„Mami, jsem těhotná.“ Věta, která završí více než dvacet let napětí mezi matkou a dcerou. Novinka, která vyvolá vzpomínky na Bechino dětství. Jenže obě ženy si ho pamatují jinak… Román finské autorky s jemensko-izraelskými kořeny by českým čtenářům mohl nabídnout nejen příběh o relativitě lidského života nebo prožitcích finských přistěhovalců, ale také přiblížit jeden z dodnes nevyřešených problémů izraelské historie.

Koko Hubara (nar. 1984), finská novinářka, překladatelka a především spisovatelka, zůstává v Česku prozatím neobjevena. Ve své domovině se však proslavila již v roce 2017 knihou esejí Ruskeat tytöt. Tunne-esseitä (Snědé dívky, finsky 2017) a především svým stejnojmenným blogem ruskeattytot.fi. V jeho rámci vznikl a vychází také finsko-anglický internetový časopis, který se soustředí na zviditelnění prožitků žen tmavé pleti. Ve svém debutovém románu Bechi (2021) se zaměřuje na vztah matky a dcery, ale také na trauma, které je v něm předáváno.

Příběh dvou žen se odehrává v současném Finsku: Bechi, skoro třicetiletá věčná studentka Helsinské univerzity, zatím neví, co si počít se životem. Přesto se s ní setkáváme v jeho zlomovém okamžiku – zjišťuje, že je těhotná. Je to nejšťastnější moment jejího života? Možná, ale Bechi nikdy o mateřství nesnila. Myšlenka na dítě ji vrací do vzpomínek na vlastní dětství, na pocit, že je matčinou největší chybou. Ve stejnou chvíli nám autorka začíná odkrývat život Bechiny matky Šošany, její cestu z izraelského kibucu do prosperujícího Finska, cestu z nefunkční rodiny k vlastnímu štěstí. Postupně odhaluje, že osudem dcer této rodiny je opouštět své matky a vydávat se za jiným životem.

Matka i dcera jsou přesvědčené, že právě jejich způsob života je ten správný. A obě mají pravdu. Na začátku knihy se může zdát, že Šošana svou dceru nechtěla, možná ani nemilovala a dávala přednost osobnímu štěstí. Ve střídání rozdílných úhlů pohledu na vzpomínky dvou žen se tento dojem pomalu rozpadá. Na chvíle, kdy se Bechi cítila pod tlakem, si Šošana vzpomíná s hrdostí coby na momenty dceřina úspěchu; chvíle, které byly podle Bechi naplněné trapným tichem, uvízly v paměti její matky coby okamžiky tichého souznění. To způsobuje, že při čtení neustále váháme, na čí stranu se přidat. Dva úhly pohledu formálně jasně oddělují i dva různé řezy písma: kurzívou psané kapitoly patří Šošaně, v prostém textu prožíváme život Bechi.

Vedle vztahu matky a dcery jsou dalším velkým tématem problémy a těžkosti v životě uprchlíka. Bechina babička Rivka odchází po smrti dítěte z Jemenu hledat nový život do Izraele; Šošana z Izraele, kde se cítí opuštěně, odjíždí do Finska. S náročnou změnou se ženy snaží vyrovnat; nedokáží o ní však mluvit a uzavírají se do sebe. Šošana odbývá i všechny otázky na svou minulost, které zajímají Bechi. Ta se narodila ve Finsku, na jejím vzhledu už původ její matky není poznat, rovné vlasy i barvu kůže zdědila po finském otci. Jediným pojítkem s Izraelem a rodinou historií je její vlastní jméno – jehož význam ovšem nezná. Kniha věrně, ale s citem vystihuje skrytý rasismus Finů a Šošaninu snahu zapadnout, které obětuje i vlastní osobnost.

Střídání dvou příběhů, z nichž ten Bechin se odehrává v průběhu pouhého jednoho dne a druhý naplňuje Šošanin život od dětství až do současnosti, přispívá k rychlému tempu knihy. V obou je skvěle využit vnitřní monolog hlavních postav, nejsme pouze postaveni před rozhodnutí, která učiní, ale víme také, co k nim Šošanu nebo Bechi vedlo.

Příběh odkazuje na českým čtenářům možná známou knihu finské spisovatelky Anji Snellman-Kauranen Byla tady Soňa O. (1992), na rozdíl od ní ale tento román přibližuje prostředí Blízkého východu. Prolínají se jím hebrejské výrazy a reálie. Je vystavěn na autobiografickém základě, kdy autorka reflektuje vlastní zkušenost příslušníka druhé generace přistěhovalců, stejně tak do sebe vplétá širší historická fakta. Epilog Bechiny babičky, díky němuž se teprve zodpovědí všechny otázky, které v průběhu čtení vyvstanou, má za úkol také připomenout události, které jsou v Česku jen málokomu známé. V 50. letech mizely v Izraeli z porodnic děti, které se narodily uprchlickým rodinám. Personál je kradl přistěhovalcům z arabských zemí a dával je k adopci Židům z Evropy a Spojených států. Přestože tento případ několikrát opakovaně řešily izraelské úřady, dodnes ho halí mnohá tajemství a není možné ani ověřit celkový počet dětí, které byly prohlášeny za mrtvé a ve skutečnosti prodány neplodným párům.

Bechi je rozhodně titul, který by se měl dočkat českého vydání. Jak kvůli způsobu, kterým se autorce podařilo zachytit mezigenerační trauma předávané v rodině imigrantů, tak také kvůli jemnosti, s níž vykresluje nejednoznačnost reality, vzpomínek a vůbec složitost lidského života. Jak se ve skutečnosti odehrály klíčové momenty našeho dětství? Román by mohl otevřít prostor k diskusi nejen o nevyřešené historii osobní, ale také o té izraelské, která se zatím v Česku do obecného povědomí nedostala.