Petr Steiner se narodil v r. 1946 v Praze. Vystudoval slavistiku na FF UK a v roce 1968 emigroval do USA, kde studoval na Yale University a mnoho let pak působil jako univerzitní profesor na University of Pennsylvania. Hlavní oblastí jeho odborného zájmu je literární teorie a slavistika. Uspořádal a do angličtiny přeložil tři svazky teorie pražského strukturalismu (The Prague School. Selected Writings, 1929–1946; Structure, Sign and Function. Selected Essays; The Sign. Semiotics Around the World), je autorem monografie o ruském formalismu: Russian Formalism – a Metapoetics, souboru literárněvědných studií The Deserts of Bohemia. Czech Fiction and its Social Context (oba tyto svazky vyšly rovněž v českých překladech) a mnoha dalších prací z oboru literární vědy. 

Steinerova nejnovější kniha Václav Havel. Od existenciální revoluce k invazi do Iráku obsahuje dvě jeho již dříve publikované studie: Neopěvovaný hrdina sametové revoluce. Zelinář Václava Havla (ArteActa, roč. 4, 2021, č. 5, s. 7–51) a Václav Havel a invaze do Iráku (se stálým zřetelem k sovětské okupaci Československa v roce 1968) (knižně pod týmž názvem, Rubato, Praha 2014), dále bibliografii Steinerových česky publikovaných textů a rovněž obsáhlou a zasvěcenou předmluvu z pera Richarda Změlíka (Mezi literaturou a ideologií aneb O skryté dialogičnosti, s. 9–30). 

Vzhledem k tomu, že o obou studiích bylo již dříve referováno (o druhé z nich např. Roman Kanda Literárněvědná demystifikace Václava Havla, Deník referendum, online, 5. 12. 2014, o obou, vlastně již o tomto souhrnném svazku, a to dokonce ještě dříve, než se objevil na knižních pultech, viz Zbyněk Fiala, Jak jsme naletěli, Parlamentní listy, online, 16. 11. 2022), soustřeďuji se v několika svých následujících poznámkách na Změlíkovu předmluvu, neboť ona – domnívám se – velmi dobře charakterizuje (nejen) tyto dvě Steinerovy studie.

Objevování nečekaných paralel

Změlík samozřejmě nejprve zdůrazňuje význam Steinerovy práce o ruském formalismu: „…těžiště autorovy snahy nespočívá v historicko-deskriptivní výkladové metodě, jakkoli je faktografická přesnost a bohatost dokladového materiálu jedním ze zcela samozřejmých atributů všech Steinerových prací, ale v introspektivně analytické pozornosti věnované diskurzivním technikám a strategiím, jež stojí nejen za konkrétními texty, ať již teoretické, či umělecké povahy, ale též za širšími dobovými kulturně ideologickými rámci, jichž jsou tyto texty nedílnou součástí.“ A dále výstižně poznamenává, že „…nejednou je nedílnou součástí takového hlubinného myšlenkového ponoru paralelismus, který se odvíjí mezi dvěma na první pohled zdánlivě nesourodými jevy“.

Ano, to se například týká studií, které Steiner shrnul do svazku Lustrování literatury. Česká fikce v politickém kontextu (NLN, Praha 2002; původní anglicky psaná publikace The Deserts of Bohemia. Czech Fiction and its Social Context, Cornell University Press, Ithaca and London 2000), studií, které jsou sice primárně literárněvědné, literárněhistorické, ale autor v nich zároveň sleduje „druhé životy“ analyzovaných textů. To znamená, že textům nevěnuje pozornost jen jako výrazům společensko-politických souvislostí a okolností, ale také jejich zpětnému vlivu na „mimoliterární skutečnost“, oněm „paralelismům“ mezi „fikcí“ a „realitou“, oněm podivuhodným vztahům, díky nimž nejen že je skutečnost vyjadřována v literatuře, ale také se „fikce zhmotňuje“, „slovo se stává tělem“, a to ne vždy tělem zrovna pěkným na pohled (například studie Poetika politického procesu. Dělný lid kontra Rudolf Slánský a spol.). Právě objevováním vskutku nečekaných paralel, příbuzností mezi texty např. Haškovými, Čapkovými, Kafkovými, Fučíkovými, Kunderovými či Havlovými a zjišťováním vztahu těchto textů třeba k „politické skutečnosti“ Steiner podstatně obohatil českou literární vědu, což se mu ovšem zdařilo mj. proto, že ze svých striktně formalistických či strukturalistických východisek postoupil o dost dále.

Žánr zvacího dopisu?

