Jihoamerická literatura u nás už nemá takovou popularitu jako v devadesátých letech, nicméně kdo si chce připomenout dobu, kdy nad realismem vládla imaginace a intelektuálové vedli debaty o postmodernismu, ten má k dispozici Perramuse. Jedná se o slavné argentinské dílo (byť jeho kreslířem je rodilý Uruguayec, který ovšem převážnou část svého života prožil právě v Argentině) z osmdesátých let, které připomíná nejen neblahou realitu tehdejší Argentiny (a dalších států jižní a střední Ameriky), ale také tvorbu tehdejších (nejen) jihoamerických autorů. Dva nejslavnější – Jorge Luis Borges a Gabriel García Márquez – jsou dokonce hrdiny příběhu, první jmenovaný přímo jako jedna z hlavních postav. Výsledkem je kouzelně postmoderní děj, jehož symboličnost i bláznivost posiluje originální černobílá kresba.

Kreslíř Alberto Breccia (1919–1993) byl už v době vzniku Perramuse v roce 1983 zřejmě nejslavnějším argentinským kreslířem, pracoval pro domácí i zahraniční nakladatelství včetně britských a francouzských. Nakreslil desítky dobrodružných, detektivních či sci-fi komiksů, od šedesátých let převážně se stejně starým scenáristou Héctorem Oesterheldem; jejich patrně nejznámějším dílem je poměrně temná série Mort Cinder vyprávějící o muži, který se po každé smrti znovu narodí a zpětně vzpomíná na své tragické životy v různých historických obdobích. Poté, co moc v Argentině uchvátila vojenská junta, se však Oesterheld zapojil do odbojové organizace a v roce 1977 jej tajná policie unesla a zřejmě zavraždila. Jeho tělo se nikdy nenašlo; tehdejší vládci země se obvykle zbavovali odpůrců tak, že je shazovali (někdy zaživa) z letadla do džungle.

Dobrodružství trojice vyvrhelů

Nočním policejním přepadem začíná i děj Perramuse: hlavní hrdina, jehož skutečné jméno se čtenáři nikdy nedozvědí, v několika rychlých, téměř bezeslovných obrazech přes střechy unikne před policejním komandem, přičemž v domě zůstane dvojice jeho spolupracovníků. O nich už se dál nic nedozvíme, protože muž se rozhodne zachránit si život tím, že na své předchozí zážitky zapomene. Pod novým jménem Perramus, zvoleným podle nášivky na kabátě, který zbyl prostitutce po jednom zákazníkovi, uprchne na lodi ze země. Cestou potká pragmatického černošského ranaře Canelonese, společně se zmocní lodi, která je určena na potápění těl mrtvých odpůrců režimu, a odplují na ostrov pana Whitesnowa. Tento diktátor své odpůrce nepronásleduje tak často a hromadně, protože mu jde hlavně o zisk. Na ostrově potkají ještě bývalého pilota, který měl kdysi na ostrov shodit bomby (alespoň podle Whitesnowa), ale nakonec tu ztroskotal a Whitesnow jej označil za úhlavního nepřítele, nad nímž každoročně symbolicky vítězí. Bývalý pilot se stane posledním členem trojice, která pak na téměř pěti stech stranách zažívá krkolomné příhody, inspirované jak pokleslými dobrodružnými či špionážními příběhy, tak největšími povídkami a romány magického realismu. Už na konci prvního ze čtyř dílů se navíc hrdinové setkají s Jorgem Luisem Borgesem, který se na zbytek děje stane jejich mentorem a občas i spolucestujícím. V prologu ke třetímu dílu, který vyšel až po Borgesově smrti (1986), mu autoři dokonce vystrojí ceremonii spojenou se získáním Nobelovy cenu za literaturu; Argentina celkem právem považuje opomíjení svých velkých autorů švédskými akademiky za ostudné a nespravedlivé.

Další příběhy už připomínají fantaskní bondovky, kdy musí trojice přátel na Borgesův popud nejprve zachránit duši maršály ovládaného města, pak vyřešit situaci na Whitesnowově ostrově, který obsadí Američané (ti tu zcela v duchu tehdejších levicových nálad nemají moc pěknou roli, zvláště proto, že v těch letech otevřeně či skrytě jihoamerické pravicové diktátory podporovali), a nakonec shánět po celém světě zuby slavného zpěváka tanga Gardela, který tragicky zahynul před padesáti lety. Pomáhají či překážejí jim v tom různé bizarní postavy, hrdinové jsou ustavičně zajímáni a osvobozováni, holýma rukama likvidují ozbrojence a ze všech eskapád vyváznou nezranění. Do toho vedou řeči o literatuře, o demokracii a diktatuře, o svobodě a symbolech. Častokrát dojde na sex, několikrát na explicitní vylučování a jednou i na přeměřování penisů.

Kreativní a osvobozující chaos

Že to místy nepůsobí lacině a přepáleně, je jistě hlavně zásluhou kreslíře Breccii. Stejně jako u většiny svých komiksů (v češtině známe jen lovecraftovskou adaptaci Mýtus Cthulhu) zvolil černobílé provedení, ale častěji než tužku nebo tuš jako by používal jiné techniky: laik odhalí odstíny černého akvarelu a koláže, ale je jisté, že jich bude mnohem více. Breccia zároveň pracuje v duchu svých starých prací z padesátých a šedesátých let, kdy se muselo hodně děje vměstnat na málo místa, takže jednotlivá okna jsou přeplněná postavami, pozadím i detaily a mezi okny zůstávají větší časové mezery, než na jaké jsme v současných komiksech zvyklí. Zpočátku to působí trochu chaoticky, ale časem si čtenář zvykne – chaos je ostatně důležitým prvkem jak kresby, tak scénáře, ovšemže hlavně ten kreativní a osvobozující. Breccia bývá spojován s německým expresionismem, což zní u autora, který nepracuje s barvami, zvláštně. Ale když studujeme stránky komiksu pozorněji, objevíme mnohé podobnosti: přeplněnost oken inspirovaná Georgem Groszem, karikaturní obličeje nejsou tak vzdálené od znepokojivých portrétů Otto Dixe a kostlivci v uniformách připomenou strašidelné karnevaly Jamese Ensora.

Přes svůj značný rozsah a zahuštěnost je Perramus komiksem, který je nutné číst nejméně dvakrát. Při prvním čtení se začínáme orientovat, kloužeme s překotnými eskapádami hrdinů, ale teprve při tom druhém si vychutnáme originální Brecciovo výtvarné pojetí a začneme si všímat Sasturainových postmoderních citací, náznaků a hříček. Nadšenými čtenáři pak nebudou jen komiksoví fanoušci, ale také milovníci jihoamerické literatury a kultury. A to i ti, kteří sami osmdesátá léta nezažili.