V polovině března roku 2023 obletěla svět zpráva o úmrtí Kenzaburóa Óeho (1935–2023), jedné z nejvýraznějších osobností japonské poválečné literární scény. Spisovatel se narodil ve vesnici Óse na ostrově Šikoku jako třetí ze sedmi sourozenců. Když mu bylo devět let, jeho otec padl ve druhé světové válce. Mladý Kenzaburó v dětství z intenzivně se militarizujícího se a později válkou zmítaného Japonska utíkal do příběhů Huckleberryho Finna a Nilse Holgerssona, zlobivého chlapce, který putuje Švédskem v podobě skřítka.

Četba Óemu učarovala do té míry, že se rozhodl studovat na univerzitě francouzskou literaturu. Vášnivý čtenář Óe se však neomezoval pouze na Francii. Jeho díla ovlivnili tvůrci z celého světa – poezie Williama Blaka, W. B. Yeatse či T. S. Eliota, ale také literární teorie Michaila Bachtina a Edwarda W. Saida.  

Obraz japonské mládeže

Sám do literatury vstoupil povídkami Podivná práce a známější Pýcha mrtvých (Šiša no ogori 1957, česky vyšlo ve výběru Óeho próz Chov, 1999) a o rok později si získal renomé díky próze Chov (Šiiku 1958), oceněné prestižní Akutagawovou cenou. Po úspěchu této povídky se rozhodl vydat na dráhu profesionálního spisovatele, s cílem „podat obraz japonské mládeže, která je na všech stranách obklopována pevnou zdí a není schopna lidských vztahů v pravém slova smyslu, takže se podobá pouze smečce ježatých, štěkajících psisek“.

Těmito slovy popsal Óe svou generaci, která prožila agresivní militarizaci Japonska a druhou světovou válku, po níž sice následovala intenzivní demokratizace, avšak doprovázela ji dlouhodobá okupace země armádou Spojených států. Sám Óe se zapojil do studentských protestů proti zachování amerických vojenských základen v Japonsku; tomuto tématu, spolu s narůstajícím konzumerismem a s ním související duševní vyprahlostí společnosti, se věnuje jeho román Warera no džidai (Naše doba 1959, česky nevyšlo).

Návrat k válce

Zatímco mladý chlapec Kenzaburó utíkal od bezútěšné reality válečného Japonska do dobrodružných příběhů, jako dospělý se Óe naopak k válečnému období často vracel. Již zmíněná povídka Chov pojednává o skupině vesničanů přistupujících k zajatému americkému vojákovi jako k „chovanému“ zvířeti, novela Rvát výhonky, střílet mláďata (Memuširi kouči) ze stejného roku (rovněž zahrnutý ve výběru Chov) popisuje příběh skupiny dětí evakuovaných do horské vesnice, kde se na nich místní obyvatelé dopouštějí jedné krutosti za druhou; brutalita dospělých viděná očima bezmocných dětí je jedním z opakujících se motivů v Óeho tvorbě.

Zlomovým okamžikem ve spisovatelově životě bylo narození mentálně postiženého syna, což reflektuje hlavně román Soukromá záležitost (Kodžintekina taiken 1964, česky 2010). V tomto románu hraje důležitou roli také sexualita, což je téma, kterému se Óe věnoval i v dalších dílech, například v novele Sexuální bytosti (Seiteki ningen 1963, česky 2011).

Protijaderné poselství

Velkým tématem pro něj bylo rovněž svržení atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki. Největší prostor dostalo v Hirošima nóto (Zápiscích z Hirošimy 1965, česky nevyšlo), které se staly v Japonsku bestsellerem a představují svědectví o životě obětí a lékařů, kteří o ně pečují, se silným protijaderným poselstvím. Atomovou energii Óe považoval za velkou hrozbu pro Japonsko i celé lidstvo a aktivně proti ní společensky vystupoval i v pozdním věku; po fukušimské havárii, kterou v roce 2011 způsobila ničivá vlna cunami, vyzýval k uzavření jaderných elektráren:

„Zopakování této chyby vykazováním stejné neúcty vůči lidskému životu prostřednictvím výstavby jaderných reaktorů je nejhorší možnou zradou památky hirošimských obětí,“ napsal Óe ve článku pro deník The New Yorker. 

Nobelova cena

V roce 1994 byl pro svůj přínos pro světovou literaturu oceněn – jako druhý japonský autor po Jasunarim Kawabatovi – Nobelovou cenou. V proslovu při příležitostí přijetí ceny mimo jiné zdůraznil, jak důležitý je pro japonskou ústavu článek 9, jenž Japonsku zakazuje aktivně se účastnit jakéhokoliv válečného konfliktu. V uplynulých desetiletích byl ze strany Spojených národů i některých domácích politických stran vyvíjen tlak na úpravu tohoto článku a Óe jako člen tzv. Sdružení článku 9 vystupoval jako jeden z hlavních odpůrců jakýchkoliv jeho změn. 

V osobě Kenzaburóa Óeho, přesvědčeného pacifisty a humanisty, odešel jeden z posledních velkých japonských spisovatelů, kteří osobně zažili hrůzy druhé světové války a svržení atomových bomb a ve svém díle svědčili o tom, jak nenapravitelné škody tato tragédie způsobila jak psychice jedince, tak i celé společnosti. Nezbývá než doufat, že toto bolestně aktuální sdělení bude díky Óeho literárnímu odkazu předáváno i dalším generacím.