Ve Španělsku vyšly v letech 2018, 2019 a 2020 tři volně navazující thrillery s inspektorkou Elenou Blanco jako hlavní hrdinkou a pátračkou. Jako autorka byla uvedena Carmen Mola, skutečná totožnost spisovatele však zůstávala dlouho skryta. Nakonec se při předávání extrémně štědře honorované ceny Premio Planeta (milion euro) zjistilo, že žádná autorka neexistuje a za pseudonymem se skrývají tři muži, hlavní profesí televizní scenáristé Jorge Díaz, Augustín Martínez a Antonio Mercero. Způsobilo to jistý poprask, protože série byla dosti populární a autorka byla označována za španělskou Ellenu Ferrante.

Ten příměr úplně nesedí, podobnost spočívá právě jen ve skrývání pravé identity autorky, nikoliv v textech jako takových. Výstižnější už je jiné označení, kterého se romány dočkaly, totiž že jde o „ultranásilné“ kriminálky. Tady už je zřejmé, že když je něco takového podepsáno ženou, vyhlíží to zajímavěji než krváky psané muži, což bylo také argumentem těch kritiků, kteří trojici podezřívali z úmyslné manipulace.

Českým čtenářům to může být všechno trochu jedno, protože série (nakladatelství plánuje vydat i všechny další knihy včetně té, která získala zmíněné ocenění; nepatří ovšem do série s Elenou Blanco, jde o historický román z období epidemie cholery v Madridu v roce 1834) tu vychází až po skandálu a bez image tajemného. Zůstává jen text jako takový. Není špatný, ale ani nikterak nápadně dobrý nebo zajímavý, i když právě o to být zajímaví se autoři snažili – možná až moc.

Nejde jen o vskutku dosti nechutný způsob vraždy (vrah své oběti omámí, vyvrtá jim díry do lebky a nasadí do mozku červy, kteří jej postupně vyžírají, dokud oběť – vesměs ženy – nezahyne), možná ještě nápadnější je to u hlavní postavy. Elena Blanco má být totiž ve všech směrech nekonvenční: táhne jí na padesát a žije dosti neuspořádaným životem, dopřává si příležitostného sexu s neznámými muži, ráda se napije (nejraději má grappu), jezdí ve staré Ladě Riva (tak se na Západě jmenoval i u nás v dobách socialismu obdivovaný terénní vůz sovětské výroby Lada Niva) a probdí mnohé noci. Postupně se ukáže, že její rozháraný život má svou tragickou příčinu, ale i tak to vše pohromadě působí dosti chtěně a nepravděpodobně. Zároveň pevnou rukou velí elitnímu útvaru, který se specializuje na zvlášť násilné a komplikované zločiny. A opět se vkrádá podezření, že takové postavě napsané muži by publikum neuvěřilo tolik, jako když je pod ní podepsána žena.

Samotná zápletka je postavena na jednom triku, jejž poprvé využil patrně Georges Simenon a který Carmen Mola dotahuje do detailu, třebaže i tady se dá nalézt v jednání některých postav mnoho nelogičností – a také mnoho náhod. Ale budiž, k thrillerovému žánru i k detektivce obecně patří, že postavy se občas nechovají zrovna logicky, autoři to potřebují ke zdramatizování děje. Horší je, že pak se autoři zachovají ještě hloupěji a svou hrdinku pošlou samotnou za vrahem, aniž by během třísetkilometrové cesty autem dala komukoliv ze svého týmu vědět, že míří za hledaným nebezpečným zločincem, natož aby svolala standardní policejní zásah. Snaží se to vysvětlit emocemi, které Elena Blanco zažívá, protože jeden prvek případu se jí osobně týká, ale je to jen chabý pokus ospravedlnit nesmyslně vypjaté finále. Naopak poslední kapitola, jakýsi (opět záměrně šokující) epilog, který ale navnadí čtenáře ke čtení další knihy série, se trojici povedl.

České vydání je zajímavě ještě v jednom ohledu. V originále se román jmenuje La novia gitana, tedy Cikánská nevěsta (stejně tak třeba ve francouzském překladu). Je to proto, že obě dvě oběti vraha pocházely z rodiny madridských Romů a měly krátce před svatbou, což je důležitým motivem první poloviny románu a také pokusem o namíření prstu k falešnému podezřelému; čemuž ovšem nikdo z čtenářů nevěří. Španělští Romové nemají problém s označením gitanos, slovo „cikán“ nebo „cikánský“ používá překladatelka i uvnitř knihy. Název Romská nevěsta by byl tedy trochu zavádějící – a nejsprávnější překlad Cikánská nevěsta se zřejmě zdál nakladateli příliš nekorektní. Takže pro Čechy zůstal Obřad, což také není úplně mimo, protože vrah příležitostně pracuje s prvky z mithraismu, ale zrovna výstižné to není.