Několik generací jednoho rodu a zapadlá obec na „divokém“ východě nedaleko Ostravy. Řeč není o dalším díle románové kroniky Karin Lednické, ale o humoristické knížce. Ta navíc ani nedosahuje rozměrů generační ságy, naopak, v této kratší próze Evy Grestenbergerové (*1993) sledujeme pouhé dva týdny v zápiscích jedné studentky. O vtipné situace se postarají členové její rodiny.

Protagonistka knihy, nesoucí poetické jméno Malvína a téměř obrozenecké příjmení Velehorská, nám těchto čtrnáct dní vypráví prostřednictvím deníku, který si musí vést z terapeutických důvodů. Deník uvádí lehce tragikomickým vysvětlením, že se během studia v Oxfordu, ač sama doktorandka v oboru psychologie, duševně zhroutila; proto se z nařízení ošetřujícího psychiatra vrací do míst, kde vyrůstala. Ona fiktivní obec, nazvaná Bočník, v Malvínině líčení působí jako místo, kde si vědci nad přírodními úkazy lámou hlavu, kde si počasí dělá, co chce, a kde člověku kladou do cesty překážky různé rostlinné i živočišné druhy. Čtenář tak začíná lehce očekávat, že místní obyvatelé budou samorosti, ošlehaní těmito ne zcela příznivými podmínkami, nebo přinejmenším figury značně osobité. A co teprve, když vypravěčka začne vyjmenovávat, že v jejich rodinném domě žijí pod jednou střechou její rodiče, dvě mladší sestry, prarodiče i „bratranec“ Marcel, kterého hrdinčin strýc vyženil a který tu často přebývá, jelikož se těší velké oblibě u všech starších obyvatelek této pestré domácnosti? To už čtenář doufá, že se tu objeví někdo na způsob babičky zkoušející na příbuzných různé druhy vražd ze známého sedmdesátkového seriálu Taková normální rodinka.

Jenže Malvínina rodina je sice početná a vztahy jsou tu občas napjaté, ale až tak bizarní není. Její členové trpí běžnými, někdy až stereotypními „neduhy“, jen ve větší míře, než bývá obvyklé. Najdeme tu velmi užvaněného a sebestředného komunálního politika, praktických věcí téměř neschopnou intelektuálku, příliš šetřivé seniory s takřka fanatickou láskou k náboženským obřadům a dvě přemoudřelé dívky – jedna se do puberty kvapem blíží a druhá je už v jejím vrcholném období. Snad trochu pikantní je skutečnost, že babička u sebe ubytovává i pratetu; domácnost prarodičů tak tvoří pozoruhodný trojúhelník zášti, protože teta a děda se vlastně nemůžou vystát. Malvína sama z návratu do Čech nijak nadšená není: „Nebyla jsem tu pět let a doufala jsem, že to tak minimálně ještě jedno desetiletí vydrží.“ (s. 10) Výstřelky svých příbuzných, které sice nejsou zcela neobvyklé, ale přicházejí v těžko zvladatelném množství, protagonistka snáší s občasnými nelichotivými komentáři, ale v podstatě se stoickým klidem (nebo se o svých pocitech v tomto „terapeutickém“ deníku ustavičně zapomíná zmínit). O to více by čtenáře zajímalo, jaká katastrofa takto vyrovnanou osobnost v Oxfordu vlastně potkala, že zapříčinila její zhroucení. To se však bohužel nedozvídáme.

Humor autorka zakládá na situacích plynoucích ze střetů různých vyhraněných osobností v jednom domě, z dění v obci i komunální politice a v neposlední řadě z práce v místní mateřské škole, ke které se Malvína nechá přemluvit. Některé z těchto situací jsou opravdu k popukání, například to, jak matka ve strachu ze silniční kontroly svým podivným chováním za volantem sama tuto kontrolu přivábí. U mnohých je ale líčení rozděleno do seznamů s mnoha odrážkami, což výrazně zpomaluje tempo vyprávění a zhoršuje čtenářský prožitek. Jazykového humoru tu pak je spíše málo. Autorka ho koncentrovala především do krátkého slovníčku místních výrazů, které ale používají jen babička a prateta, a to ještě velmi zřídka, takže čtenář poznatky ze slovníčku ve zbytku textu už vlastně moc nevyužije. Někoho možná pobaví i označování ostatních postav biologickými termíny: „Nejstarší samici táhne na devadesát let, té nejmladší je sotva měsíc.“ (s. 9) Většinou však tyto odborné pojmy z psychologie a přírodních věd spíš podporují dojem, že si vypravěčka od svého okolí neustále udržuje odstup, či dokonce že mu dává najevo lehké pohrdání, jinde formulované i dost explicitně: „Osobně se domnívám, že po otci zdědila jisté sklony k psychopatii a fanatickému materialismu. Předvádí hysterické scény ze zcela banálních a nelogických důvodů.“ (s. 57)

O Malvíně samotné a jejím dosavadním životě se toho přitom čtenář dozvídá tak málo, až se nad některými pasážemi pozastavuje a říká si, jak je možné, že hrdince chybí znalosti či zkušenosti, které by jakožto starší sestra dvou výrazně mladších sourozenců (její věkový odstup od sester čítá asi 10 let a 17 let) mít měla. Třeba to, že je potřeba dětem ve školkovém věku ještě trochu asistovat, když jdou na záchod. Copak s tím sestrám nikdy doma nepomáhala? Nebo to, že se nevyplácí se zvídavými dětskými mláďaty probírat, jak přicházejí na svět, pokud člověk není připravený na dlouhou řadu doplňujících otázek, zkoumání těl vlastních i cizích nebo i další důsledky. Copak ji sestřičky svou kreativitou při podobné debatě nikdy „nevytrestaly“? Zkrátka historky ze školky patří sice mezi ty nejúsměvnější, ale bohužel trochu působí, jako by je vyprávěla jiná osoba, která nepochází z tak početné rodiny jako Malvína.

Celkově má tedy čtenář na mnoha místech z knihy rozporuplný dojem. Při prokousávání se již několikátým výčtem v řadě se zdá, jako bychom v ruce drželi spíš podklady k nějaké vědecké studii o chování dané komunity než terapeutický deník. Vypravěčka – připomeňme, studentka psychologie – o deníku tvrdí, že píše samé nesmysly, a zdůvodňuje to pohrdavým: „Nicméně to dělat musím, protože údajně jde o vysoce sofistikovanou součást terapie.“ (s. 7) Možná je to vtip na konto psychiatrů, který ocení psychologové, nebo další skrytý disclaimer (jeden najdeme už nad autorskou tiráží), nicméně v očích běžného čtenáře toto povýšené odfrknutí spíš podporuje nesrozumitelnost a nekonzistentnost vypravěččina chování. Je ale třeba říci, že nám autorka jednu lidskou slabost své protagonistky přeci jen odhalí. Malvína sice po většinu času působí, že všechny kolem sebe ihned zanalyzuje a prohlédne, s přibývajícími stránkami ale zjišťujeme, že i přes své vzdělání vůbec nerozumí lidským námluvám, a tak můžeme celkem pobaveně sledovat, jak si zcela špatně vykládá chování mužů ve svém okolí. A právě tato „vada na kráse“ ji polidšťuje, dává čtenáři poznat alespoň něco z jejího vnitřního světa, činí ji tak věrohodnější a celou knihu ve výsledku čtivější.