Román Všechny řeky překročil v překladech hranice své domovské literatury především s důrazem na to, že jde o kontroverzní dílo. Navzdory doporučení odborné rady totiž izraelské ministerstvo školství knihu odmítlo zařadit do osnov středoškolské literatury. Hlavním odůvodněním verdiktu mělo být ohrožování židovské identity studentů. Kromě toho tehdejší ministr školství Naftali Benett románu vytýkal i nevhodné zobrazení domácích vojenských jednotek. Kontext zapůsobil a třetí próza spisovatelky, básnířky a scenáristky Dorit Rabinjan se stala její doposud nejpopulárnější a nejpřekládanější. Otázkou je, na čem působivost románu stojí. Zda nejsou Všechny řeky jen další schematický příběh o lásce, který se stal atraktivním zvláště díky své pověsti, a přitom z literárního hlediska mnoho nového nenabízí.

Zápletku o zakázané lásce lze modifikovat dle dobových okolností. V euroamerické literatuře je v tomto ohledu momentálně funkční zaměření na komunitu LGBTQ+. Společnosti je toto směřování blízké, je současné, zobrazuje obvyklá (a čtenářsky oblíbená) muka, která provázejí lásku nepodporovanou konzervativní společností: vnitřní boj protagonistů, tlak ze dvou stran, paranoiu nebo skrývání. Rabinjan ve svém nejnovějším románu užívá přesně takovou fabuli i motivy, příběh navíc zasazuje do aktuálního, byť krajnějšího a českému čtenáři vzdálenějšího kontextu izraelsko-palestinského konfliktu. V próze se do sebe zamilují izraelská židovka s íránskými kořeny Liat a palestinský muslim Hilmí, zástupci univerzálních politických názorů obou stran barikády.

Ačkoliv překladatelku Liat a malíře Hilmího svede dohromady romantická náhoda podzimního New Yorku, jsou oba ovlivňováni svými kořeny a v jejich setkávání se mentalita znepřátelených států ještě více dere na povrch. Potýkají se s vžitým „my“ a „vy“, vzájemně se frustrují oboustranným nepochopením, každý z nich bojuje za svou jedinou pravdu, každá debata o politice končí vyostřenou hádkou. Hilmí navíc trpí tím, jak ho Liat neustále zapírá. V jejím domácím prostředí totiž převládá stereotypní obraz Araba coby brutálního vraha, před nímž je nutné se chránit. Proti milencům, čelícím vzájemným národně-politickým rozkolům, stojí ještě třetí strana – New York roku 2001. Lidé jsou otřeseni teroristickým útokem na Dvojčata a narůstá v nich podezřívavost a nevraživost vůči všem, kdo jsou blízkovýchodního vzezření. Díky tomu, že je příběh vyprávěn ich-formou, očima Liat, je více prostoru věnováno izraelské perspektivě konfliktu. Pohled Palestinců je naznačen pouze v Hilmího promluvách.

Prostřednictvím dialogů a retrospektiv čtenář přirozeně získává představu o letitém boji obou těchto skupin obyvatelstva a jeho vlivu na život civilistů. Autorka se však vyvarovala didaktického přístupu. Nezohledňuje potenciální nízkou obeznámenost čtenářů s izraelsko-palestinským společenským kontextem, a považuje tudíž za zbytečné vysvětlovat základní problematiku nebo pojmosloví konfliktu. V románu se tak lze setkat například s nepřeloženými výrazy, které vnímavého čtenáře vedou k nutnému dohledávání jejich významu. Pozoruhodné je i autorčino sepětí s dějem, které stvrzuje jeho autenticitu: Dorit Rabinjan se narodila do stejných poměrů jako protagonistka a knihu věnovala Hasanu Húránímu – svému palestinskému příteli a výtvarnému umělci, s nímž se seznámila v New Yorku. Román tedy obsahuje i autobiografické prvky. To vše příběhu nesporně dodává přesah.

Pokud bychom odhlédli od těžkého tématu dvojí kultury a četli Všechny řeky čistě jako romantickou prózu, dostalo by se nám tradiční a ničím nepřekvapivé zápletky – včetně klišé v podobě srdceryvného zakončení. Liat a Hilmí se do sebe zamilují hned při prvním (samozřejmě nečekaném) setkání, během kterého Liat stihne dostat roztomilou přezdívku a strávit s novou známostí noc. Od té chvíle začíná dvojici běžet čas: zatímco totiž Hilmí v New Yorku už pár let žije, Liat zde má strávit pouze necelý rok. Zažívají všední příběh lásky od prvního uvědomění si citu přes hledání kompromisu až po běžné partnerské hádky. Jenže oba protagonisté jsou natolik prodchnuti svou situací „doma“ – v Tel Avivu a v Ramalláhu –, že je i součástí jejich současné etapy života. Jejich původ, do něhož se vpisuje i izraelsko-palestinský konflikt, tak z romantického vztahu nelze za žádných okolností úplně vynechat.

Tematika rozdílných kultur, jež v textu vyvstává převážně v dialozích, dynamiku prózy zpomaluje. Děj navíc brzdí i časté a rozsáhlé popisy prostředí, líčení každého fragmentu přibližovaného okamžiku. Některé z detailů, na něž se autorka až překvapivě podrobně zaměřuje, však stojí na hraně postradatelnosti. Líčení scenerií se stávají pro čtenáře rozvláčnými, chvílemi až nudnými. V jiných místech textu Dorit Rabinjan naopak užívá poetického výraziva, které působí vyumělkovaně a nadbytečně (jako například vyhřívání protagonistů v „horkém dechu radiátorů“ – s. 97, popis srdce, „chvějícího se jako málem ulovené zvíře, které se na poslední chvíli zachránilo, protože předstíralo, že je mrtvé“ – s. 150, přirovnání „jako mlžný závoj ve světlech předních reflektorů, jako vlhké cáry mlhy halící auto [...] houstlo i napětí mezi námi“ – s. 235 nebo metaforický opis „vodní opona se spouští“ pro popis utonutí – s. 313), přičemž je jasné, že zde není na vině český překlad, ale autorčin způsob výstavby textu. Všechny řeky jsou tak zajímavé a důležité hlavně po obsahové stránce: zdánlivou banalitu milostného příběhu potlačuje všudypřítomná válka.

Knihu Dorit Rabinjan lze vnímat nejen jako příběh o kořenech, zakázané lásce a izraelsko-palestinském konfliktu, ale také jako gesto vzpoury. Román, s nímž se studenti na izraelských školách původně neměli setkat, totiž nakonec dokázal i překročit hranice.