Kniha Alžběty Stančákové Co s tím je jedna z tří debutových sbírek nominovaných v tomto roce na Cenu Jiřího Ortena. Označení „básnická sbírka“ však pro Co s tím neplatí bezezbytku. Kniha totiž kromě básní obsahuje i krátké (maximálně na dvě tiskové strany malého formátu) prozaické texty. Zpochybňujme ještě dál – i texty tvářící se jako básnické se pohybují spíš někde na pomezí poezie a prózy. Rozdíl mezi básněmi a prózami je ve sbírce často jen grafický. Slova a věty jsou uspořádané buď do strof, nebo do odstavců, avšak zatímco prozaické texty nejsou o nic koherentnější než básně, ty texty, které mají působit jako básnické, se vyznačují stejným sklonem k příběhovosti a dějovosti jako ty prozaické. Oběma formám je společný podobný rytmus, směřování k výrazné pointě a skutečnost, že jsou založeny na opakování, užívání refrénu a častých paralelismech: „Pustim si žilou. Plyn anebo porno. Vídám nějak podezřele málo hezkejch holek (…) Pustim si pláč, plyn anebo porno. Sen anebo film anebo život (…) Pustim si žilou. Jako ty holky, co maj rády drogy.“ Stančáková staví texty na gradaci a promyšlené práci se strukturou – ale v obou případech, v básni i krátké próze, pracuje stejným způsobem.

Tematicky není sbírka nijak vyhraněná. Stančáková sleduje a zaznamenává to, co vidí okolo sebe, situace, setkání, rozhovory, ale nevyhýbá se ani vhledu do rodinné, partnerské či kamarádské intimity. Důležité je zde slovo záznam. Čteme zápisy, záznamy o tom, jak lyrický subjekt vidí své okolí. Pozorování to nejsou nijak pronikavá, nemíří pod povrch věcí, zato se vyznačují velkou dávkou ironie, sebeironie, humoru a nadhledu. Což lze ocenit tím spíš, že hrdinka se zatím kolem sebe a v sobě opatrně rozhlíží, hledá vlastní identitu, zmítá se mezi pocity jinakosti a snad až výlučnosti („Nechápu / proč / nikdo nechápe / že Charité Berlín mě bere víc / než Brandenburská brána / Tacheles / a všechny tyhle věci“ (b. Charité Berlin) a do krajnosti dovedeným přesvědčením o tom, že je všem jen na obtíž: „Zas další z těch momentů, ve kterejch kdyby mi najednou prasklo aneurysma, bylo by všem akorát tak líp.“ Tomuto slabému odvaru rozervanectví se autorka naštěstí nesnaží dodat sílu patosem. Zůstává u ironického pousmání a otázky „co s tím“. Co provést se schopností dívat se jinak než ostatní, kterou jsem v sobě objevila? „Teď mám krátký vlasy. A na tváři znamínko, který vidím jen já. Co s tím.“ Tato otázka naznačující bezradnost a zároveň (předstíranou) lhostejnost se v textech objevuje několikrát a je i poslední větou celé knihy.

Zajímavý moment, který sbírku obohacuje a na němž by bylo možné demonstrovat druhovou příbuznost Stančákové s jinými básnickými sbírkami vydávanými nakladatelstvím Petr Štengl, je nakročení – nebo aspoň jeho náznak – k tematizaci středoevropanství. Pomáhá tomu autorčina znalost rumunštiny (dvě básně mají rumunský název), ale i balkánské motivy či situovanost jedné básně do Berlína.

Stančáková úspěšně vytváří dojem, že její básně vznikají jen tak mimochodem. Typická je pro ni úmyslná neohrabanost, ostentativní nestarání se o výraz. Občasné podařené obraty, postřehy a neobvyklá sousedství slov tak čtenáře překvapí: „V některejch chvílích se koukám lidem do očí jenom proto, abych v nich našla kontury kontaktních čoček. V některejch chvílích se koukám lidem do očí proto, abych našla kontury kontaktu.“ Záměrná neumělost je ale někdy až příliš neumělá, příliš málo literární. Stančáková popisuje, často vtipně a trefně, ale nevytváří slovy svébytný svět. Její básně zatím zůstávají u pouhého reportážního zaznamenávání skutečnosti.