Ve studii Václav Havel a invaze do Iráku, jak Změlík připomíná, vychází Steiner vlastně z literární komparatistiky: Stanovil si žánr „zvacího dopisu“, jehož vzorem jsou mu dva texty, jednak dopis, jímž Vasil Biľak a spol. v srpnu 1968 „pozvali“ sovětská vojska ke vstupu do Československa, resp. „vyzvali“ Leonida Brežněva, aby ta vojska vyslal, a dále tzv. dopis osmi z r. 2003, známý pod titulem United We Stand, spolusignovaný Václavem Havlem, jímž osm státníků vyzývalo prezidenta George W. Bushe, aby americká armáda zakročila proti Saddámu Husajnovi, tedy aby byl „svět konečně zbaven ‚nebezpečí, jaké představují zbraně hromadného ničení Saddáma Husajna‘, které ‚se ve spojení s terorismem jeví hrozbou nedozírných následků‘.“

Změlík sice tvrdí, že „paralela mezi zvacím dopisem (tj. dopisem od Biľaka a spol.) a dopisem osmi autorovi slouží nikoli k tomu, aby na jejím základě provedl morální soud“ a že „autorovou snahou není cílený politický či ideologicky frontální útok, jenž by měl zničit představu o Václavu Havlovi jako morální autoritě“, ale nelze se nepozastavit nad tím, že existuje-li vůbec literární žánr „zvacího dopisu“, pak si za jeho příklady Steiner vybral texty historicky, kulturně i politicky velice rozdílné. Společné mají snad jen jediné: vybízejí totiž mimo jiné k tomu, aby byli jejich pisatelé či signatáři odsouzeni, neboť se dopustili čehosi hanebného, při nejlepším jednostranného, neprozřetelného, a tudíž je téměř nutno se nad nimi morálně rozhořčit.

Jak známo, srovnávat lze cokoli s čímkoli, což zaručuje analogia entis, skutečnost, že sdílíme jedno bytí, jedno jsoucno. A ony srovnávané entity lze zřejmě také stavět do velmi dlouhých, snad i nekonečných řad: nějakou podobnost najdeme vždycky.

V tom je, obávám se, slabina Steinerova „paralelního uvažování“: Když jeden státník pošle druhému státníkovi dopis, v němž ho zve na „státní návštěvu“ své země, jde o „zvací dopis“? Domnívám se, že ano, ba že jde o vhodnější příklad takovéhoto žánru – tedy pokud vůbec lze takovýto žánr specifikovat, určit jako jistý typ epistolografie.

Argumentační pêle-mêle

Jde tedy vůbec o literární vědu? Steiner z ní nepochybně vychází a jejími prostředky bravurně vládne, místy též zábavně žongluje, ale opět Změlík také zdůrazňuje, že „autor své stanovisko chápe vážně, a nejen jako nezávaznou intelektuální hru, ve výsledku je zde hlavní otázkou vztah mezi vědomím, morální odpovědností člověka (...) a jeho konkrétním jednáním...“ Neodporuje tím Změlík sám sobě? Tomu, co bylo z jeho analytického komentáře citováno výše? Co vlastně Steiner v obou diskutovaných textech napsal?

Změlík dále píše (vybrané pasáže vyznačeny kurzivou, MM): „Začteme-li se do Steinerových literárněvědných textů, objevíme, že ony samy mají leccos společného s vlastní románovou technikou; jeho vyprávění je stejně tak plné narativních digresí, ve kterých objasňuje dobové, ideologicko-kulturní kontexty, svérázně vystavěných zápletek, a především brilantně argumentačních point, kde autor přichází s originálními interpretačními závěry. A přestože i odborné psaní Petra Steinera má v sobě leccos subverzivního, hravého a parodického, jeho jádrem je detailní obeznámenost s daným tématem, jakož i hluboké znalosti přesahující literárněvědný horizont směrem k sociologii, politologii, filozofii, ekonomice, psychologii a k řadě dalších disciplín. Toto je vůbec charakteristické pro veškeré Steinerovy texty, jež nezůstávají „uvězněny“ v jednom teoreticko-metodologickém rámci, ale doslova lehkou nohou se dokáží pohybovat mezi různými myšlenkovými koncepty a přístupy, jež ve výsledku samo autorovo psaní činí výrazně dialogickým.“ Takže „vážně“, nebo „hravě“ a „parodicky“? Literární věda, komparatistika, nebo filozofie, jejíž součástí je zajisté i etika? Pravděpodobně vše dohromady, jenže kámen úrazu je v tom, že právě toto argumentační pêle-mêle pak Steinerovy úvahy poněkud znedůvěryhodňuje. A také nutí jeho jinak tak bravurního vykladače Změlíka k rozporuplným, vzájemně si odporujícím závěrům ohledně oněch dvou studií: „V obou (...) se totiž Steiner dotýká jednoho z ústředních problémů Havlovy osobnosti, jímž je jeho kritérium etického jednání. A právě při konfrontaci obou jmenovaných studií vyplývá toto téma zřetelněji na povrch v podobě vnitřního rozporu, jenž se objevuje mezi Havlovými etickými formulacemi z konce sedmdesátých let v ‚Moci bezmocných‘ a jeho pozdějším stanoviskem světového politika ve věci spojenecké invaze do Iráku.“

Onen „vnitřní rozpor mezi Havlovými etickými formulacemi a jeho pozdějším stanoviskem světového politika“ de facto Steiner odsuzuje jako Havlův morální pokles, ale píše o tom všem, jako by zkoumal žánr „zvacího dopisu“, jako by se zabýval především literární vědou, byť jistěže s přesahy do sociologie, politologie, filozofie atd. A tím ovšem také otevírá jen další „vnitřní rozpor“.

Na obálce publikace je otištěn krátký text Karla Hvížďaly, v němž stojí: „Petr Steiner je známý provokatér, a to potvrdil i v této knize (...) S jeho názory nemusíme souhlasit, ale vždy nás nutí, abychom opustili pohodlné a převzaté myšlenky a začali myslet samostatně.“ O tom jistě sporu není.