Oceňovanou německou bestseleristku Danielu Krien (nar. 1975) v Česku zatím příliš neznáme, ačkoli velký úspěch sklidila již její prvotina Irgendwann werden wir uns alles erzählen (Někdy si to všechno povíme, 2011), která byla přeložena do více než deseti dalších jazyků. Román O lásce vážně (2019, č. 2022) přináší vůbec první příležitost si prózu Daniely Krien přečíst v češtině a seznámit se tak s jejím často vyzdvihovaným stylem a prací s jazykem. Od roku 1999 žije autorka společně se dvěma dcerami v Lipsku, kde vystudovala kulturní, komunikační a mediální studia, a kromě literární činnosti se také částečně věnuje střihové skladbě a psaní scénářů. 

Suše a nekompromisně 

Paula, Judith, Brida, Malika a Jorinde jsou ústřední postavy originálního emotivního románu, sestávajícího z pěti relativně samostatných částí, v nichž se vypravěčky postupně střídají. Tyto současné německé „post-východní“ ženy jsou všechny ve věku kolem čtyřiceti let, žijí v Lipsku a potýkají se s životními těžkostmi. Jejich společným rysem je touha po partnerském (u některých pouze milostném) štěstí, a ačkoliv to zavání žánrem romance, žádný oddech a romantika se nekonají. Jejich rodinné vztahy jsou, ať už z vlastního, či cizího přičinění, komplikované a mnohdy končí nezdarem a osaměním. Kritici vyzdvihují vedle realistického zobrazení dnešních emancipovaných žen a jejich postavení ve společnosti především autorčin nový tón, sestávající ze strohého, suchého stylu a precizní práce s jazykem. Román Krienové vynesl nominaci na literární cenu Text & Sprache des Kulturkreises der deutschen Wirtschaft (2020) a v témže roce obdržela i Saskou literární cenu za své dosavadní dílo. Ačkoliv v textu zpravuje o hluboce emotivních osudech svých hrdinek, stylisticky si od nich drží odstup. Její nekompromisnost a krátké, až osekané věty s minimem dialogů vskutku přinášejí něco nového, celkově však díky tomu román vyznívá depresivně. Kromě stylu opěvují kritici také líčení reálií Lipska, což dle mého ocení spíše obyvatelé Saska, kteří se ve městě a jeho atmosféře lépe vyznají. V kapitole věnované depresivní Malice, již její matka neustále deptá a ponižuje, lze na popisu generace jejích rodičů, organizujících kuriózní debatní dýchánky, pozorovat změny ve společnosti po sjednocení Německa. Autorka otevírá otázku rozdílů mezi Východem a Západem a bere si na paškál tradiční mužské a ženské role. 

„Pustila si Chopinovy balady a dala se do vaření“

V každém příběhu se objevuje nevěra, samota a bolest. Psychologii postav vykresluje autorka spíše povrchně a předkládá jakousi sumarizaci jejich dosavadních životních událostí, přičemž jednotlivé příběhy, vyprávěné v er-formě (už to do jisté míry zajištuje odstup od postavy), skáčou z minulosti do přítomnosti, a jelikož na zhruba čtyřiceti stranách nelze jít u jednotlivých protagonistek do velké hloubky, nedaří se ani čtenáři do postav se plně vcítit. O sympatiích pak nemůže být řeč vůbec, poněvadž působí trochu chladně a nevzbuzují soucit. Jsou to ženy finančně nezávislé, živí se například jako knihkupkyně (toto povolání se v současných německých románech vyskytuje velmi často), lékařka či učitelka hudby. Muži v jejich životech hrají důležitou roli, i když nejsou vylíčeni příliš pozitivně, ale obraz dlouhodobé partnerské spokojenosti kniha nenabízí.

Prolínání hlavních postav napříč jednotlivými částmi se autorce velice vyvedlo a u každé nové kapitoly je čtenář napjatý, v jakém vztahu bude nová protagonistka k té předchozí. Každý z pěti příběhů nabízí pohled novou perspektivou na dříve vyprávěné a nutí tím k zamyšlení nad „objektivní“ pravdou. Daniela Krien do knihy promítla i svou osobní tragédii – jedna z jejích dcer skončila po dětském očkování vážně tělesně postižená, zároveň má však velké hudební nadání a absolutní sluch. I v románu se jedna z hrdinek potýká s následky náhlého úmrtí kojenců (manžel trvá na tom, že na následky očkování), jež má dopad na celý její život. Téměř všichni hrdinové poslouchají vážnou hudbu, vyznají se v ní anebo hrají na nějaký hudební nástroj. Klasická hudba dokresluje atmosféru vypravovaného, avšak o nejrůznějších sonátách a operách se protagonisté zmiňují možná až přespříliš, což se může jevit uměle. Krásný, opakující se motiv představuje každoroční návrat rorýsů, jež pozorují všechny hrdinky, vůně medvědího česneku i popisy počasí, často deště či bouřky. 

Kdy se jim to vymklo z rukou?

Na otázku týkající se pořízení vlastních potomků a rozhodování se pro partnerský vztah nebo proti němu nabízí román dvě možné odpovědi, z nichž ani jedna varianta není ideální. Ty, které děti mají, se musí vyrovnat s novou rolí matky a mnohdy omezit kariéru. Následně se jim rozpadají manželství, a tudíž i zhoršuje kvalita života po spotřební i citové stránce. Spisovatelka Brida tak přichází na mateřské dovolené o schopnost psát (Brida obdivuje americkou prozaičku Carson McCullers, ta je však v překladu chybně označena za muže) a herečka Jorinde dostává méně nabídek. Ty, jež děti nemají či nechtějí mít, sice vnímají jistou svobodu, ale také opuštěnost. O emoční prázdnotě svědčí i Judithin lov partnera na internetové seznamce, který sice částečně pobaví, ale zároveň vyvolává pocity bezútěšnosti. Navzdory všem nesnázím, se kterými se hrdinky musí potýkat, lze naštěstí ve všech příbězích pocítit i závany naděje. Daniela Krien zvolila nesmrtelné téma partnerských vztahů, které se jí podařilo zachytit neotřelým způsobem a na pěti odlišných ženách tak podala věrohodný obraz nejen současných zástupkyň „něžného pohlaví“, ale i celé společnosti.