Je už asi vrozeným projevem lidské soutěživosti, že do obecného povědomí vstoupí ten, komu se jako prvnímu podaří překonat nějakou významnou metu, zatímco ten, kdo v pomyslném i skutečném závodě skončí jako druhý, zůstane až na výjimky známý jen v úzkém okruhu zájemců o danou oblast. Všichni tak znají Roalda Amundsena, Roberta Pearyho (jakkoliv se nad jeho prvenstvím vznáší několik otazníků a obecně známý je i osud jeho rivala Roberta Scotta), Edmunda Hillaryho či Jurije Gagarina, aniž by často byli schopní vylovit z paměti jména alespoň některých jejich následovníků.

Jenže existuje ještě jedna, mnohem zapomenutější skupina objevitelů a průkopníků – těch, kteří se o prvenství pokusili, avšak ve své snaze nedosáhli cíle. Právě na jejich zkušenostech však ti slavnější a šťastnější nezřídka stavěli. Mezi tyto případy patří i první pokusy o zdolání Mount Everestu. 100. výročí konání první expedice na vrchol nejvyšší hory světa připomněl známý horolezecký publicista Mick Conefrey (nar. 1963) v knize Everest 1922, kterou stejně jako jeho první česky vydaný titul Duchové K2 přeložil Jakub Futera. Opět ji vydalo nakladatelství Jota, které si v posledních letech v oblasti horolezecké literatury vybudovalo silnou pozici.

Z přednáškových sálů do velehor

Conefrey před čtenáře předkládá příběh, který nezačíná na úpatí Himálaje, ale v londýnských přednáškových sálech a debatních klubech, kde prvotní zastánci myšlenky na zdolání nejvyšší hory světa v britské režii sháněli politickou podporu, finance i členy zamýšlené výpravy (někteří napřímo oslovení horolezci dokonce účast odmítli). Pozornost věnuje i průzkumné výpravě z roku 1921, která měla především zmapovat území, kudy cesta k samotným velehorám vedla. Pro dnešního čtenáře může být nesnadné si uvědomit, jak složitá byla situace v této části světa na počátku 20. století, kdy silnou roli v oficiální politice samostatných horských států a státečků stále hrálo náboženství, pokládající nejvyšší vrcholy světa za nedotknutelné sídlo bohů. Situaci nezlepšovala ani nedůvěra vůči bílým Evropanům, kteří v té době ovládali Indii; panovníkům odlehlých území ztracených v údolích mezi horami navíc stále tanula na mysli varovná myšlenka, že údajné snahy o horolezecký průzkum mohou být předzvěstí invaze. O praktických problémech spojených s nízkou úrovní tehdejší techniky a dopravní infrastruktury ani nemluvě.

Hlavní část knihy se ovšem věnuje samotnému pokusu o zdolání Mount Everestu, přičemž je zřejmé, že autor není obyčejným publicistou, který si vyhlédl zajímavé výročí a sepsal o něm knihu, nýbrž že skutečně ví, o čem píše. Nejednou čtenáře informuje o rozdílech mezi tehdejší a dnešní horolezeckou výstrojí, případně jasně popisuje vývoj jejích jednotlivých součástí. Kromě toho díky odkazům na dnes užívané názvy zanesené do horolezeckých map pomáhá čtenáři znalému tématu, aby se geograficky zorientoval. Nechybí tu samozřejmě ani výrazy, u nichž méně znalý čtenář zaváhá, co si pod nimi má vlastně představit, ale naštěstí jich není tolik, aby knihu posunuly do kategorie literatury určené jen úzké skupině odborníků či fajnšmekrů.

Vysokohorská ponorka bílých sáhibů

Stránky Conefreyho knihy se před čtenářem odvíjejí téměř jako dobrodružný film o statečných průkopnících, kteří navzdory svému odhodlání a touze posouvat hranice zároveň zůstávají dětmi své doby a myšlenkového prostředí. Organizátoři expedic například zamítali přihlášky všech zájemců o účast, kteří nepocházeli z některé země britského impéria; samotní účastníci výpravy si ani během pobytu ve výškách, kam se většina lidí nedostane, neodpustili kouření cigaret a ostré spory vyvolávala otázka použití kyslíkových bomb, které někteří horolezci odmítali (i s podporou vystudovaných lékařů) jako potenciálně nebezpečné nebo jako nesportovní pomůcku. Rozepře pochopitelně vyvolávala i řada dalších podnětů, posílených ještě osobními vlastnostmi některých účastníků, což si lze ostatně u mužů v  prostředí kladoucím obrovský nápor na fyzickou a psychickou odolnost snadno představit: „Malloryho kolegové jej, bez ohledu na horolezecké kvality, považovali za poněkud chaotickou osobu, která věčně ztrácí výbavu a má neustálé problémy s čímkoli technickým, ať už jsou to foťáky, nebo vařiče Primus. Před odjezdem z Londýna si dokonce i Arthur Hinks stěžoval na Malloryho nezkušenost a nekompetenci, že mu v Bombaji museli zařídit důstojníka ze Survey of India. Ten dohlížel na to, že si Mallory z lodi vyloží veškerá zavazadla a na nic nezapomene.“ (s. 98)

