Vikinská fantasy má poměrně dlouhou tradici. Ozvuky romantizujících představ o severských nájezdnících najdeme v povídkách Roberta E. Howarda jak v jeho cyklu o Conanovi (především v povídce Dcera pána mrazu), tak v cyklu nájezdnických povídek, sebraných například ve sborníku Tygři moře a zasazených kamsi do málo zmapovaných dob těsně po pádu římské říše. Severská mytologie pak měla velký vliv na utváření Tolkienovy Středozemě a pokus o realistické zpracování vikinské mytologie v moderním fantasy románu se datuje už do roku 1954, kdy Poul Anderson publikoval Zlomený meč. A nesmíme zapomínat ani na hromadu komiksů o Thorovi, hry na hrdiny, Gaimanovu Severskou mytologii nebo i českou stopu v podobě knih Jaroslava Mosteckého, započatými románem Jdi a přines hlavu krále. 

Stín bohů je prvním dílem série Křivopřísežní a John Gwynne s ní přichází v době, kdy publikum oceňuje řadu vikinských seriálů – od již zakončených Vikingů přes norské Zpřítomnělé (kteří skvěle mixují vikinské motivy s tématem cestování časem a imigrantskou krizí) či parodické Seveřany (aka Norsemen nebo také Vikingane, neplést s  až antropologicky pojatou fantasy Seveřan od Roberta Eggerse, uvedenou do kin loni). Přesto dokázal vytvořit originální knihu, která se nemusí spoléhat na to, že zaujme fanoušky jiných děl, ale naopak si je sama hrdě a úspěšně hledá.

Základ je už v nastavení jeho světa, který funguje na podobném principu jako například v knihách kanadského spisovatele Guye Gavriela Kaye. Tedy ani zasazení do reálných historických kulis, ani klasický kvazistředověký svět s více či méně přiznanými inspiracemi, ale hluboké vytěžení konkrétní kulturní epochy a především jejích příběhů, v tomto případě ság o válečnících a válkách bohů. Gwynne zároveň udělal geniální rozhodnutí, když ve svém světě nechal Ragnarök (tedy sudbu ve smyslu pádu bohů) už proběhnout a děj zasadil do doby o nějaká tři století později. Země Vigríd je nyní posetá kostmi mrtvých bohů (jen v lebce samotného Snaky, otce bohů, je přitom vybudované celé město), které mohou přinést lidem moc a slávu (a také slouží jako amulety před nejrůznějšími monstry, jež po smrti bohů zaplavila svět). Mezi lidmi se přitom stále vyskytují jedinci, kteří odvozují svůj původ od potomků bohů a dokáží se částečně transformovat ve zvířecí bestie či ovládat primitivní magii. Zbytek lidstva jim však nedůvěřuje, pronásleduje a zotročuje je. 

Stín bohů začíná ve chvíli, kdy se mezi do té doby neustále se hašteřícími jarly konečně vyprofilovali dva uchazeči o post vládce celého Vigrídu. Staré časy, kdy bylo možné relativně svobodně žít ve svém koutku světa a případně vyrážet hledat bojovou slávu, tedy končí. Je třeba si zvolit strany a zároveň si zajistit výhody. To pocítí i tři hlavní hrdinové knihy. Již starší válečnice Orka, která žila přes deset let v míru, se musí vydat na výpravu za únosci svého syna. Uprchlý otrok Varg hledá čaroděje nebo čarodějku, kteří by mu umožnili prožít poslední okamžiky života jeho sestry a nasměrovat jej tak za pomstou. A štítonoška Elva hodlá dokázat svému otci, mocnému jarlovi, že o svém osudu si bude rozhodovat sama.

Gwynne nevytváří nijak komplikované zápletky, právě naopak. Ovšem v jednoduchosti je síla. Zvláště když jsou jednotlivé kapitoly krátké a jdou vždy přímo k jádru věci. Nic se zde nedočká složitějších odboček, podstatná je přímočarost a strhující tempo. Autor je navíc skutečně velkým nadšencem do vikinské éry a kromě jiného sám působí jako instruktor boje s oštěpem či sekerou (a v závěrečném poděkování se zmiňuje, že se účastní se syny rekonstrukcí historických bitev v tzv. štítové zdi). To znamená, že bez ohledu na gigantické ostatky bohů a nejroztodivnější příšerky je Stín bohů psaný realisticky s přesně vyváženou příchutí mytologie. Ano, pracuje s patosem a fatalismem válečníků a válečnic, dokáže vykreslit postavy jako sympatické – ale ani v nejmenším se nesnaží být příjemný.

V Gwynneho knize se proto umírá krvavě a bolestivě, praktikuje se zde otroctví, a kdo si svou svobodu a život neubrání, nemá ani na jedno nárok. Potěší i řada detailů, na které si mnozí jiní spisovatelé nenajdou čas – jako když ve scéně, kdy si Varg pořizuje vlastní výbavu, narazíme na přístroj k vypalování ran.

Gwynne píše, navzdory blurbu na zadní straně přebalu, který jeho ságu přirovnává k dílům jako Píseň ledu a ohně nebo Kolo času, velmi komorní záležitost, v níž se soustředí na co nejemotivnější prožitek akce. Nejlépe je to vidět ve chvílích, kdy nastupuje Orka do boje s plánem „zabiju všechny až na jednoho, kterého se pak budu ptát“. Její odhodlání a smíření s vlastním osudem rezonuje v každém slově a šok i smrt jejích protivníků není pouze krvavá atrakce z béčkových fantasy kvašek, ale postavě (i čtenářům) přináší skutečnou katarzi. Gwynne zaujímá čestné místo v generaci autorů jako Anthony Ryan, kteří se odvrátili od komplexních světů a naopak se soustřeďují na postavy. V Křivopřísežných proto nepokračuje dnes tak oblíbená tradice epické fantasy, ale znovu ožívá hlas fantasy hrdinské, nad kterou by uznale pokýval hlavou i v úvodu zmíněný Robert E. Howard.