Olomoucký spisovatel a scenárista Martin Šinkovský (nar. 1979) má za sebou už celkem slušné množství prací; se střídavými úspěchy. Píše humoristické knihy pro děti, s kreslířem Ticho762 pracuje na komiksech. Knižně zatím vyšly tři; dvakrát se autoři vydali hluboko do historie, až ke keltským a slovanským pohanům, a jednou do historie nedávné, když v roce 2019 vydali komiksový příběh Trikolora. Ten pohledem současných dospívajících reagoval na výročí sametové revoluce s apelem na to, že za svobodu a demokracii je třeba stále bojovat, zvláště když tou dobou sílily autoritářské tendence tehdejšího premiéra Andreje Babiše. Ještě předtím se autoři v kratších komiksech pro olomouckou univerzitu věnovali událostem let 1918 a 1968.

Cosi obdobného Trikoloře si nakladatelství Albatros (konkrétně jeho divize CooBoo určená dospívajícím čtenářům) zřejmě vyžádalo i k výročí rozdělení Československa. Ale jestliže v Trikoloře Šinkovský nalezl jednak nosný příběh z  listopadových dní a k němu ještě (snad už trochu obehranou, ale stále fungující) paralelu v současnosti, Rozděl-ení místo toho nabízí jen bláznivou grotesku v duchu satirického seriálu Zelený Raoul (který mimochodem musel letos v domovském časopise Reflex skončit a v poněkud stručnější podobě se od října přesunul do Týdeníku Forum). To by samo o sobě nebylo nic špatného, seriál kreslený Štěpánem Marešem měl vždy své lepší i slabší chvilky, ale v zásadě si držel úroveň ostré, bláznivé a místy vulgární satiry, jejíž jednotlivé scénáře ale měly hlavu a patu. Jistěže i proto, že se soustřeďovaly vždy na jednu jedinou stránku a každým dílem jako by vše začínalo znovu, bez ohledu na to, co všechno hrozného se protagonistům (nejčastěji politikům) přihodilo v minulých dílech. Šinkovský by možná byl dobrým doplněním scenáristického týmu Zeleného Raoula; v rámci Rozděl-ení ale z několika dobrých nápadů ucelený příběh dát dohromady bohužel nedokázal.

Poláci v duhových uniformách

Autoři (Šinkovského scénář tentokrát kreslil Jan Pomykač) v závěru sami vstupují do děje, relativizují předchozí a apelují na čtenáře, aby nevěřili falešným zprávám, kterými jsou atakováni ze všech stran. To, co předtím předvedli, se však ani tímto dodatkem ospravedlnit nedá. Bohulibý úmysl ještě negeneruje kvalitu.

Problém je především v neujasněnosti. Komiksem se paralelně prolínají dva děje: surreálně groteskní představa Česka, kterému z prezidentského křesla vládne muž jménem i vizáží připomínající Andreje Babiše, a příprava školního divadelního představení, v němž mají žáci druhého stupně základní školy scénicky ztvárnit rozdělení Československa. Představení ani děti nikterak nereagují na bláznivé dění kolem (spor Slováků o vlajku s Českem vyvrcholí tím, že Česko anektují Poláci), přestože pro prezidenta Bindaše Bareje pracují jako právníci otcové dvou zúčastněných dětí. Nácvik představení celkem poklidně směřuje k premiéře, přičemž text hry samotné (celý je pak přepsán v závěru) dává smysl a docela informovaně vychází z dění v roce 1992. Zatímco „venku“ se děje boží dopuštění plné „geniálních“ nápadů neboli absurdních populistických kroků, které jsou někdy docela vtipné, častěji však spíše únavné (zejména protahované vybírání nové státní hymny formou televizní soutěže) nebo úplně hloupé. Ty dobré nápady jsou spíše vedlejší, jako duhové uniformy Poláků nebo jejich odmítnutí Brna při anexi Česka. Občas není jasné, jakým čtenářům je komiks vlastně určen: zatímco satirická paralelní realita pracuje s narážkami, které zaregistrují hlavně dospělí čtenáři, realističtější a civilnější linka s dětským představením jako by patřila spíše do časopisu Čtyřlístek.

Nenaplněný potenciál

Tam by ostatně mnozí čtenáři jistě zařadili i Pomykačovu kresbu. Pro výtvarníka jde sice o první práci na knize, ale už téměř deset let publikuje podařenou stripovou sérii Pas-faux-pas, která je založena právě na kontrastu přívětivých, až dětsky roztomilých kreseb s velmi dospělým, někdy intelektuálním, jindy naopak docela explicitně brutálním humorem. Asi by to mohlo fungovat i v případě Rozděl-ení, ostatně obálka s holčičkou v kostýmu větve, která právě spadla ze stolu, kolem něhož se válejí prázdné láhve, slibuje mnohem promyšlenější a inteligentnější dílo, než jakého se nakonec dočkáme. Ocenit lze zestárlé verze animovaných postaviček Bolka a Lolka a obrazové nápady najdeme i v plejádě parodovaných hvězd české pop music. Zároveň platí, že když Pomykač kreslí karikaturu, jde mu to skvěle, zatímco když má pracovat na „vážné“ lince s dětskými postavami, jeho kresby už působí strnuleji a jakoby opatrněji. Škoda také prázdných monochromatických pozadí zejména v úvodu komiksu.

Je trochu smutné, když čteme nepodařené dílo autorů, u nichž víme, že mají na víc. Jak již bylo řečeno, platí to především o zmateném, chaotickém scénáři. Možná se tu s ohledem na blížící se výročí příliš spěchalo, možná chyběl redaktor, který by Šinkovského nápady nějak korigoval a usměrňoval. Žádné další výročí nedávné historie však v nejbližších letech na obzoru není, takže by se autor mohl do práce na příštím komiksu pustit bez tlaku uzávěrky.