Mezilidské vztahy – zdánlivě doména sociologů, historiků a psychologů. Jak ale tohle téma uchopí polymerní fyzik? Bude popírat vše „nevědecké“? Bude ve všem hledat fyzikální podstatu, nebo se pustí do vysvětlování toho, jaké chemické reakce probíhají v mozku při zamilování? Ani jedno! Ačkoliv podtitul Úvod do mezilidské chemie zní poněkud akademicky, obsah knihy má ke skriptům na míle daleko. Už při letmém prolistování z ní dýchá směs výtvarného umění, poezie, hudby, vtipných historek a chemických vzorců.

„Název této knihy volně shrnuje témata jednotlivých kapitol. Zabývají se lidskými vztahy u různých stolů a pro různá stolní uskupení.“ I když autor mluví o kapitolách, ve skutečnosti jde o patnáct esejů či úvah, v nichž se prolínají jeho osobní vzpomínky s vědeckými poznatky o tom, jak se mezilidské vztahy mění v čase, prostoru, různých kulturách a situacích. Všechna témata autor nahlíží hned z několika hledisek – jako odborník, popularizátor vědy, pedagog i jako pamětník (za nějž se prohlašuje hned na začátku knihy).

Svou schopnost podávat vědu barvitě, zábavně, ale přitom stejně vášnivě a fundovaně prokázal již v předchozí bibliografii. Vztahy mezi lidmi a materiály napříč historií popsal ve své publicistické prvotině Materiály a člověk (1999), jež se nedávno dočkala svého druhého vydání. Molekulární kuchyně (2015) zase široké, nejen kuchařské veřejnosti přiblížila chemické reakce „v hrncích, pekáčích, pánvích, sklínkách i sklenicích“. Lidé kolem stolu už sice tak „chemicky“ ani „fyzikálně“ nezní, zato však obsahují naprostou všehochuť autorových vědeckých poznatků, osobních dojmů i životních zkušeností.

Eseje lze pomyslně rozdělit do dvou základních skupin. První z nich tvoří texty, v nichž autor rozebírá „chemickou“ podstatu lidského chování, druhá (podstatně větší) skupina obsahuje úvahy o různých životních situacích, které jsou pro mezilidské vztahy z nějakého důvodu symbolické. Vzhledem k autorově profesní a odborné erudici zaujme především první jmenovaný typ příspěvků, neboť právě v nich se vědecké poznatky snoubí s notoricky známými skutečnostmi, které tak nabývají zcela nového rozměru. Jakou bizarnost museli alchymisté udělat pro to, aby objevili fosfor? Proč během kvašení nesmí člověk ve vinném sklípku nikdy zůstat sám? A co je pravdy na tom, že i lidé vylučují feromony?

Naopak druhá skupina textů spíše než inovativní přístup k tématu připomíná kaskádu nejrůznějších informací, zážitků a vzpomínek, z nichž většina patří do všeobecného povědomí. Je sice zajímavé a příjemné se nad souhrou těchto postřehů zamyslet, reflektovat je, zasmát se nad autorovou ironií a poučit se z jeho rozmanitého života, avšak více by knize možná prospělo, pokud by tyto postřehy šly více do hloubky, pokud by zmiňované skutečnosti nebyly pouze zmiňovány, ale podrobily se autorovu odbornému či osobnímu hodnocení. Esej Lidé ve vlaku například začíná objevem australopitéka, po němž následuje rychlý přehled vývoje lidské chůze, dále jsou na řadě stručné dějiny poutnictví, poté se přejde k cestování vlakem, načež se popisují různé podoby vlaků v historii a závěr patří novodobé neochotě ke konverzaci se spolucestujícími. Skutečně je ale ve všem přítomna avizovaná mezilidská chemie?

Náročné období pandemie a s ní spojené izolace však ukázalo, jak důležitá je společenská interakce v tom nejširším slova smyslu – kolektivní sezení u táboráku, povídání tváří v tvář, návštěvy kaváren či ochutnávání vín. Kniha Miroslava Raaba proto mimo jiného nabízí možnost zastavit se nad podstatou mezilidských vztahů a předkládá tu nejširší škálu variant od pravé mezilidské chemie ve smyslu feromonů přes kulturní vnímání osobního prostoru až po diplomacii a etiketu. Přátelskou atmosféru knihy dokresluje autorův osobitý styl, neotřelý humor a hlavně bodrý vyprávěcí tón, díky kterému máte pocit, že i při čtení s autorem jen tak sedíte u stolu a oba, nehledě na svůj profesní profil, se stejným zapálením rozebíráte mezilidskou chemii v jejím nejširším měřítku.