou Kropotkina, Marxe, Junga či klasické řecké literatury. Naučil se anglicky, spřátelil se s předními básníky amerického beatnického hnutí Garym Snyderem a Allenem Ginsbergem a později začal v tomto jazyce i psát; výbor básní z let 1966 až 2000 vydaný pod názvem Jít nalehko…, láskyplně sestavený Nanaovým přítelem Jiřím Weinem, představuje překlady japonských i anglických originálů.

Nanaova moderní poezie beatnického typu toto vše reflektuje – obsahuje odkazy na historické události, západní literaturu i řecké či jihoamerické mýty, reklamní slogany i volné asociace. Nanao se rovněž velmi zajímal o zoologii, botaniku, astronomii i archeologii. Jeho poezie je doslova napěchovaná motivy zvířat a rostlin stejně jako souhvězdí a galaxií. Příroda a její záchrana před postupujícím ničením se pro něj stala životním tématem; ne nadarmo bývá nazýván ekobásníkem.

Burcovat, než bude pozdě

Vraťme se ale ještě k Santókovi. Ačkoliv se narodil sotva čtyřicet let před Nanaem, ve skutečnosti mezi nimi z hlediska vyznění jejich poezie vězí mnohem větší propast než mezi Santókou a jeho literárním předchůdcem Macuo Bašóem (1644–1694), zakladatelem básnické formy haiku. Santóka zemřel na počátku nejničivějšího válečného konfliktu, jaký zatím lidstvo rozpoutalo. Už nezažil svržení atomových bomb, rozvoj jaderných elektráren, masivní industrializaci své rodné země a znečištění životního prostředí, které s sebou přinesla. Mnoho jeho básní je oslavou vody v přírodě, kterou jako potulný mnich každý den pil, klidně i ve formě deště.

Pro Nanaovu generaci již něco takového nebylo možné a představovalo jeden z důvodů, proč se básník snažil na svých poutích objevovat místa s dosud nedotčenou krajinou, jaká doufal najít v  přírodě Aljašky či Austrálie. Dobře si však uvědomoval, že takových míst je ve světě čím dál méně, že bludný koloběh chaotické výroby a bezuzdné spotřeby na planetě Zemi může vést k jejímu brzkému zániku.

Jako ekologický aktivista protestoval proti výstavbě turistických resortů či kácení lesů; jako symbol environmentální krize v jeho poezii vystupuje toaletní papír: „Už je to tady, záplava toaletního papíru / Jako průjem / Odvleče nás spolu se všemi živými bytostmi / Dolů do podsvětí“. 

Básníci jako Bašó či Santóka si v životě prožili mnoho osobního utrpení, ale nacházeli přitom útěchu v koloběhu ročních období, v představě, že se po skončení života člověk vrátí do laskavého lůna přírody. Oproti tomu Nanao Sakaki, který zažil druhou světovou válku a četné ekologické katastrofy, si byl palčivě vědom, že jeho a následujícím generacím je tato základní prostá lidská útěcha odepřena: „Milostný zpěv drozda / Na vrcholku borovice / Indiánské léto“. Takovou báseň by býval mohl napsat i Santóka. Ta Nanaova však pokračuje: „Dnes / Někde / Někdo / Vyrábí atomovou bombu / Aby tě zabil“.

V jiné básni zase Nanao mluví o „Zemi B“, blíženci naší planety, který kdysi odletěl kamsi na Mléčnou dráhu. Zatímco Země A se proměnila v obří vrakoviště robotů, Země B zůstává stále plná nádherných květů, ptáků a zvířat a lyrický subjekt prosí, aby mu do ní udělili přistěhovalecké vízum.

Ve skutečnosti si je samozřejmě dobře vědom toho, že Země A je vše, co máme, a svou poezií burcuje k tomu, aby si to uvědomilo co nejvíce lidí. Než bude pozdě.