Conefrey zároveň upozorňuje na jeden často přehlížený fakt, totiž na podíl místních obyvatel při realizaci výpravy, což se následně stalo pravidlem u výprav následujících. Opakovaně upozorňuje, že náš pohled na himálajské expedice zůstává kvůli téměř naprosté absenci pramenů šerpské či tibetské provenience neúplný a jednostranný (aniž by ovšem sáhl k dnes modernímu obviňování dosavadní historiografie z kolonialistického přístupu). Někdy se autor v tomto ohledu omezuje na stručnou faktickou poznámku, někdy celou problematiku podává s lehkou, avšak působivou ironií: „Výstup byl tak náročný, že se Bullock nedostal až na vrchol. Jednomu ze šerpů, osmnáctiletému Ňimovi, se to spolu s Mallorym podařilo. Na Malloryho to udělalo takový dojem, že se později v dopisu Ruth dokonce zaobíral myšlenkou odvézt si Ňimu domů do Anglie a udělat z něj sluhu. ‚Hodil by se, pokud by přijel, na veškeré čištění a drhnutí podlah. Mohl by bydlet buď v části sklepa, nebo ve venkovní kůlně na uhlí, pokud uhlí uskladníme ve sklepě.‘ O Ňimově názoru na věc nemáme žádné záznamy.“ (s. 107–108) Conefrey však zároveň upozorňuje na to, že „bílí sáhibové“ si byli důležitosti místních Šerpů vědomi (o čemž koneckonců svědčí i fakt, že se dodnes dochovala jména většiny z těch, kteří v expedici působili jako pomocná síla) a nejednou překonali tradiční odstup, který si účastníci průzkumných výprav vůči domorodým pomocníkům tradičně udržovali: „Šerpa Songlu se zhroutil a měl velice slabý tep. Když se ho Noel snažil nakrmit, Songlu vše vyzvracel na přikrývku. Noel sám se cítil lépe, a když zrovna nepečoval o Šerpu, vycházel ven a koukal skrz teleobjektiv.“ (s. 237)

Tweety z Mount Everestu

Jakkoliv výprava z roku 1922 neskončila vytčeným cílem, nepochybuje Conefrey o tom, že celkově dosáhla úspěchu, neboť překonala dosavadní výškové rekordy a v nejvyšším bodě se účastníci výpravy „nacházeli asi 520 výškových metrů a 800 metrů vzdušnou čarou od vrcholu“. (s. 242) I při tomto hodnocení si Conefrey neodpustí ironický tón, kterým čtenáře nechává odpočinout od myšlenek na smrtelné nebezpečí, které účastníkům výpravy po celou dobu hrozilo (a které si nakonec skutečně vyžádalo život sedmi Šerpů): „Celkem vzato předvedli neuvěřitelný výkon. Za jediný den vystoupili ze 7 800 do 8 330 metrů. Tím vytvořili nový světový rekord, načež za pouhých pár hodin sestoupili bezprecedentních téměř 2000 výškových metrů. To, co se stalo pak, bylo podobně obdivuhodné: Finch vyjedl celý tábor, spolykal čtyři konzervy křepelčího masa s foie gras a devět klobás, načež se uložil ke spánku a spal v kuse čtrnáct hodin.“ (s. 247)

V závěru knihy autor rekapituluje další životní osudy jednotlivých účastníků výpravy, přičemž v tomto místě zjevně počítá s poučeným čtenářem, neboť se primárně zaměřuje na účastníky, kteří se již do Himálaje nevrátili, zatímco účastníky další (možná úspěšné) expedice z roku 1924 téměř nezmiňuje. Nechybí ani shrnutí, nakolik se organizace výprav na vrchol Mount Everestu za uplynulých 100 let usnadnila či stručný přehled různých možných prvovýstupů (poněkud překvapivě mu v této pasáži vypadla první žena, která vrchol zdolala, Japonka Džunko Tabeiová). O tom, jak se svět stále zmenšuje a propojuje, nejlépe svědčí tato věta: „V roce 1990 si tak Peter Hillary mohl díky vysílačce propojené se satelitním telefonem v základním táboře popovídat se svým otcem Edem [míněn Edmund Hillary]. První hovor konvenčním mobilem z vrcholu se uskutečnil v roce 2007, první tweet odešel v roce 2010 a první videohovor proběhl v roce 2013.“ (s. 308)

Conefreyho literární pomník dnes již téměř zapomenuté expedici představuje důstojnou připomínku příběhu statečných mužů, kteří pomohli posunout poznání světa. Nad stránkami knihy čtenář snadno zapomene, že nečte dobrodružný román, ale literaturu faktu, zároveň se ale Conefrey dokázal vyvarovat bulvarizace a melodramatičnosti a nechává za sebe hovořit fakta, sama o sobě dramatičtější než zápletka mnohého románu. Jen občas se dopustí mírně ironického komentáře. Není přitom nutné být fanouškem horolezectví, příběh nezdolného objevitelského ducha má univerzální kouzlo. Otázkou zůstává snad jen to, kam tuto odvěkou touhu objevovat a překonávat dosavadní hranice v dnešním přetechnizovaném a prozkoumaném světě namířit.